6 Tdo 937/2008 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. října 2008 o dovolání, které podal obviněný K. K., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. 2. 2008, sp. zn. 5 To 477/2007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 25 T 7/2007, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání o d m í t á . O d ů v o d n ě n í : Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 13. 11. 2007, sp. zn. 25 T 7/2007, byl obviněný K. K. uznán vinným účastenstvím ve formě pomoci k trestnému činu úvěrového podvodu podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k § 250b odst. 2, odst. 3 tr. zák., neboť podle skutkových zjištění jmenovaného soudu s obviněným P. S. „dne 13. 4. 2005 v P., A., v prodejně motorových vozidel K. K., jeho prostřednictvím podal P. S. žádost o poskytnutí spotřebitelského úvěru ve výši 90.000,- Kč na nákup osobního vozidla Škoda Fabia 1.4 MPI, po schválení úvěru Č. s., a.s. dne 15. 4. 2005 P. S. podepsal smlouvu o spotřebitelském úvěru, ale v rozporu s jejími podmínkami, po vzájemné dohodě s K. K., vozidlo v jeho prodejně nekoupil a částku 90.000,- Kč si nechal K. K. vyplatit v hotovosti, úvěr nesplácel a Č. s., a.s. se sídlem P., O. způsobil škodu ve výši 90.000,- Kč“. Za tento delikt byl obviněný K. K. odsouzen podle § 250b odst. 3 tr. zák. za použití § 53 odst. 1, odst. 2 tr. zák. k peněžitému trestu ve výměře 90.000,- Kč, přičemž pro případ, že by tento peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl podle § 54 odst. 3 tr. zák. stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců. Citovaným rozsudkem bylo dále rozhodnuto o vině a trestu obviněného P. S. a o povinnosti tohoto obviněného uhradit poškozené Č. s., a.s. škodu. O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali obvinění K. K. a P. S. a dále státní zástupce, rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze usnesením ze dne 6. 2. 2008, sp. zn. 5 To 477/2007, jímž podle § 256 tr. ř. tato odvolání zamítl. Proti citovanému usnesení Městského soudu v Praze podal obviněný K. K. (dále jen „obviněný“) dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku uvedl, že jako obchodník s auty uzavřel smlouvu o spolupráci s Č. s., a.s., jejímž obsahem bylo zajišťovat pro klienty možnost uzavření úvěrové smlouvy na nákup automobilu. Přitom zdůraznil, že pouze zprostředkovával možnost uzavření smlouvy, nebyl a nemohl být účastníkem vztahu mezi klientem a Č. s., a.s., a tudíž do něho nebyl oprávněn jakkoli zasahovat či jej měnit. V průběhu dokazování před nalézacím soudem bylo podle něho prokázáno, že nebyl vypracován žádný systém zpětné vazby informací od Č. s., a.s. vůči obchodníkovi, tzn. že obchodník nemá žádnou možnost se dozvědět, zda a jak klient úvěr splácí. Rovněž konstatoval, že problematiku stavu, ke kterému došlo, tedy že počátek obchodního případu byl započat, ale obchod nebyl dokončen, smlouva o spolupráci žádným způsobem neřešila ani nepředvídala, což vyplývá jak z textace dokumentů, tak z výpovědí pracovníků Č. s., a.s. Poznamenal, že v daném případě u něho chtěl klient koupit automobil, on (obviněný) mu zprostředkoval úvěr na část kupní ceny, ovšem v okamžiku, když měl klient doplatit zbytek kupní ceny a auto odebrat, přišel s tím, že si vyhlédl stejný automobil, ale u jiného obchodníka za příznivější cenu, že zůstatek kupní ceny nedoplatí a že on (obviněný) mu má vyplatit část kupní ceny, kterou Č. s., a.s. již z titulu úvěru zaslala na jeho (obviněného) účet jako předplatbu kupní ceny za vůz. Dodal, že v tomto smyslu mu klient předal prohlášení opatřené ověřeným podpisem, navíc svůj úmysl prezentoval v přítomnosti dalších osob, které to jako svědci potvrdily. Následně akcentoval, že smlouva o úvěru byla uzavřena na osobní vůz Fabia o objemu 1,4 l, nikoliv na osobní vůz Fabia od jeho osoby (obviněného). Prohlásil, že klient tedy nebyl zavázán k tomu, aby auto odebral od něho. Doplnil, že fakticky situace vypadala tak, že on (obviněný) a spoluobviněný S. uzavřeli ústně smlouvu o budoucí smlouvě kupní, on (obviněný) mu zajistil úvěr, banka plnila na jeho (obviněného) účet a spoluobviněný S. poté podmínky smlouvy o budoucí smlouvě nedodržel a rozhodl se koupit auto jinde. Poněvadž dohoda neměla žádné sankční ujednání, byl proti rozhodnutí spoluobviněného S. nekoupit si vůz od něho bezmocný. Poté vznesl otázkou právní povahy peněz od Č. s., a.s., které se nacházely na jeho účtu. Vyjádřil přesvědčení, že z titulu smlouvy o úvěru uzavřené mezi spoluobviněným S. a Č. s., a.s. náležely peníze z úvěru právě spoluobviněnému S., jenž byl povinen si za ně podle smlouvy zakoupit automobil Fabie 1,4 l a úvěr Č. s., a.s. splácet. Shledal, že v okamžiku, kdy mu spoluobviněný S. sdělil, že auto koupí jinde a také toto potvrdil písemně, neměl žádný právní důvod peníze jednak na svém účtu držet, jednak je vracet Č. s., a.s., protože neměl žádný titul k nakládání s nimi. Podle jeho slov nebyl důvod peníze spoluobviněnému S. nevyplatit. Vzápětí podotkl, že pokud nalézací soud přisvědčuje tomu, že námitky vůči smlouvě s Č. s., a.s. a dalším dokumentům (spočívající zejména v tom, že žádným způsobem neupravovala postup v tomto případě) jsou důvodné, pak nechápe, proč postup, podle stávající úpravy vzájemných práv a vztahů jedině možný, shledává soud deliktním. Seznal, že soud prvního stupně vychází ve svých úvahách ze dvou základních závěrů, a to, že spotřebitelský úvěr je notoricky bezhotovostní záležitost a že pokud nevěděl, co má dělat, měl zatelefonovat do Č. s., a.s. Vyslovil názor, že notorieta bezhotovosti spotřebitelského úvěru je více než sporná. Každá banka má desítky finančních produktů, které se navíc obměňují a v případě vztahu s Č. s., a.s. tento problém hlavně nikdo nikdy neřešil. Namítl, že pokud by měl soud posuzovat jednání ve vztahu dvou subjektů, měl by je posuzovat podle informací, které byly v dané době k dispozici. V tomto případě práva a povinnosti subjektů vyplývající ze smlouvy. Upozornil, že oba slyšení pracovníci Č. s., a.s. uvedli, že tento případ v metodice řešen není a nikde není uvedeno, že by zákazníkovi nemohly být peníze vyplaceny, když obchodní případ nedokončí. Jde o kvalitativně jiný případ než přímé poskytnutí úvěru, ať již hotovostní či bezhotovostní. Konstatoval, že otázka hotovostní či bezhotovostní formy úvěru není až tak podstatnou proti tomu, že (obviněný) nebyl z povahy svého právního postavení způsobilý jakkoli jinak nakládat s penězi, než je vydat tomu, v jehož prospěch je Č. s., a.s. poskytla, když odpadl nezávisle na jeho (obviněného) vůli důvod, aby tyto prostředky držel. Také závěr nalézacího soudu, že měl telefonovat do Č. s., a.s., označil za zcela lichý. Uzavřel, že pokud by spoluobviněný S. za peníze, které mu byly vyplaceny, skutečně koupil vůz jinde, jak ho ubezpečil, tak by podmínky úvěrové smlouvy splnil. Zopakoval, že podstatou věci není hotovostní či bezhotovostní forma platby, ale oprávnění a povinnost nakládat s prostředky z úvěru. Jestliže obchodník neprodá automobil proto, že si jej zákazník nekoupí, není pochyb o tom, že předplatba prostředků, připsaná na jeho účet je platbou obchodníku nenáležící, tedy bezdůvodné obohacení. Uvedl, že základní vadou smluvního vztahu mezi obchodníkem a bankou není to, zda smlouva výslovně nezakazuje notoricky známou věc, jak se uvádí na str. 7 odst. 3 usnesení soudu druhého stupně, ale to, že smlouva žádným způsobem neřeší skutečnost, že se dohodnutý obchod započne, ale nedokončí. Vyjádřil nesouhlas se stanoviskem odvolacího soudu, že tato situace, tedy nedokončení započatého obchodu, by měla být natolik absurdní hypotetickou možností, že není nutno ji upravovat. Na podporu této argumentace poukázal na jakékoli jiné smluvní dokumenty téže banky, ať již úvěrové, zástavní či o jiném zajištění závazků, které jsou svým rozsahem daleko podrobnější a upravují a rozebírají i daleko více absurdnější eventuality, než je nedokončení rozjetého obchodu. Dospěl k závěru, že skutečnost, že smlouva mezi ním a Č. s., a.s. nebyla precizní, mu nelze přičítat k tíži. Podle jeho mínění je však podstatnou vadou dosavadního řízení zejména skutečnost, že subjektivní stránka trestného činu ve vztahu k jeho osobě je dovozována na základě obecných úvah a nikoli důkazů. Je totiž nepopíratelným, svědecky doloženým faktem, že spoluobviněný S. mu sdělil, že si auto hodlá koupit, ale u jiného obchodníka a levněji, že smlouva o úvěru nebyla uzavřena na jeho (obviněného) auto, ale na Škodu Fabia, bez udání, kde má být zakoupena, a že obchodník nemá žádnou zpětnou vazbu od banky, zda je úvěrová smlouva plněna. Shledal, že s těmito fakty a důkazy je prokazujícími se soudy nižších stupňů nijak nevyrovnaly, naopak je ve svých úvahách zcela pominuly. Prohlásil, že mu není zřejmé, z jakých důvodů formuluje odvolací soud obsah odst. 3 na str. 8 a podotkl, že se jedná toliko o tvrzení, které je opakováno, aniž by bylo podpořeno důvody, natož pak dáno do souvztažnosti se shora označenými důkazy, se kterými se nikdo nevypořádal. Uzavřel, že v daném případě bylo jasně prokázáno, že nemohl předpokládat, že spoluobviněný S. nedodrží podmínky úvěrové smlouvy, a proto jeho jednání nemůže být kvalifikováno jako trestný čin. Z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) napadené usnesení Městského soudu v Praze přezkoumal, po přezkumu jej zrušil a zavázal soudy nižšího stupně respektovat důkazní stav věci a subjektivní stránku trestného činu. K tomuto dovolání se za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Konstatoval, že většina argumentů shromážděných v dovolání obviněného směřuje proti výsledkům dokazování, tj. způsobu hodnocení provedených důkazů oběma ve věci činnými soudy a z něho vyplynuvšímu popisu skutkového stavu. Z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. však není možno akceptovat námitky skutkové povahy, neboť ty napadají samotný soudem zjištěný skutkový stav a nelze je kvalifikovat jako výhradu proti nesprávnému právnímu posouzení skutku. Shledal, že z věcného hlediska byla věc objasněna naprosto detailně a pokud jde o výhrady proti posouzení jednotlivých důkazů, lze v podrobnostech plně odkázat na obsah napadeného rozhodnutí Městského soudu v Praze, jež dostatečně srozumitelně vysvětluje, proč jsou skutkové závěry soudu prvního stupně správné. Zvolený dovolací důvod by podle státního zástupce mohla naplňovat námitka nedostatku subjektivní stránky, kterou obviněný vyvozuje z argumentů skutkové povahy. Ani v tomto ohledu však mu není možno přisvědčit. Poznamenal, že ze všech obvyklých okolností smluvního vztahu mezi úvěrující bankou a obviněným, v jejichž realizaci byl obviněný dostatečně zkušený, plyne zcela flagrantní zásada, že totiž finanční prostředky na základě úvěrové smlouvy v těchto případech poskytuje banka formálně svému klientovi, reálně však prodejci automobilu, k jehož zakoupení úvěr slouží. Jedná se o přísně účelově vymezený úvěr a jakékoli odchylné použití prostředků z něho plynoucích zakládá trestní odpovědnost ve smyslu § 250b odst. 2 tr. zák. Dodal, že si lze představit jediné právu konvenující řešení situace, kdy klient odmítne zakoupit automobil, k jehož zaplacení jsou úvěrové prostředky poskytnuty prodejci: obviněný byl v takovém případě povinen vrátit peníze spořitelně, jež je uvolnila. To však obviněný neučinil a naopak je v hotovosti předal úvěrovému dlužníku, což je postup přímo odporující smyslu úvěrové smlouvy tohoto typu a očividně směřující k podvodnému získání peněz v hotovosti, kdy proponovaná koupě automobilu byla pouhou záminkou k získání úvěru. Uzavřel, že tyto okolnosti musely být obviněnému naprosto zřejmé a jeho dovolání proto nelze označit za důvodné. Státní zástupce vyjádřil přesvědčení, že napadené rozhodnutí soudu druhého stupně netrpí žádnou vadou, kterou by bylo nutno odstranit cestou dovolání. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť je zjevně neopodstatněné. Současně, pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné rozhodnutí, vyslovil ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i jiným než navrženým způsobem. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro přezkumnou činnost podle § 265i odst. 3 tr. ř. či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům: Dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. 2. 2008, sp. zn. 5 To 477/2007, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozhodnutí, kterým byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví). V posuzované věci uplatněné dovolací námitky směřují z podstatné části právě do oblasti skutkových zjištění. Obviněný totiž soudům vytýká též (zvláště) nesprávné hodnocení důkazů (zejména smlouvy o spolupráci uzavřené mezi obviněným a Č. s., a.s., smlouvy o úvěru uzavřené v rámci produktu spotřebitelský úvěr S. mezi spoluobviněným P. S. a Č. s., a.s., písemného prohlášení spoluobviněného P. S. ze dne 6. 5. 2005 mimo jiné v tom smyslu, že se rozhodl nepřevzít osobní automobil Škoda Fabia, který byl předmětem úvěru, z důvodu zakoupení jiného vozu u jiného obchodníka, popř. blíže neurčených svědeckých výpovědí, které podle obviněného tento úmysl spoluobviněného P. S. zakoupit si automobil u jiného prodejce potvrdily) a vadná skutková zjištění. Přitom prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům a vlastní verzi skutkového stavu (vyjadřuje přesvědčení, že notorieta bezhotovosti spotřebitelského úvěru je více než sporná, že jeho případný telefonát do Č. s., a.s. by nic nevyřešil; namítá, že žádnou smlouvou či jiným dokumentem Č. s., a.s. není upraveno, jak v obdobných případech postupovat, resp., že tyto listiny nevylučují postup, který zvolil; dále tvrdí, že jeho postup byl jediným možným správným postupem, neboť jednak nebyl účastníkem vztahu mezi spoluobviněným P. S. a Č. s., a.s., jednak z úvěrové smlouvy vyplývá, že byla uzavřena na osobní automobil Fabia o objemu 1,4 l, nikoli, že tento automobil musí být zakoupen v jeho prodejně; zdůrazňuje, že neměl důvod peníze spoluobviněnému P. S. nevyplatit, že nemohl předpokládat, že dotyčný nedodrží podmínky úvěrové smlouvy, v této souvislosti upozorňuje na to, že neexistovala žádná zpětná vazba mezi obchodníkem a bankou v tom smyslu, zda kupující, tj. dlužník, podmínky úvěrové smlouvy plní). Převážně až sekundárně – z uvedených skutkových (procesních) výhrad – vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku jako účastenství ve formě pomoci k trestnému činu úvěrového podvodu podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k § 250b odst. 2, odst. 3 tr. zák. V tomto smyslu nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve skutečnosti spatřován rovněž v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., tzn. že dovolání uplatnil na procesním a nikoli hmotně právním základě. Naznačené námitky proto pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze. Jinak řečeno, formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný uplatnil, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávnost právního posouzení skutku, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval též z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak tím soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], které však obviněný formálně neuplatnil a svou argumentací věcně nenaplnil (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007). Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil. Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Pokud by bylo dovolání podáno jen z těchto důvodů, bylo by nutno je odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. s tím, že jde o dovolání, které bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b odst. 1 tr. ř. Obviněný však také argumentoval, že skutek neměl být ve vztahu k jeho osobě posuzován jako účastenství ve formě pomoci k trestnému činu úvěrového podvodu podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k § 250b odst. 2, odst. 3 tr. zák. Takovou argumentaci lze označit z pohledu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za formálně právně relevantní. Nejvyšší soud však shledal, že jde o argumentaci zjevně neopodstatněnou. Trestného činu úvěrového podvodu podle § 250b odst. 2, odst. 3 tr. zák. se dopustí ten, kdo bez souhlasu věřitele nebo jiné oprávněné osoby použije úvěr, subvenci nebo dotaci na jiný než určený účel a tímto činem způsobí škodu nikoli malou. Ve stručnosti lze připomenout, že pachatelem trestného činu podle § 250b odst. 2 tr. zák. je v případě úvěrové smlouvy zásadně dlužník, jenž použije úvěr bez souhlasu věřitele na jiný než určený účel, a u subvence nebo dotace pak její příjemce, který ji použije bez souhlasu oprávněné osoby na jiný než určený účel. Účelem úvěru (srov. § 501 odst. 2 obch. zák.) se rozumí účel, na který lze výlučně použít finanční prostředky poskytnuté podle smlouvy o úvěru věřitelem dlužníkovi. Účel úvěru je možné vymezit různě široce. V případě spotřebitelských úvěrů tak lze učinit např. druhovým označení zboží, na které mohou být finanční prostředky dlužníkem použity nebo dokonce určením konkrétního kusu zboží (označením výrobního čísla). Není však vyloučena situace, kdy je účel úvěru vymezen kombinací podmínek, např. druhovým označením zboží a označením konkrétního prodejce, u něhož toto zboží má být zakoupeno (k tomu srov. přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2007, sp. zn. 11 Tdo 1399/2006). Za škodu nikoliv malou se v souladu s § 89 odst. 11 tr. zák. považuje škoda dosahující částky nejméně 25.000,- Kč. Po subjektivní stránce se u tohoto trestného činu vyžaduje úmysl. Trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel: a) chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem § 4 písm. a) tr. zák., nebo b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn § 4 písm. b) tr. zák. Zavinění je vybudováno: a) na složce vědění (intelektuální), která zahrnuje vnímání pachatele tj. odraz předmětů, jevů a procesů ve smyslových orgánech člověka, jakož i představu předmětů a jevů, které pachatel vnímal dříve, nebo ke kterým dospěl svým úsudkem na základě znalostí a zkušeností, a b) na složce vůle zahrnující především chtění nebo srozumění, tj. v podstatě rozhodnutí jednat určitým způsobem se znalostí podstaty věci. Jestliže pachatel rozhodné skutečnosti nechce ani s nimi není srozuměn, není tu žádný volní vztah. Jak složka vědění, tak i složka volní nemusí zcela přesně odpovídat objektivní realitě, nemusí vždy zcela přesně odrážet skutečnosti příslušnými ustanoveními zvláštní části trestního zákona předpokládané a nemusí se vztahovat ke všem podrobnostem, které jsou pro daný čin charakteristické. Postačí, když skutečnosti spadající pod zákonné znaky skutkové podstaty uvedené ve zvláštní části trestního zákona jsou zahrnuty v představě pachatele alespoň v obecných rysech. V případě úmyslného zavinění je třeba konstatovat, že pro oba druhy úmyslu je společné, že intelektuální složka zahrnuje u pachatele představu rozhodných skutečností alespoň jako možných, rozdíl je v odstupňování volní složky. U přímého úmyslu pachatel přímo chtěl způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, u nepřímého úmyslu byl pro případ, že takový následek způsobí, s tímto srozuměn. Na srozumění pachatele, které vyjadřuje aktivní volní vztah ke způsobení následku relevantního pro trestní právo, je možno usuzovat z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný (k uvedené problematice subjektivní stránky viz Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. I díl. 6., doplněné a přepracované vydání. Praha : C.H.Beck, 2004, s. 47-52). Judikatura obecných soudů uznává, že závěry o tom, že čin byl spáchán úmyslně, lze v případech, kdy v této otázce chybí doznání pachatele, činit nepřímo z okolností činu objektivní povahy. Podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák. je účastníkem na dokonaném trestném činu nebo jeho pokusu, kdo úmyslně poskytl jinému pomoc k spáchání trestného činu, zejména opatřením prostředků, odstraněním překážek, radou, utvrzováním v předsevzetí, slibem přispět po trestném činu (pomocník). K trestnosti účastníka na trestném činu jiného ve formě pomoci podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák. se nevyžaduje, aby svým jednáním naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty příslušného trestného činu spáchaného pachatelem, k němuž směřovala pomoc. Podstatné je, aby účastník (tj. i pomocník) přispěl ke spáchání úmyslného trestného činu (hlavního) pachatele a aby toto jednání účastníka porušilo nebo ohrozilo týž zájem chráněný trestním zákonem. Z hlediska zavinění musí být dán u pomocníka ve smyslu § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák. úmysl podle § 4 tr. zák., a to úmysl přímý nebo nepřímý. Pro naplnění subjektivní stránky pomoci k trestnému činu je tedy podstatné, zda pomocník (tj. obviněný) ví o úmyslu pachatele trestného činu a sám úmyslně jedná (ve formě usnadnění nebo umožnění jednání pachatele) tak, aby byl uskutečněn jemu známý úmysl pachatele. Podle § 10 odst. 2 tr. zák. se na trestní odpovědnost a trestnost účastníka užije ustanovení o trestní odpovědnosti a trestnosti pachatele, jestliže tento zákon nestanoví něco jiného. Ze skutkových zjištění, jak jsou popsána v tzv. skutkové větě výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že : „… v prodejně motorových vozidel K. K., jeho prostřednictvím podal P. S. žádost o poskytnutí spotřebitelského úvěru ve výši 90.000,- Kč na nákup osobního vozidla Škoda Fabia 1.4 MPI, po schválení úvěru Č. s., a.s. … P. S. podepsal smlouvu o spotřebitelském úvěru, ale v rozporu s jejími podmínkami, po vzájemné dohodě s K. K., vozidlo v jeho prodejně nekoupil a částku 90.000,- Kč si nechal K. K. vyplatit v hotovosti, úvěr nesplácel a Č. s., a.s. … způsobil škodu ve výši 90.000,- Kč“. V souvislosti se shora uvedenými teoretickými východisky je na místě připomenout skutečnosti, jimiž soudy obou stupňů rozvedly skutková zjištění vyjádřená v komprimované podobě ve skutkové větě výroku rozsudku soudu prvního stupně, a jejich hodnotící závěry. Nalézací soud uvedl: „Smlouva o úvěru jasně uvádí, že v rámci produktu - spotřebitelský úvěr S. – se banka zavazuje poskytnout peněžní prostředky až do výše 90.000,- Kč na pořízení zboží (služeb): Škoda Fabia 1,4 MPI. Tato smlouva kromě podpisu obžalovaného S., jemuž byl úvěr poskytnut obsahuje i podpis obžalovaného K., jako podnikatele, s nímž Č. s., a.s. uzavřela smlouvu o spolupráci. Nedílnou přílohou smlouvy o spolupráci je dokument „sjednané finanční služby S.“ v němž je naprosto bez pochybností určeno, že obžalovaný K. je oprávněn k poskytování pouze spotřebitelského úvěru S. Tím je tedy vyloučeno poskytování úvěru v hotovosti. Co znamená poskytnutí spotřebitelského úvěru je tak notoricky známé a zřejmé, že Č. s. zřejmě neměla potřebu rozvádět podrobnosti ve smlouvě. V úvěrové smlouvě je předmět spotřebitelského úvěru specifikován podle typu. Nelze předmět úvěru specifikovat v případě osobního vozu podle VIN, když v předmětném autobazaru může být více vozů tohoto typu mezi nimiž si může klient vybrat tak, aby se spotřebitelským úvěrem a částkou kterou má k dispozici se vešel do ceny předmětného vozu. Předpoklad, že klient zakoupí předmět spotřebitelského úvěru právě u obchodníka, s nímž Č. s., a.s. uzavřela smlouvu spolupráci je rovněž zcela samozřejmý, neboť právě tento obchodník za uskutečnění prodeje získává smluvenou provizi. Předpoklad, že předmět spotřebitelského úvěru lze zakoupit u kohokoliv je zcela nesmyslný a princip spotřebitelského úvěru naprosto popírá. Rovněž tvrzení obžalovaného K., že peníze poskytnuté S. obžalovanému S. patřily jemu a on neměl jinou možnost, než mu je vyplatit, přestože byly na jeho účtu, není pravdivé. Obžalovanému K. muselo být známo že klient peníze v hotovosti neobdrží, naopak sám v hotovosti platí částku tvořenou rozdílem mezi úvěrem a skutečnou cenou prodávaného vozu a vůz převezme. Takto byl instruován svědkem Š. a takovýmto způsobem tyto obchody probíhají. Vzniklou situaci tedy neřešil tak, jak bylo na místě – tedy telefonickým dotazem u Č. s., a.s. a na místo tohoto se s obžalovaným S. dohodl, že mu peníze vyplatí v hotovosti k čemuž oprávněn nebyl a opět tím zcela popřel princip úvěru spotřebitelského.“ Soud druhého stupně pak ve svém usnesení vyjádřil souhlas se závěrem nalézacího soudu stran obecné známosti bezhotovostní povahy tzv. spotřebitelského úvěru a zdůraznil, že obviněnému nemohla unikat skutečnost, že spotřebitelský úvěr je poskytován pouze formou bezhotovostní platby na účet obchodníka, a to pouze na zboží, jehož koupi si zákazník (dlužník z úvěru) předjedná právě u tohoto obchodníka, který poskytnutí úvěru zprostředkuje a na jehož účet je příslušná peněžní částka bankou převedena k další dispozici obchodníkovi (nikoli zákazníkovi), to ovšem pouze za předpokladu, že zákazník také skutečně zakoupí u obchodníka a zároveň mandatáře banky právě z prostředků onoho bezhotovostního účelového úvěru obchodníkovo zboží. Dále odvolací soud zdůraznil, že: „Obžalovaný své smluvní povinnosti vůči bance (tyto povinnosti odvolací soud rovněž vyložil) flagrantně porušil, a to zejména tím, že finance, které byly jasně určeny jako bezhotovostní platba na jeho (obchodníkův) konkrétní, individuálním číslem specifikovaný účet, a to pouze a jen účelově na koupi zboží, které si od obžalovaného K. zákazník (klient banky) zakoupí, obžalovanému S. v hotovosti vydal.“ Vyložil pak: „Pokud jde o subjektivní stránku, resp. o zavinění obžalovaného K. (§ 4 tr. zák.), pak odvolací soud se ztotožňuje se závěrem nalézacího soudu, že obžalovaný K. jednal přinejmenším nejen s plným vědomím, že obžalovaný S., jehož mu jako zákazníka zprostředkoval jeho známý R. H., peníze vyplacené mu v hotovosti dost možno ani nepoužije na nákup auta ani nebude bance splácet (tím spíše, jestliže zákazník S. jej samotného jako obchodníka uvedl v omyl příslibem a předjednáním, že si u něj koupí auto, načež pak místo zakoupení auta a doplacení peněz v hotovosti nejen že nezakoupil auto, ale žádal peníze v hotovosti), ale byl s touto za daných okolností nepominutelnou eventualitou i plně srozuměn, neboť pokud by s ní srozuměn nebyl, jednal by ve smyslu svých povinností (vyplývajících jasně a jednoznačně nejen ze smlouvy o spolupráci s bankou, ale i z prosté logiky věci, ze základních principů obchodování) a nikoli protiprávně, jak jednal. Protože v obžalovaném K. v oboru obchodování s automobily zajisté nešlo o nezkušeného a naivního hlupáka, rozumí se, že musel být k pomoci na vyzískání peněz, jež nikdy v hotovosti neměly být vyplaceny, motivován, neboť jinak by neznámému venkovskému zákazníkovi S. – právě flagrantně porušivšímu předjednání o koupi vozu na úvěr v jeho autobazaru – v jeho stejně nesmyslném jako nehorázném požadavku na vyplacení takřka stotisícové částky vstříc nevyšel. Vysvětlení se pak naskýtá v přítomnosti R. H., známého obžalovaného K., který transakci zprostředkoval a S. k obžalovanému opakovaně doprovázel. Přesný obsah této zainteresovanosti – zda finanční či jiný – dokazováním nebyl objasněn, obdobně nebyl do detailu objasněn konkrétní obsah a průběh uzavírání – ať již výslovné či konkludentní, přitom však oběma stranám jasné – dohody o vyplacení peněz v hotovosti, nicméně se rozumí, že obžalovaný K. by nejednal v dohodě se S. tak jasně proti svým vlastním obchodním zájmům (ztráta rozjednaného obchodu a zisků z něj včetně provize od banky, vydání peněz z vlastního účtu do rukou neznámého muže, porušení vzájemně výhodné dvoustranné smlouvy o spolupráci s bankou se všemi z tohoto plynoucími důsledky, zjevné riziko podvodného jednání, když se dobrou vůli podezřele jednajícího a vlastní slovo porušivšího venkovana ani v nejmenším nemohl zaručit, atd.), pokud by tak či onak nebyl kompenzován. Jestliže – při všem, co bylo k osobám aktérů a k okolnostem protiprávního vydání úvěrových finančních prostředků obžalovaným K. obžalovanému S. zjištěno – soud prvního stupně neuvěřil, že obžalovaný K. jednal v dobré víře či v upřímné, netušené naivitě, ale komplexními úvahami dospěl k přesvědčení, že obžalovaný K. byl přinejmenším veden nepřímým úmyslem dopomoci obžalovanému S. (resp. osobám jej jako tzv. bílého koně k němu vodícím) k inkriminované finanční částce, jež dle všeho nemá být a nebude – ani obžalovaným S., ani nikým dalším – bance navracena podle podmínek úvěrové smlouvy, již jako její mandatář pro banku se S. uzavřel, pak proti tomu odvolací soud nemá sebemenších námitek, neboť to odpovídá logickému hodnocení provedených důkazů.“ V návaznosti na výše rozvedené skutečnosti Nejvyšší soud konstatuje, že pokud obviněný, z titulu smlouvy o spolupráci, kterou uzavřel dne 19. 8. 2004 s Č. s., a.s. (založena na č. l. 68 až 72 spisu), ve své prodejně motorových vozidel zprostředkoval spoluobviněnému P. S. uzavření úvěrové smlouvy s Č. s., a. s. [v této souvislosti se patří zdůraznit, že obviněný se podílel jak na zpracování žádosti o poskytnutí finančních prostředků spoluobviněnému P. S. ze dne 13. 4. 2005 (založena na č. l. 73 spisu), tak na vyhotovení vlastní smlouvy o úvěru podepsané spoluobviněným P. S. dne 15. 4. 2005 (založena na č. l. 76 a 77 spisu), a tyto dvě listiny rovněž spolupodepsal, když ke svému podpisu připojil otisk razítka „K. K. maloobchod motorovými vozidly a jejich příslušenstvím IČO:“)], na jejímž základě byl spoluobviněnému P. S. poskytnut spotřebitelský úvěr ve výši 90.000,- Kč zjevně účelově vázaný na nákup osobního vozidla Škoda Fabia 1.4 MPI od prodejce - obviněného, přičemž poté, kdy byla tato částka Č. s., a.s. převedena na účet prodejce - obviněného (v bodě 3. úvěrové smlouvy dal spoluobviněný P. S. bance k tomuto úkonu výslovný příkaz), spoluobviněný P. S. po vzájemné dohodě s obviněným, v rozporu se smluvními podmínkami předmětné úvěrové smlouvy, vozidlo v jeho (obviněného) prodejně nekoupil a částku 90.000,- Kč si nechal obviněným vyplatit v hotovosti, a současně spoluobviněný P. S. úvěr Č. s., a.s. nesplácel a způsobil tak této společnosti škodu ve výši 90.000,- Kč, pak není pochyb o tom, že spoluobviněný P. S. takovým jednáním naplnil všechny zákonné znaky trestného činu úvěrového podvodu podle § 250b odst. 2, odst. 3 tr. zák. a obviněný zákonné znaky charakterizující skutkovou podstatu účastenství ve formě pomoci k tomuto trestnému činu podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k § 250b odst. 2, odst. 3 tr. zák. Nejvyšší soud shledává, že v posuzovaném případě je z kontextu smlouvy o úvěru uzavřené mezi spoluobviněným P. S. a Č. s., a. s. a rovněž z právních úkonů učiněných před uzavřením této smlouvy (smlouva o spolupráci uzavřená dne 19. 8. 2004 mezi obviněným a Č. s., a.s. a žádost o poskytnutí finančních prostředků ze dne 13. 4. 2005) zřejmé, že účel předmětného úvěru byl vymezen nejen druhovým označením zboží (Škoda Fabia 1.4 MPI), ale současně též označením konkrétního prodejce, kde má být zboží zakoupeno (K. K. maloobchod motorovými vozidly a jejich příslušenstvím IČO: ). Nejvyšší soud v této souvislosti podotýká, že pokud by Č. s., a. s. (jako věřitel) v souladu se smlouvou o úvěru převedla finanční prostředky na účet obviněného (jako prodejce), aniž by zároveň byly tyto finanční prostředky předem určeny na nákup Škody Fabia 1.4 MPI právě u obviněného, bylo by na místě takové plnění posuzovat ve vztahu k obviněnému jako bezdůvodné obohacení ve smyslu § 451 a násl. obč. zák., a to ve formě majetkového prospěchu získaného plněním bez právního důvodu (k tomu srov. přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2007, sp. zn. 11 Tdo 1399/2006). Lze tudíž uzavřít, že jestliže spoluobviněný P. S. automobil Škoda Fabia 1.4 MPI v prodejně obviněného nekoupil, byl obviněný povinen finanční částku ve výši 90.000,- Kč, kterou Č. s., a.s. poukázala na jeho účet právě na úhradu kupní ceny tohoto automobilu, převést zpět na účet Č. s., a.s., resp. o vzniklé situaci tuto informovat a v žádném případě nebyl oprávněn uvedenou částku v hotovosti vyplatit spoluobviněnému P. S., jak učinil. Nejvyšší soud navíc upozorňuje, že podle bodu 2.11 smlouvy o spolupráci ze dne 19. 8. 2004 uzavřené mezi obviněným a Č. s., a.s. byl obviněný povinen „Vždy sdělit spořitelně podezřelé jednání zákazníka a učinit veškerá opatření, jimiž lze předejít případnému podvodnému vylákání finanční služby na spořitelně.“ Obviněný svou činností vědomě dopomohl spoluobviněnému P. S. ke spáchání trestného činu úvěrového podvodu podle § 250b odst. 2, odst. 3 tr. zák., přičemž si byl vědom i toho, že tímto trestným činem bude způsobena škoda nikoli malá. V této souvislosti je zejména na místě akcentovat, že obviněný věděl, že předmětný úvěr je úvěrem spotřebitelským účelově určeným (viz shora), nikoli hotovostním, vzhledem k tomu, že s Č. s., a.s. (před více jak půl rokem) uzavřel smlouvu o spolupráci, jejímž předmětem bylo právě zprostředkovávání spotřebitelských úvěrů, byl s podstatou realizace spotřebitelských úvěrů dostatečně obeznámen [věděl, že finanční prostředky jsou klientovi poskytovány na nákup předem dohodnutého zboží (služby) u předem dohodnutého prodejce, na jehož účet je pak za tímto účelem příslušná částka přímo poukázána], a znal též rozhodné okolnosti daného případu [věděl, že úvěr ve výši 90.000,- Kč poskytnutý Č. s., a.s. spoluobviněnému P. S. je účelově vázán na nákup vozidla Škoda Fabia 1.4 MPI od jeho osoby (obviněného)]. Ze shora popsaných skutkových zjištění je tudíž zřejmé, že obviněný jednal úmyslně, a to minimálně ve formě úmyslu nepřímého podle § 4 písm. b) tr. zák., když toto úmyslné zavinění zahrnovalo nejen samotné jednání, ale i následek a příčinný vztah mezi jednáním a následkem. Vzhledem k uvedeným skutečnostem nemohl Nejvyšší soud přiznat formálně právně relevantní argumentaci obviněného žádné opodstatnění. V souvislosti s tím je třeba konstatovat, že pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04). O takový případ se však v posuzované věci nejedná. Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného odmítl. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání. P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.). V Brně dne 29. října 2008 Předseda senátu : JUDr. Vladimír Veselý