32 Odo 1552/2006 U S N E S E N Í Nejvyšší  soud  České  republiky  rozhodl  v  senátě složeném  z   předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Kateřiny Hornochové v právní věci  žalobkyně RNDr. A. D., zastoupené advokátem,   proti  žalované Y. S., spol.s r.o.,  zastoupené advokátem, o 205.272,- Kč s příslušenstvím, vedené  u  Městského soudu v Praze pod sp. zn. 44 Cm 369/97, o  dovolání  žalobkyně proti   rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. února 2006, č.j. 1 Cmo 121/2005-93, takto: I. Dovolání se  odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 6.783,- Kč  do  tří  dnů  od  právní  moci  tohoto  usnesení, k rukám jejího zástupe. O d ů v o d n ě n í : Dovolání  žalobkyně proti  rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. února 2006, č.j. 1 Cmo 121/2005-93, v  rozsahu,  jímž   byl  potvrzen  rozsudek Městského soudu v Praze ze  dne  12.  února  2004,  č.j.  44 Cm  369/97-71,  ve  výroku,  jímž  byla  zamítnuta   žaloba  v rozsahu částky 120 000,- Kč s příslušenstvím, není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) občanského soudního  řádu  ve  znění  účinném  do  31.  března 2005 - dále  též jen „o. s. ř“ (srov. bod 3. článku II.,  části  první,  zákona  č. 59/2005 Sb.,  kterým  se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony), jelikož podmínky tohoto ustanovení  nebyly  v souzené věci naplněny (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil), a nebylo  shledáno přípustným ani podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím  výroku  ve  věci samé nemá po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Předpokladem přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c)  ve spojení s § 237 odst. 3 o. s. ř. přitom je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozsudek odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), nebo obsahuje-li řešení právní otázky, které je v rozporu s hmotným právem. Z obsahu dovolání se podává, že dovolatelka napadá závěr odvolacího soudu o tom, že mezi účastníky k uzavření smlouvy o dílo podle § 536 a násl. obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“) pro neurčitost předmětu jejich závazků, ani k uzavření jiné (nepojmenované) smlouvy ve smyslu § 269 odst. 2 obch. zák. nedošlo. Vzhledem k tomu, že posouzení této otázky je odvislé od výkladu konkrétních smluvních ujednání, příp. konkrétních projevů vůle účastníků, řešení dovolatelkou předestřené otázky  nemůže  mít  judikatorní  přesah  a  tudíž přípustnost podaného dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nemůže. Pakliže Nejvyšší soud neshledal z pohledu uplatněných dovolacích námitek ani existenci jiných okolností, které by činily napadené rozhodnutí v potvrzujícím výroku ve věci samé zásadně právně významným, mohl by být zásadní právní význam napadeného rozhodnutí naplněn pouze v případě, že by odvolací soud řešil právní otázku, na jejímž posouzení jeho rozsudek spočívá, v rozporu s hmotným právem. To však Nejvyšší soud neshledal, jelikož odvolací soud aplikoval na zjištěný skutkový stav správné právní předpisy (§ 536 odst. 1 a § 269 odst. 2 obch. zák.) a nepochybil ani při jejich výkladu. Za situace, kdy ani dovolání proti rozsudku odvolacího soudu ve zbývajícím rozsahu, tj. proti jeho rozhodnutí o nákladech za řízení před soudy obou stupňů, není přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), lze uzavřít, že dovolání  žalobkyně  směřuje  proti  rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud je proto, aniž  nařizoval  jednání  (§ 243a  odst. 1, věta první,  o. s. ř.),  pro nepřípustnost odmítl [§ 243b odst. 5, věta první, o. s. ř. a § 218 písm. c) o. s. ř]. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř.  Jelikož žalobkyně z procesního hlediska zavinila (tím, že podala nepřípustné dovolání), že dovolání bylo odmítnuto, vzniklo žalované právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Náklady žalované sestávají  ze sazby  odměny  za  zastupování  advokátem v částce 5.625,- Kč podle § 3 odst. 1, § 10 odst. 3, § 14  odst. 1, § 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky  č.  484/2000 Sb.  ve  znění  účinném  do 31.  srpna  2006  a  z  paušální  částky  75,-  Kč  za  jeden  úkon   právní   služby   (vyjádření  k  dovolání)  podle § 13 odst. 3 vyhlášky  č.  177/1996 Sb. ve znění účinném do 31. srpna 2006, při připočtení 19% daně z přidané hodnoty ve výši 1.083,- Kč. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí. V Brně  20. května  2008 JUDr. Miroslav   Gallus předseda senátu