U S N E S E N Í Nejvyšší  soud  České  republiky  rozhodl  v  senátě složeném  z   předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Kateřiny Hornochové v  právní  věci žalobce T., o. d., proti  žalované O. K., , zastoupené Mgr. M. U., advokátem, , o 5,000.000,- Kč s příslušenstvím,  vedené  u Okresního soudu v Opavě pod  sp. zn. 25 C 157/2003, o  dovolání  žalobce  proti   rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. března 2006, č.j.  15 Co 1004/2004-218, takto: I.    Dovolání  se odmítá. II.    Žádný z účastníků  nemá právo  na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Krajský  soud  v  Ostravě  shora  označeným  rozsudkem  potvrdil  rozsudek  ze dne 8. prosince 2003, č.j. 25 C 157/2003-147, jímž Okresní soud v Opavě (jenž rozhodoval opětovně poté, co  odvolací  soud, jehož usnesení ze dne 25. května 2001, č.j. 15 Co 886/2000-88, Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 18. března 2003, č.j. 32 Odo 90/2002-127, zrušil a věc  mu  vrátil  se závazným právním názorem k dalšímu řízení,  usnesením ze dne 30. června 2003, č.j. 15 Co 348/2003-138, připustil změnu žaloby a dále zrušil zamítavý rozsudek soudu prvního stupně ze dne 23. června 2000, č.j. 7 C 1/2000-43, a věc mu vrátil k dalšímu řízení) zamítl žalobu o zaplacení 5,000.000,- Kč s příslušenstvím (výrok II.). Dále změnil rozsudek soudu prvního stupně ve  výroku o nákladech řízení tak, že žalované právo na jejich náhradu nepřiznal (výrok I.), uložil žalobci povinnost k náhradě nákladů řízení státu (výrok III.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení mezi účastníky navzájem (výrok IV.). Podle obsahu spisu se žalobce (do 1. srpna 2006 zapsaný v obchodním rejstříku pod obchodní firmou .j O., s. dr.) domáhal po žalované zaplacení částky ve výši 5,000.000,- Kč, kterou poskytl postupně (v šesti splátkách) v době od prosince 1989 do října 1990 jejímu právnímu předchůdci Místnímu národnímu výboru K. (dále též jen „MNV K.“) na výstavbu nákupního střediska, které však nebylo pro nedostatek finančních prostředků dokončeno a  k  finančnímu  vypořádání nedošlo. Odvolací soud  vyšel i při přezkoumání napadeného rozsudku soudu prvního stupně ze dne 8. prosince 2003 ze závěru o neplatnosti obou hospodářských smluv (hospodářské smlouvy ze dne 4. února 1988 ve znění dodatku ze dne 13. září 1989 o výstavbě nákupního střediska v K. v akci „Z“ a o uspořádání vlastnických  poměrů  po  dokončení  výstavby,  a hospodářské smlouvy ze dne 13. září 1989 o sdružení finančních prostředků pro účely výstavby nákupního střediska v K.) uzavřených mezi žalobcem a MNV K., o něž žalobce původně v řízení opíral žalobní nárok a k němuž soudy obou stupňů dospěly v předmětné věci již v předchozích rozhodnutích. Odvolací soud proto i nadále podle právní úpravy obsažené v hospodářském zákoníku (dále též jen „hosp. zák.“) posuzoval, zda žalobci vznikl nárok na zaplacení žalované částky z titulu neoprávněného majetkového prospěchu podle § 123 hosp. zák., když z tohoto důvodu označil za bezvýznamnou smlouvu o zrušení závazků ze dne 9. září 1998 uzavřenou mezi žalobcem a MNV K., od níž žalobce odvozuje počátek běhu subjektivní lhůty. S ohledem na novelu hospodářského zákoníku účinnou od 1. května 1990 vycházel stejně jako soud prvního stupně z rozdělení žalobcem poskytnutého finančního plnění na část poskytnutou do 30. dubna 1990, kdy práva ze závazkových vztahů mezi organizacemi zanikala prekluzí, a na část poskytnutou po tomto datu, neboť od 1. května 1990 podléhala majetková  práva  promlčení.  Odvolací  soud  ve  shodě  se  soudem   prvního  stupně dospěl k závěru, že žalobě nelze vyhovět, neboť žalobní nárok je z důvodu uplynutí subjektivní prekluzivní a promlčecí lhůty zčásti prekludován a zčásti promlčen, byť odvolací soud zaujal jiný právní názor v otázce určení dne, jímž tyto lhůty počaly běžet. Podle názoru odvolacího soudu však žalobci před změnou žaloby marně uplynula i objektivní promlčecí lhůta. Rozsudek odvolacího soudu v rozsahu jeho druhého výroku, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku ve věci samé, a dále ve třetím výroku, jímž bylo uloženo žalobci zaplatit náklady řízení státu, napadl žalobce dovoláním z důvodu nesprávného právního posouzení věci  podle  §  241a  odst.  2  písm.  b) občanského  soudního  řádu  (dále též jen „o. s. ř.“), když napadené rozhodnutí má za zásadně právně  významné ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolatel nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu o prekluzi a promlčení žalobního nároku. Vytýká mu, že pochybil, považoval-li pro stavění běhu subjektivní prekluzivní lhůty, jakož i subjektivní a objektivní promlčecí lhůty k vydání neoprávněného majetkového prospěchu za rozhodný 28. listopad 2000, vycházeje z předpokladu, že uvedeného dne žalobce navrhl změnu žaloby. Podle názoru dovolatele však jeho podání ze dne 28. listopadu 2000 označené jako „Doplnění odvolání proti rozsudku“ nemohlo mít odvolacím soudem dovozené účinky, neboť návrhem na změnu žaloby nebylo. Podle mínění dovolatele bylo v řízení prokázáno, že subjektivní prekluzivní a subjektivní promlčecí lhůta pro uplatnění práva z neoprávněného majetkového prospěchu mu počala plynout nejdříve dnem 10. září 1998, neboť do 9. září 1998, kdy byla mezi ním a MNV K. uzavřena smlouva o zrušení závazků, pokládaly obě smluvní strany hospodářské smlouvy za platné a bylo mezi nimi podle toho také jednáno. Z toho dovozuje nemožnost předpokládat vědomost žalobce již před uvedeným dnem o tom, že byl získán neoprávněný majetkový prospěch a kdo jej získal, s níž hospodářský zákoník spojoval u prekluze i promlčení počátek běhu subjektivních lhůt na vydání neoprávněného majetkového prospěchu. Dovolatel nesouhlasí ani s názorem odvolacího soudu o marném uplynutí objektivní promlčecí lhůty. Tvrdí, že podal-li žalobu dne 17. listopadu 1999, uplatnil své právo na vydání neoprávněného majetkového prospěchu včas nejen z hlediska subjektivní promlčecí a prekluzivní lhůty, ale i před uplynutím objektivní promlčecí lhůty, která mu počala plynout u jednotlivých splátek postupně, vždy dnem připsání příslušné částky na bankovní účet MNV K.. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu v napadené části a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Podle  bodu 3.  článku II.,   části první,  zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona  nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních  právních  předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve  znění  účinném  před  1. dubnem 2005. O  takový  případ  jde i v  této  věci, jelikož  odvolací  soud věc ve shodě s bodem 2. článku II., části první, zákona č. 59/2005 Sb. rovněž  projednal podle dosavadního znění občanského  soudního řádu. Dovolání v této věci není přípustné. Podle ustanovení § 236 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé lze obecně opřít o ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího v rozsahu jeho potvrzujícího výroku ve věci samé  není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., jelikož podmínky tohoto ustanovení  nebyly  v souzené  věci  naplněny (soud prvního stupně rozhodl oběma rozsudky – v pořadí prvním rozsudkem ze  dne  23. června 2000  a  v  pořadí druhým rozsudkem ze dne 8. prosince 2003 – stejně – žalobu zamítl), a  nebylo  shledáno  přípustným  ani   podle  § 237 odst. 1  písm. c) o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím  výroku ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). Nejvyšší soud již v rozsudku uveřejněném pod číslem 13/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek formuloval právní závěr, podle něhož důvodnost námitky promlčení soud zkoumá ve vztahu k nároku uplatněnému žalobou, přičemž není významné, jak účastníci nárok kvalifikovali po právní stránce a z jakých právních důvodů byla námitka promlčení vznesena. Právní kvalifikace žalobou uplatněného nároku je výhradně věcí soudu, a proto není rozhodné, jak tvrzené skutečnosti, resp. již v řízení učiněná skutková zjištění právně kvalifikuje účastník řízení (obdobně uzavřel ve vztahu k právní kvalifikaci skutkových tvrzení Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 23. ledna 2002, sp. zn. 25 Cdo 643/2000, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2002, pod číslem 178). Dospěje-li soud k závěru, že skutková zjištění učiněná v řízení lze subsumovat pod jinou hypotézu právní normy, než tu, jejíhož naplnění se dovolává účastník řízení, je povinen tak učinit. Žalobce nemusí svůj nárok právně kvalifikovat, a pokud tak učiní, není soud jeho právním názorem vázán. Z uvedeného vyplývá, že změna právní kvalifikace žalobního nároku v průběhu řízení, stejně jako soudem připuštěná změna žaloby v důsledku změněné právní kvalifikace žalobního nároku, nemají žádný vliv na počátek a běh promlčecí doby (shodně srov. také rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. srpna 2006, sp. zn. 32 Odo 873/2005). Dovolatel se mýlí, odvozuje-li počátek běhu subjektivní lhůty (jak u prekluze, tak i u promlčení) až od okamžiku, kdy zhodnotil (kvalifikoval) svůj požadavek na zaplacení požadované částky jako nárok z titulu neoprávněného majetkového prospěchu, tedy od uzavření smlouvy o zrušení závazků ze dne 9. září 1998. Spojoval-li hospodářský zákoník subjektivní lhůtu pro zánik práva na vydání neoprávněného majetkového prospěchu (§ 131 odst. 4 hosp. zák. ve znění účinném do 30. dubna 1990), stejně jako subjektivní promlčecí lhůtu práva na jeho vydání (§ 131b odst. 2 hosp. zák. ve znění účinném od 1. května 1990) s vědomím osoby, na jejíž úkor byl získán, o tom, že neoprávněný majetkový prospěch byl získán a kdo jej získal, je třeba toto její vědomí vykládat jako vědomí o rozhodných skutečnostech, z nichž lze učinit závěr o tom, že byl neoprávněný majetkový prospěch získán a kdo jej získal, nikoli až okamžik správné právní kvalifikace nároku (srov. shodně právní závěry v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. srpna 2003, sp. zn. 21 Cdo 210/2003). V posuzované věci je zcela nepochybné, že rozhodné skutečnosti, z nichž mohl žalobce učinit závěr o tom, že byl neoprávněný majetkový prospěch získán a kdo jej získal, mu byly známy již v době placení jednotlivých splátek, a nikoli až v okamžiku uzavření smlouvy o zrušení závazků, jak se domnívá dovolatel. Dovodil-li odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně), že je nárok žalobce na vydání neoprávněného majetkového prospěchu z důvodu marného uplynutí subjektivní promlčecí a subjektivní prekluzivní lhůty zčásti promlčen a zčásti prekludován, lze uzavřít, že je tento jeho závěr v souladu s hmotným právem a judikaturou, byť odvolací soud vyšel (u prekluze i promlčení) z nesprávného posouzení počátku běhu subjektivních lhůt (jak bylo vysvětleno shora, tyto lhůty již počaly běžet u každé ze splátek v okamžiku jejího zaplacení, tedy dříve, než v odůvodnění napadeného rozhodnutí dovodil odvolací soud). S ohledem na promlčení a prekluzi žalobního nároku z důvodu nedodržení subjektivní promlčecí i prekluzivní lhůty již bylo nadbytečné se z pohledu zvažované přípustnosti dovolání zabývat tvrzeným pochybením odvolacího soudu při posuzování objektivní promlčecí lhůty. Za situace, kdy dovolací soud z hlediska uplatněných dovolacích námitek neshledal ani existenci jiných okolností, které by činily napadené rozhodnutí v potvrzujícím výroku ve věci samé zásadně právně významným, a kdy ani dovolání proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu jeho třetího napadeného výroku o nákladech řízení není přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), lze uzavřít, že dovolání žalobce směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud je proto, aniž  nařizoval  jednání (§ 243a  odst. 1, věta první,  o. s. ř.),  pro  nepřípustnost odmítl [§ 243b odst. 5, věta první, o. s. ř. a § 218 písm. c) o. s. ř]. O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 o. s. ř. a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů právo a žalované v souvislosti s tímto řízením podle obsahu spisu žádné prokazatelné náklady dovolacího řízení nevznikly. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně 9. července 2008 JUDr. Miroslav   Gallus předseda senátu