32 Odo 1530/2006 U S N E S E N Í Nejvyšší  soud  České  republiky  rozhodl  v  senátě složeném  z   předsedy JUDr. Miroslava Galluse a  soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Kateřiny Hornochové v  právní věci  žalobkyně E. P., s.r.o., zastoupené Mgr. V. F., advokátem, proti  žalovanému V. P., zastoupenému Mgr. J. F., advokátkou, o zaplacení 145 637,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 48 Cm 46/2003,  o  dovolání  žalovaného proti  rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. června 2006, č.j. 2 Cmo 372/2005-133, takto: I. Dovolání se  odmítá. II. Žádný z účastníků  nemá právo  na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Dovolání  žalovaného proti  rozsudku  Vrchního soudu  v  Praze  ze  dne 7. června 2006, č.j. 2 Cmo 372/2005-133, v  rozsahu,  jímž   byl  potvrzen  rozsudek  Krajského  soudu v Plzni ze dne 14. září 2005, č.j. 48 Cm 46/2003-100,  ve vyhovujícím výroku ve věci samé, jímž bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobkyni částku 131 534,30 Kč s příslušenstvím, není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), jelikož podmínky tohoto ustanovení  nebyly  v  souzené věci naplněny (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil), a nebylo shledáno přípustným ani podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím  výroku  ve  věci samé nemá po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). Jelikož  ve   smyslu   ustanovení   § 242 odst. 3,   věty  první,  o. s. ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu  má po právní stránce zásadní význam  či  nikoli,  relevantní  jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel v rámci dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. napadl,  resp. jejichž nesprávné řešení v dovolání zpochybnil (srov. shodně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004,  sp. zn.  21 Cdo 541/2004,  uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod číslem 132). ) Z vylíčení uplatněného dovolacího důvodu je však zřejmé, že dovolatel žádnou právní otázku zásadního významu nevymezil. Staví-li dovolatel nesouhlas s právním závěrem odvolacího soudu o nároku žalobkyně na zaplacení ceny dodaného zboží na argumentaci, že žalobkyně neprokázala uzavření kupní smlouvy a dodání zboží (včetně kritiky nesprávnosti hodnocení provedených důkazů), zakládá výtku nesprávného právního posouzení věci na jiném skutkovém základě, než ze kterého vyšel při  rozhodováno odvolací soud. Tím, že dovolatel buduje na vlastních (odlišných) skutkových závěrech jiný právní názor na věc, ve skutečnosti nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, které napadá v rámci jím tvrzeného dovolacího důvodu dle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., nýbrž skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem určující. Tím míří na dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. (tj. že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), který však přípustnost podaného dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není způsobilý založit, neboť jeho prostřednictvím nelze řešit otázky zásadního právního významu, nýbrž pouze otázky skutkového zjištění soudu, a to  pouze v případě dovolání přípustného podle § 237 odst. 1 písm. a) a b), popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§ 238 a 238a), což případ podaného dovolání není (srov. shodně též právní názor vyjádřený v již cit. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004). Dovolatel tak přehlíží, že v případě přípustnosti dovolání zvažované dle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se skutkový základ sporu nemůže měnit a že přezkumná činnost dovolacího soudu směřuje k posouzení právní kvalifikace věci včetně procesních aspektů bez toho, že by byl oprávněn zasahovat do skutkového stavu zjištěného v nalézacím řízení soudy nižších stupňů. Za situace, kdy dovolatel žádnou konkrétní právní otázku zásadního významu v dovolání nevymezuje, na řešení žádné právní otázky zásadního právního významu není napadené rozhodnutí založeno a dovolací soud neshledal z pohledu uplatněných dovolacích námitek ani existenci jiných okolností, které by činily napadené rozhodnutí v potvrzujícím výroku ve věci samé zásadně právně významným, a kdy ani dovolání proti rozsudku odvolacího soudu ve zbývajícím rozsahu, tj. proti jeho rozhodnutí o nákladech za řízení před soudy obou stupňů, není přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), lze uzavřít, že dovolání žalovaného směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud je proto, aniž  nařizoval  jednání (§ 243a  odst. 1, věta první,  o. s. ř.),  pro nepřípustnost odmítl [§ 243b odst. 5, věta první a § 218 písm. c) o. s. ř]. O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalovaný, jehož dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů právo a žalobkyni v souvislosti s tímto řízením podle obsahu spisu žádné prokazatelné náklady dovolacího řízení nevznikly. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 11. března 2008 JUDr. Miroslav   Gallus předseda senátu