U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v  senátě složeném z  předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Kateřiny Hornochové v právní věci žalobce Ing. M. F., zastoupené Mgr. S. M., advokátem, ,proti žalované A.B.S. s. s r. o., , zastoupené JUDr. A. Š., advokátem, o 197.354,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 26 Cm 1497/98, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. června 2006, č.j. 2 Cmo 152/2005-120, takto: I. Dovolání se  odmítá. II. Žádný z účastníků  nemá právo  na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Dovolání  žalobce proti  rozsudku Vrchního  soudu  v Praze ze dne 29. června 2006, č.j. 2 Cmo 152/2005-120,  jímž  byl  potvrzen rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze  dne 24. listopadu 2004, č.j. 26 Cm 1497/98-97, v zamítavém výroku ve věci samé,  není  přípustné  podle  § 237 odst. 1  písm.  b)  občanského  soudního   řádu  ve  znění   účinném  do 31.  března  2005 –  dále  též   jen „o. s. ř“ (srov.  bod  3.  článku  II.,  části  první,   zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších  předpisů  a  některé  další zákony), jelikož  podmínky  tohoto ustanovení  nebyly  v souzené  věci  naplněny (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které  by  odvolací  soud  zrušil),  a nebylo  shledáno  přípustným  ani   podle  § 237 odst. 1  písm. c) o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím  výroku  ve  věci samé nemá po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). Je-li dovolací soud při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3, větu první, o. s. ř.), pak při zkoumání, zda  napadené  rozhodnutí  odvolacího soudu  má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může soud posuzovat jen takové právní otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), které dovolatel v dovolání napadl, resp. jejichž nesprávné řešení v dovolání zpochybnil (srov. shodně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004,  sp. zn.  21 Cdo 541/2004,  uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004,  pod číslem 132). Z obsahu dovolání se podává, že dovolatel brojil svými námitkami proti právnímu závěru odvolacího soudu, že ke vzniku smlouvy o dílo mezi účastníky, o níž žalobce opíral žalobní nárok, nedošlo. Kritiku řešení otázky existence (vzniku) smlouvy o dílo odvolacím soudem dovolatel stavěl na mylném názoru, že pokud je dílo fakticky provedeno a předáno a investorem zaplaceno, nemůže soud dospět k závěru, že mezi objednatelem (žalovanou) a zhotovitelem (žalobcem) k uzavření smlouvy o dílo nedošlo. Závěr odvolacího soudu o nenaplnění předpokladů pro možné posouzení uplatněného nároku z titulu bezdůvodného obohacení dovolatel nenapadl, když setrval i v dovolání na názoru, že žádná ze skutkových podstat bezdůvodného obohacení dle § 451 odst. 2 občanského zákoníku nepřipadá v úvahu a že žalobní nárok bylo třeba posoudit jako právo na zaplacení ceny díla. Dovolací soud nedospěl k závěru, že by právní posouzení věci odvolacím soudem v otázce existence (vzniku) smlouvy o dílo z pohledu uplatněných dovolacích námitek bylo v rozporu s hmotným právem, přičemž tento jeho závěr není založen ani na řešení otázky, která by v judikatuře nebyla vyřešena nebo o které by odvolací soud nebo dovolací soud  rozhodovaly rozdílně. Vytýká-li pak dovolatel odvolacímu soudu, že při posuzování otázky existence (vzniku) smlouvy o dílo mezi účastníky nevzal v úvahu všechny skutečnosti, které vyplynuly z provedeného dokazování, patrně přehlédl, že skutkový základ sporu, z něhož vyšel odvolací soud, se v dovolacím řízení nemůže změnit a že přezkumná činnost dovolacího soudu směřuje k posouzení právní kvalifikace věci včetně procesních  aspektů  bez toho, že by byl oprávněn zasahovat do skutkového stavu, zjištěného v nalézacím řízení soudy nižších stupňů. Případná neúplnost nebo nesprávnost skutkových zjištění a závěrů, k nimž odvolací soud dospěl a na nichž své rozhodnutí založil, není totiž žádným z dovolacích důvodů uvedených v ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř., nýbrž může být (při  splnění  dalších   předpokladů) dovolacím  důvodem   podle  ustanovení  § 241a odst. 3 o. s. ř. (tj. že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), který však není relevantním dovolacím důvodem v případě, že přípustnost dovolání je zvažována podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jak tomu je v předmětné věci. Za situace, kdy dovolací soud z hlediska uplatněných dovolacích námitek neshledal ani existenci jiných okolností, které by činily napadené rozhodnutí v potvrzujícím výroku ve věci samé zásadně právně významným, lze uzavřít, že dovolání žalobce směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud je proto, aniž  nařizoval  jednání (§ 243a  odst. 1, věta první,  o. s. ř.),  pro nepřípustnost odmítl [§ 243b odst. 5, věta první, o. s. ř. a § 218 písm. c) o. s. ř]. O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů právo a žalované v souvislosti s tímto řízením podle obsahu spisu žádné prokazatelné náklady dovolacího řízení nevznikly. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně 24. června 2008 JUDr. Miroslav   Gallus předseda senátu