32 Odo 1638/2006 U S N E S E N Í Nejvyšší  soud  České  republiky  rozhodl  v  senátě složeném  z   předsedy JUDr. Miroslava Galluse a  soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Kateřiny Hornochové v právní věci  žalobce H. D., zastoupeného Mgr. J. P., advokátem, proti  žalovanému M. B., zastoupenému JUDr. J. L., advokátem, o  zaplacení  72 000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha - západ pod sp. zn. 3 C 185/2002, o dovolání žalobce proti  rozsudku  Krajského   soudu v Praze ze dne 25. ledna 2006, č.j. 29 Co 485/2005-393, takto: I.     Dovolání se  odmítá. II. Žalobce  je povinen  zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4 641,- Kč  do  tří  dnů  od  právní  moci  tohoto  usnesení, k rukám jeho zástupce JUDr. J. L. O d ů v o d n ě n í : Dovolání  žalobce  proti  rozsudku Krajského   soudu  v Praze ze dne 25. ledna 2006, č.j. 29 Co 485/2005-393,  v rozsahu, jímž byl potvrzen rozsudek (v pořadí třetí) Okresního soudu Praha - západ ze dne 30. března 2005, č.j. 3 C 185/2002-359, ve výroku o zamítnutí žaloby  o zaplacení 72 000,- Kč s příslušenstvím, není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. března 2005 (srov. bod 3.  článku II.,  části první,  zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský  soudní  řád,  ve  znění  pozdějších  předpisů a některé další zákony – dále též jen „o. s. ř.“), jelikož podmínky tohoto ustanovení nebyly v souzené věci naplněny (soud prvního stupně rozhodl v rozsahu částky 72 000,- Kč s příslušenstvím všemi třemi rozsudky – ze dne 22. března 1999, č.j. 3 C 325/95-209, dále ze dne 6. května 2002, č.j. 3 C 185/2002-272,  a  konečně  ze  dne 30. března 2005, č.j. 3 C 185/2002-359, stejně – žalobu zamítl), a nebylo shledáno přípustným ani podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím  výroku  ve  věci samé nemá po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). Jelikož  ve   smyslu   ustanovení   § 242 odst. 3,   věty  první,  o. s. ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu  má po právní stránce zásadní význam  či  nikoli,  relevantní  jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel v rámci dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. napadl,  resp. jejichž nesprávné řešení v dovolání zpochybnil (srov. shodně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004,  sp. zn.  21 Cdo 541/2004,  uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod číslem 132). Z  důvodu  uvedeného  v  ustanovení  § 241a   odst. 2 písm. a) o. s. ř. je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen za předpokladu, že tvrzená vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je bezprostředním důsledkem řešení otázky procesněprávní povahy. Z vylíčení uplatněného dovolacího důvodu dle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. je  zřejmé, že dovolatel žádnou právní otázku zásadního významu nevymezil. Staví-li svou argumentaci na názoru, že měl-li odvolací soud předmětnou smlouvu o dílo za absolutně neplatnou z důvodu, že ji uzavíral neexistující subjekt, bylo nepochybně neplatné i ujednání obsažené v článku III. smlouvy týkající se dohody smluvních stran o odpočtu penále ve výši 0,5 % denně z ceny 700 000,- Kč v případě prodlení s předáním stavby, není tato otázka pro právní posouzení věci odvolacím soudem vůbec určující, neboť na jejím řešení odvolací soud své rozhodnutí nezaložil. Z napadeného rozhodnutí nikde totiž nevyplývá, že by soud při zjišťování výše bezdůvodného obohacení z nějakého odpočtu penále (z článku III. smlouvy) vycházel. Vytýká-li pak dovolatel znalci Ing. J. B., že ve vypracovaném znaleckém posudku, z něhož soud dovodil rozsah a výši bezdůvodného obohacení, nepřihlížel ke všem okolnostem, které mohly mít vliv na konečné ocenění provedených prací (kromě chybějícího ocenění některých položek i krátkost termínu pro zhotovení díla, dílčí obsazenost objektu, špatný přístup do objektu a prostorová omezení), nemohou tyto námitky, které lze podřadit pod dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. (tj. že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), přípustnost podaného dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit. Případná neúplnost nebo nesprávnost skutkových zjištění a závěrů, k nimž odvolací soud dospěl a na nichž své rozhodnutí založil, není totiž žádným z dovolacích důvodů uvedených v ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř., nýbrž může být (při  splnění  dalších   předpokladů) dovolacím  důvodem   podle  ustanovení  § 241a odst. 3 o. s. ř., který však není relevantním dovolacím důvodem v případě, že  přípustnost  dovolání  je  zvažována  podle  ustanovení  § 237  odst. 1 písm. c) o. s. ř., jak tomu je v předmětné věci. Kromě toho dovolací soud poznamenává, že vydání bezdůvodného obohacení (§ 451 a násl. občanského zákoníku) spočívá v hodnotě, kterou žalovaný bezdůvodným obohacením získal, a nikoli v nákladech, které žalobce při plnění z neplatné smlouvy případně vynaložil. Za situace, kdy dovolatel žádnou konkrétní právní otázku zásadního významu v dovolání nevymezuje, na řešení žádné právní otázky zásadního právního významu není napadené rozhodnutí založeno a dovolací soud neshledal z pohledu uplatněných dovolacích námitek ani existenci jiných okolností, které by činily napadené rozhodnutí v potvrzujícím výroku ve věci samé zásadně právně významným, a kdy ani dovolání proti rozsudku odvolacího soudu ve zbývajícím rozsahu, tj. proti jeho rozhodnutí o nákladech za řízení před soudy obou stupňů, není přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), lze uzavřít, že dovolání žalobce směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud je proto, aniž  nařizoval  jednání (§ 243a  odst. 1, věta první,  o. s. ř.),  pro nepřípustnost odmítl [§ 243b odst. 5, věta první a § 218 písm. c) o. s. ř]. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř.  Jelikož žalobce z procesního hlediska zavinil (tím, že podal nepřípustné dovolání), že dovolání bylo odmítnuto,  vzniklo žalovanému právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Náklady žalovaného sestávají  ze sazby  odměny  za  zastupování  advokátem v  částce  3 825,-  Kč  podle § 3  odst. 1, § 10 odst. 3, § 14  odst. 1,  § 15  a  § 18  odst. 1 vyhlášky  č. 484/2000  Sb.  ve   znění  účinném   do   31. srpna   2006  a  z  paušální částky 75,- Kč  za  jeden  úkon  právní  služby  (vyjádření k dovolání)  podle  § 13  odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění účinném do 31. srpna 2006, při připočtení 19 % daně z přidané hodnoty ve výši 741,- Kč. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí. V Brně dne 11. března 2008 JUDr. Miroslav   Gallus předseda senátu