32 Odo 1059/2006 U S N E S E N Í Nejvyšší  soud  České  republiky  rozhodl  v  senátě složeném  z   předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Kateřiny Hornochové   v   právní   věci    žalobce JUDr. P.H., advokáta správce konkursní podstaty úpadkyně A.B. P. a.s. v likvidaci, zastoupeného Mgr. M. J., advokátkou, proti žalovanému   M. F., zastoupenému JUDr. J.  M.,  advokátem,  o zaplacení 1 764 957,- Kč, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 46 Cm 144/2002,  o  dovolání  žalobce  proti  rozsudku  Vrchního  soudu  v Praze ze dne 18. října 2005, č.j. 1 Cmo 398/2004-77, takto: I. Dovolání se  odmítá. II. Žalobce  je povinen  zaplatit  žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 9 014,50 Kč do  tří  dnů  od  právní  moci  tohoto  usnesení, k rukám jeho zástupce JUDr. J. M. O d ů v o d n ě n í : Dovolání  žalobce proti  rozsudku Vrchního soudu   v Praze ze  dne 18. října 2005, č.j. 1 Cmo 398/2004-77, v  rozsahu,  jímž   byl  potvrzen  rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 11. června 2004, č.j. 46 Cm 144/2002-41, ve výroku ve věci samé, jímž byla zamítnuta  žaloba  o zaplacení částky 1 764 957,- Kč, není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu ve znění účinném do  31.  března 2005 - dále  též jen „o. s. ř“(srov. bod 3. článku II.,  části  první,  zákona  č. 59/2005 Sb.,  kterým  se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony), jelikož podmínky tohoto ustanovení  nebyly  v souzené věci naplněny (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které  by odvolací soud zrušil),  a  nebylo  shledáno přípustným ani podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Napadený rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím  výroku  ve  věci samé nemá po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3 o. s. ř.), jelikož zásadní otázky vymezené dovolatelem (zda dlužník splatné pohledávky musí být vlastníkem zadržené věci a zda oddělená součást od věci hlavní může být předmětem zadržovacího práva) již byly v rozhodování dovolacího soudu vyřešeny se závěrem, že za splnění podmínek § 175 odst. 1 občanského zákoníku lze zadržet též věc, která není ve vlastnictví dlužníka splatné pohledávky (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2006, sp. zn. 21 Cdo 2265/2005, dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2006, sp. zn. 21 Cdo 2264/2005 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2007, sp. zn. 21 Cdo 975/2006) a že součást věci se stává samostatnou věcí faktickým oddělením od věci hlavní (například též za účelem provedení její opravy či úpravy) a tím i způsobilým předmětem zadržovacího práva (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. července 1999, sp. zn. 25 Cdo 770/98, dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. dubna 2000, sp. zn. 22 Cdo 2548/98, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2001, sp. zn. 20 Cdo 2369/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 2, ročník 2002, pod číslem 22). Dospěl-li proto v posuzované věci odvolací soud k závěru, že žalovanému platně vzniklo zadržovací právo k předmětným oknům a dveřím, je toto jeho právní posouzení věci s konstantní judikaturou dovolacího soudu v souladu a Nejvyšší soud nemá důvodu se od ní odchýlit. Za situace, kdy dovolací soud nedospěl k závěru, že by odvolací soud rozhodl v rozporu s hmotným právem a kdy z hlediska uplatněných dovolacích námitek neshledal ani jiné okolnosti, které by činily napadené rozhodnutí v potvrzujícím výroku ve věci samé zásadně právně významným, a kdy ani dovolání ve zbývajícím rozsahu, tj. směřující proti  rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech za řízení před soudy obou stupňů, není přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek),  lze uzavřít,  že  dovolání  žalobce  směřuje  proti  rozhodnutí  odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud  proto, aniž  nařizoval   jednání (§ 243a  odst. 1, věta první,  o. s. ř.),  dovolání žalobce pro nepřípustnost odmítl [§ 243b odst. 5 věta první a § 218 písm. c) o. s. ř]. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř.  Jelikož žalobce z procesního hlediska zavinil (tím, že podal nepřípustné dovolání), že dovolání bylo odmítnuto, vzniklo žalovanému právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Náklady žalovaného sestávají  ze sazby  odměny za zastupování  advokátem  v částce 7 500,- Kč podle § 3 odst. 1, § 10 odst. 3, § 14  odst. 1,  § 15  a  § 18 odst. 1 vyhlášky  č.  484/2000 Sb.  ve znění účinném do 31. srpna 2006 a  z  paušální  částky 75,- Kč  za  jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění účinném do 31. srpna 2006, při připočtení 19% daně z přidané hodnoty ve výši 1439,50  Kč. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí. V Brně dne 17. ledna 2008 JUDr. Miroslav   Gallus předseda senátu