6 Tdo 1363/2008 U S N E S E N Í Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. října 2008 o dovolání nejvyšší státní zástupkyně podaném v neprospěch obviněného Bc. V. A., proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 18. 3. 2008, č. j. 55 To 140/2007-408, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 1 T 118/2005, t a k t o : Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání nejvyšší státní zástupkyně o d m ít á . O d ů v o d n ě n í : Usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 18. 3. 2008, č. j. 55 To 140/2007-408, bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto odvolání státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Liberci proti rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 24. 1. 2007, č. j. 1 T 118/2005-387, kterým byl obviněný Bc. V. A. podle § 226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby pro skutek, ve kterém státní zástupce spatřoval trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zák. Nejvyšší státní zástupkyně podala proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 18. 3. 2008, č. j. 55 To 140/2007-408, dovolání, ve kterém prostřednictvím dovolacího důvodu § 265b odst. 1 písm. l) alinea druhá tr. ř. uplatnila dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tj. že rozhodnutí soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Nejvyšší státní zástupkyně v podaném dovolání má za to, že jednání obviněného, které je popsáno ve výrokové větě rozsudku soudu prvního stupně, „evidentně naplňuje zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 tr. zák.“. Poukazuje na to, že obviněný se skutku dopustil jako vedoucí stavebního úřadu M. m. L., výstavba proběhla na půdě, která patřila do zemědělského půdního fondu, přičemž obviněný ve svém postavení učinil vědomě sérii kroků, kterými v rozporu se zákonem vyloučil z rozhodovacího procesu dotčené orgány státní správy, ale především orgán ochrany zemědělského půdního fondu, které se zájmy stavebníka nesouhlasily. Tím byla realizována výstavba, která zničila hodnoty na životním prostředí. V další části dovolání dovolatelka poukazuje na jednotlivá ustanovení zákona o ochraně přírody a krajiny /§ 2 odst. 2 písm. h) zák. č. 114/1992 Sb./, zákona o ochraně zemědělského půdního fondu (zák. č. 334/1992 Sb.), stavebního zákona (zák. 50/1976 Sb. - § 126, které stanovuje povinnost stavebního úřadu rozhodovat ve spolupráci s ostatními úřady chránícími důležité zájmy v území, tzv. dotčenými úřady). Dále argumentuje tím, že obviněný lživě prezentoval nesouhlas referátu životního prostředí za souhlas, stejně tak ignoroval skutečnost, že orgán ochrany zemědělského půdního fondu vydal nesouhlas s odnětím půdy zemědělskému půdnímu fondu, přičemž tento očividný fakt obviněný maskoval „údajným souhlasem ministerstva životního prostředí“. Podle dovolatelky na základě obviněným v rozporu se zákonem vydaného rozhodnutí dosáhla S. h. s., a. s. změny zemědělských pozemků na stavební. Zdůraznila, že stavebník neměl souhlas s vynětím půdy ze zemědělského půdního fondu, „a bylo logické očekávat v rámci stavebního řízení sloučeného s územním řízením nesouhlas dotčených orgánů a orgánů ochrany zemědělského půdního fondu bylo možné předpokládat také (nesouhlas referátu životního prostředí). Výzva tomuto orgánu byla doručena 23. 12. 2002. Vzhledem k tomu, že ke dni 31. 12. 2002 došlo ke změně kompetencí, zanikly okresní úřady, došlo k situaci, že než se nový orgán vyjádřil, lhůta k vyjádření marně uplynula. Nejvyšší státní zástupkyně dovozuje z toho „jak obviněný přistupoval ke svým povinnostem“, že byl podjatý a v tomto jejím názoru je utvrzována i tou skutečností, že manželka obviněného podepsala smlouvu o smlouvě budoucí na koupi bytu v zástavbě, která byla realizována na základě jeho protizákonných rozhodnutí. Obviněnému opětovně vytýká porušení shora uvedených zákonů a překročení jeho pravomocí, čímž svévolně a výhradně ve prospěch stavebníka umožnil, aby s krajinou bylo naloženo způsobem, který zohledňoval pouze hledisko stavebníka. Tímto svým rozhodnutím umožnil podle dovolatelky podnikatelskému subjektu prodat a inkasovat zisk, který vycházel z nerespektování všech zákonných limitů a požadavků. Prospěch soukromého investora je podle názoru nejvyšší státní zástupkyně v opačném případě promítnut do imateriální škody na postižené krajině. Závěrem podaného dovolání navrhla, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené usnesení krajského soudu i jemu předcházející rozsudek okresního soudu zrušil, jakož i všechna další rozhodnutí, na zrušená rozhodnutí navazující, pokud vzhledem ke změně, k nimž došlo zrušením, pozbyla podkladu a okresnímu soudu přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno nejvyšší státní zástupkyní, tj. osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. a) tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) a g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Nejvyšší státní zástupkyně namítla, že rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci spočívá na nesprávném právním posouzení skutku /§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř./. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Podle podané obžaloby mělo jednání obviněného spočívat v tom, že ad 1) „v L. dne 10. 7. 2002 jako vedoucí S. ú. M. m. L. pod č. j. vydal veřejnou vyhlášku, která se týkala rozhodnutí o využití území a o umístění stavby na akci „s. ú. P.“, S. P., L., při ulici N. M. a tímto rozhodnutím byly dotčeny parcely č. v katastrálním území S. P., když rozhodnutí bylo vydáno pro žadatele S. h. s., a. s. L., kterou zastupovala technická kancelář Ing. V. W., W. a toto rozhodnutí vydal, ačkoli věděl, že orgán ochrany životního,kterým byl O. ú. v L. referát životního prostředí, jakož i dotčené orgány státní správy a to M. ž. p. a odbor životního prostředí M. m. L. s touto konkrétní výstavbou opětovně nesouhlasily, nedaly souhlas s odnětím půdy o výměře cca 5,6 ha ze zemědělského půdního fondu a ačkoli věděl, že bez těchto souhlasů a souhlasných stanovisek nesmí rozhodnutí vydat, ad 2) „v L. dne 20. 1. 2003 jako vedoucí stavebního úřadu M. m. L. pod č. j. vydal stavební povolení na výstavbu osmi bytových domů se 49-ti samostatnými byty v katastrálním území S. P. na p.č. při ulici P., N. M. a O. v L., pro stavebníka družstvo N. b. P. zastoupené technickou kanceláří Ing. V. W., W. a toto rozhodnutí vydal, ačkoli věděl, že orgán ochrany životního prostředí, kterým byl odbor životního prostředí a zemědělství K. ú. L. k. a odbor životního prostředí M. m. L., a dále dotčený orgán státní správy, kterým bylo ministerstvo životního prostředí, nedaly souhlas s odnětím půdy ze zemědělského půdního fondu a že nesouhlasí s výstavbou řadových domů a ačkoli věděl, že bez těchto souhlasů a souhlasných stanovisek nesmí stavbu povolit a úmyslně tak porušil ustanovení § 126, 138 č. 50/1996 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, § 65 zák. č. 114/1992 Sb., na ochranu přírody a krajiny, v platném znění a v rozporu s § 5 odst. 3 zákona č. 334/1992 Sb., o ochraně zemědělského půdního fondu, a tím neoprávněně umožnil družstvu N. b. P. v této lokalitě masivní výstavbu na zemědělské půdě, o výměře nejméně 5,6 ha, která nebyla vyňata ze zemědělského půdního fondu a to v území, ve kterém se do doby vypracování regulačního plánu či studie stavět nemělo a zároveň tímto stavebním rozhodnutím zajistil bydlení i sobě a své rodině, neboť již dne 25. 11. 2002 uzavřela jeho manželka J. A., jako kupující s budoucím prodávajícím družstvem N. b. P. smlouvu o budoucí smlouvě kupní na koupi bytové jednotky v řadovém domě typu k. ú. S. P. za celkem 1.810.000,- Kč a tento byt na p. p. č. v domě č. p. pak manželé V. a J. A. na základě kupní smlouvy ze dne 20. 11. 2003 společně zakoupili“, když uvedeným jednáním měl obviněný spáchat trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zák. Trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zák. se dopustí veřejný činitel, který v úmyslu způsobit jinému škodu nebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch, vykonává svou pravomoc způsobem odporujícím zákonu. Vzhledem k tomu, že jde o úmyslný trestný čin je nezbytné připomenout, že trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel a) chtěl způsobem v tomto zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem, b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn. Soud prvního stupně po provedeném dokazování dospěl k závěru, že není podstatné, zda obviněný dne 10. 7. 2002 a 20. 1. 2003 vydal shora uvedená rozhodnutí po předchozím správném či nesprávném postupu, ale za podstatné vzal tu skutečnost, že nebyl proveden žádný důkaz, který by svědčil o tom, že obviněný záměrně postupoval tak, aby sobě nebo jinému opatřil materiální nebo nemateriální zvýhodnění, na které by on nebo jiná osoba neměli právo. V odůvodnění svého rozsudku poukazuje na to, že obviněný s manželkou zakoupili sice ve skutku popsanou bytovou jednotku, ale bylo jednoznačně prokázáno, že ji zakoupili za zcela běžnou kupní cenu a za stejné kupní ceny byly bytové jednotky prodány také dalším kupujícím. V rámci hodnocení důkazů neakceptoval soud závěry státního zástupce v podané obžalobě k otázce, zda obviněný měl či neměl právo na koupi bytu v uvedené lokalitě, a své hodnotící závěry uzavřel zjištěním, že kromě toho, že obviněný zakoupil byt za cenu, za kterou byty koupili také další zájemci, doložil obviněný, že prodal obývaný byt a další prostředky na zakoupení předmětné nemovitosti získal ze stavebního spoření. Dále bral v úvahu i tu skutečnost, že záměr poskytnout v dané lokalitě bydlení většímu množství osob byl již dán v roce 2001, což bylo doloženo i územním plánem města. Odvolací soud se se závěry soudu prvního stupně ztotožnil a sám dále jeho úvahy na základě provedeného dokazování rozvedl. Odvolací soud poukázal na to, že kromě úvah soudu prvního stupně je třeba za zásadní dokument považovat schválený územní plán města L. (červen 2002), přičemž z tohoto plánu vyplývá, že „plocha, které se uvedená rozhodnutí týkají, byla určena k zástavbě a již v procesu pořizování územního plánu byly vysloveny souhlasy s tímto využitím“. Přihlédl k souhlasu ministerstva životního prostředí, které zahrnuje i lokalitu S. P., a nesouhlasná stanoviska odboru životního prostřední M. m. L. a referátu životního prostředí O. L. hodnotí nejen v kontextu jejich časového vydání, ale zejména také z pohledu obsahu (viz blíže str. 5 odůvodnění usnesení krajského soudu). V uvedených souvislostech pak poukazuje odvolací soud na „problematický postoj“ referátu a odboru životního prostředí k bytové výstavbě ve vztahu k již před tím vyslovenému souhlasu ministerstva životního prostředí (1998), kdy tímto vyjádřením předmětné území ztratilo svou hodnotu zemědělského půdního fondu. Odvolací soud rovněž tak bral v úvahu nejen listinné důkazy, ale také výpovědi svědků, kteří se vyjadřovali k výstavbě v předmětné lokalitě z hlediska územního plánování. V těchto souvislostech nelze nezmínit argumentaci nejvyšší státní zástupkyně uplatněnou v dovolání, kdy se zabývá tím, že v rámci změny kompetencí referát životního prostředí, kterému byla výzva doručena 23. 12. 2003 se k věci nevyjádřil, a novému orgánu, který se měl k věci vyjádřit, lhůta marně uplynula. I na tuto skutečnost však reagoval ve svém rozhodnutí odvolací soud, který poukázal na to, že 20. 12. 2002 oznámil stavební úřad zahájení stavebního řízení s územním řízením, o čemž dotčené orgány vyrozuměl, avšak ve stanovené lhůtě mu žádné stanovisko doručeno nebylo, a proto dne 20. 1. 2003 vydává stavební úřad stavební povolení pro „N. b. P.“. Shora uvedené skutečnosti z rozhodnutí soudu prvního a druhého stupně zmiňuje Nejvyšší soud s ohledem na to, že soudy nižších stupňů se uvedenou problematikou zabývaly a shromážděné a provedené důkazy hodnotily podle § 2 odst. 6 tr. ř., přičemž je třeba zdůraznit, že na námitky státního zástupce, které tento uplatnil v odvolacím řízení, reagoval velmi podrobně odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí. Obsahově shodnou argemnetaci s námitkami státního zástupce proti rozhodnutí soudu prvního stupně používá nejvyšší státní zástupkyně v dovolání, zde je pak třeba uvést, že tyto námitky jsou ve své podstatě konstatováním jednotlivých ustanovení zákonů (výše uvedených), když státní zástupkyně soudům vytýká nesprávné hodnocení důkazů. Z podaného dovolání je zřejmé, že tato nesouhlasí s tím, jak soud prvního a druhého stupně důkazy hodnotily a sama tytéž důkazy hodnotí tak, aby byl nezpochybnitelný závěr o tom, že obviněný svým jednáním naplnil znaky trestného činu, pro který byla obžaloba podána. Je však třeba připomenout, že uvedené námitky nemohou nejvyšší státní zástupkyní uplatněný dovolací důvod naplnit. Tak, jako v případě obdobných námitek uplatněných obviněnými pod dovolacím důvodem vymezeným v § 265b odst. 1písm. g) tr. ř., musí i pro tento případ, byť je dovolání podáno nejvyšší státní zástupkyní se zmínit o tom, že v souvislosti s formálním odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je nezbytné postupovat podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., jak vyplývá z usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, ve kterém tento uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. V závěru podaného dovolání nejvyšší státní zástupkyně konstatuje, že „v daném případě orgány ochrany přírody prosazovaly řídkou zástavbu rodinných domů s významným podílem zelených ploch“. Z uvedeného tedy vyplývá, že zde nebyl absolutní nesouhlas s výstavbou, ale jednalo se spíše o výhradu k intenzitě zastavení uvedené oblasti. Vzhledem ke shora uvedené argumentaci v dovolání lze pak dovodit, že ve své podstatě zástavba uvedeným orgánům nevadila v rozsahu „řídké zástavby“, vadila již jim v rozsahu, v jakém byla realizována. Pak bylo vhodné provést, jak zmínil soud druhého stupně ve svém usnesení na str. 5, výslech svědků Mgr. S. a ing. Arch. P., kdy posledně jmenovaný uvedl, že koncept regulačního plánu z prosince 2001 počítal na území S. P. s výstavbou řadových domků, když uvedený způsob výstavby byl vhodný i z toho důvodu, že se „nejednalo o konec města, neboť S. n. N. je v podstatě oddělena od města pouze administrativně“, a uvedené hodnotit v kontextu se všemi shromážděnými a provedenými důkazy tak, jak provedl soud prvního a druhého stupně. Dovolatelka pouze obecně konstatuje způsobení škody na životním prostředí (slovy – bezpochyby způsobil škodu), aniž by tyto škody blíže na základě důkazů specifikovala (event. finančně vyjádřila) a případně toto své tvrzení posuzovala v kontextu ustanovení § 3 tr. zák. (materiálního znaku) pro případ, že by v takovém jednání bylo event. možno spatřovat trestný čin ohrožení a poškození životního prostředí. Obdobná opět blíže nespecifikovaná - obecná - je zmínka, že obviněný „minimálně S. h. s., a.s. opatřil neoprávněný prospěch“. Ve vztahu k uvedeným námitkám lze konstatovat, že tyto svojí neurčitostí vyvolávají nepřezkoumatelnost a není možné, aby Nejvyšší soud dovozoval, z jakých hledisek je výrok o zproštění napadán (srov. přiměřeně rozh. ÚS sp. zn. I.ÚS 452/07). Ve vztahu k námitkám nejvyšší státní zástupkyně považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že v daném případě je smyslem dovolání znevěrohodnit způsob hodnocení důkazů soudy, vznést výhrady vůči okruhu shromážděných a soudy provedených důkazů. Pro takový případ však musí Nejvyšší soud konstatovat, že takové námitky nejsou způsobilé shora uvedený dovolací důvod naplnit. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního i druhého stupně je pak patrno, jak se soudy vypořádaly s obhajobou obviněného, (proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů) a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. V tomto směru nebyl Nejvyšším soudem mezi zjištěným skutkovým stavem a hodnotícími úvahami soudu prvního stupně (viz shora k § 125 odst. 1 tr. ř.), stejně jako úvahami odvolacího soudu vyjádřenými v souladu s ustanovením § 134 odst. 2 tr. ř., které vedly soud k závěru, že je nutno postupovat podle § 226 písm. b) tr. ř., zjištěn nesoulad. S ohledem na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud dovolání nejvyšší státní zástupkyně podané s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. prostřednictvím dovolacího důvodu § 265b odst. 1 písm. l) alinea druhá tr. ř. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Za této situace nebylo nutno věc ve smyslu § 265i odst. 3 tr. ř. meritorně přezkoumávat. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Pokud jde o rozsah odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu, odkazuje tento na znění § 265i odst. 2 tr. ř. P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.). V Brně dne 29. října 2008 Předseda senátu : JUDr. Jan Engelmann