32 Odo 1148/2006 U S N E S E N Í Nejvyšší  soud  České  republiky  rozhodl  v  senátě složeném  z   předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Kateřiny Hornochové   v   právní   věci    žalobce V. B., zastoupeného Mgr. V. V., advokátem, proti  žalované F., spol. s r.o., zastoupené JUDr. P. S., advokátem, o zaplacení 2 920 000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 2 Cm 315/2001,  o  dovolání  žalované proti  rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. února 2006, č.j. 1 Cmo 95/2005-80, takto: I. Dovolání se  odmítá. II. Žádný z účastníků  nemá právo  na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Dovolání  žalované  proti  rozsudku  Vrchního soudu  v  Praze ze dne 21. února 2006, č.j. 1 Cmo 95/2005-80,   jímž   byl  potvrzen  mezitímní rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. února 2004 (správně má být ze dne 15. února 2005), č.j. 2 Cm 315/2001-52,  v rozsahu, jímž bylo vysloveno, že základ nároku žalobce na náhradu škody (ušlého zisku) je důvodný  a  že  o  výši  nároku  bude rozhodnuto v konečném rozsudku, není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) občanského  soudního  řádu  ve  znění  účinném  do  31. března 2005 - dále též jen „o. s. ř.“ (srov. bod 3. článku II., části  první,  zákona  č. 59/2005  Sb.,  kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony), jelikož podmínky tohoto ustanovení  nebyly  v souzené věci naplněny (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil),  a nebylo  shledáno  přípustným  ani  podle  § 237 odst. 1  písm. c) o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku  ve  věci samé nemá po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). Jelikož  ve   smyslu   ustanovení   § 242 odst. 3,   věty  první,  o. s. ř. je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu  má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatelka v rámci dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. napadla,  resp. jejichž nesprávné řešení v dovolání zpochybnila (srov. shodně  usnesení  Nejvyššího  soudu  ze  dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod číslem 132).   Otázka vymezená dovolatelkou, zda vzniká zhotoviteli díla, kterému objednatel znemožnil provést smluvené dílo, nárok na náhradu ušlého zisku i tehdy, nemá-li k provedení díla povolení na základě zvláštních právních předpisů, odlišných od živnostenského zákona, nečiní napadené rozhodnutí zásadně právně významným. I kdyby k provedení díla, k němuž se žalobce jako zhotovitel zavázal ve smlouvě, bylo zapotřebí povolení podle zvláštních předpisů (jak na rozdíl od posouzení odvolacího soudu tvrdí dovolatelka) a i kdyby bez takového povolení zhotovitel dílo prováděl (k čemuž nedošlo, neboť žalovaná jako objednatel v důsledku porušení smlouvy neumožnila žalobci dílo provést), neměla by tato skutečnost žádný vliv na vznik a existenci odpovědnosti dovolatelky za škodu podle § 373 a násl. obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“), jak ji dovodily soudy obou stupňů. Případný nedostatek zvláštního povolení k provedení činnosti podle smlouvy není totiž takovou skutečností, pro níž by právní předpisy právo poškozeného na náhradu škody vylučovaly (obdobně jako například v případě uvedeném v § 440 odst. 2 obch. zák.), resp. skutečností, která by ve smyslu § 374 obch. zák. mohla být považována za okolnost vylučující odpovědnost. Pakliže řešení otázky vymezené dovolatelkou není pro správnost závěru odvolacího soudu o odpovědnosti žalované za škodu určující, nemohl Nejvyšší soud dospět k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Za situace, kdy dovolací soud z hlediska uplatněných dovolacích námitek neshledal ani existenci jiných okolností, které by činily napadené rozhodnutí v potvrzujícím výroku ve věci samé zásadně právně významným, a kdy ani dovolání ve zbývajícím rozsahu, tj. směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu v té části výroku, jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, že o náhradě nákladů řízení bude rozhodnuto v konečném rozsudku (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), lze uzavřít, že dovolání žalované směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud je proto, aniž  nařizoval  jednání (§ 243a  odst. 1, věta první,  o. s. ř.),  pro nepřípustnost odmítl [§ 243b odst. 5 věta první a § 218 písm. c) o. s. ř]. O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 o. s. ř. a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalovaná, jejíž dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů právo a žalobci v souvislosti s tímto řízením podle obsahu spisu žádné prokazatelné náklady dovolacího řízení nevznikly. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 12. února 2008 JUDr. Miroslav   Gallus předseda senátu