22 Cdo 849/2008 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobce J. Š., zastoupeného advokátem, proti žalované P. Š., zastoupené advokátkou, o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 18 C 117/2002, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 16. července 2007, č. j. 18 Co 546/2006-291,  takto: I.         Dovolání se odmítá. II.        Žalovaná je povinna nahradit žalobci na nákladech dovolacího řízení částku 12.257,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta. O d ů v o d n ě n í : Okresní soud v Karlových Varech („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 26. června 2006, č. j. 18 C 117/2002-155, rozhodl pod bodem I. výroku, že „podílové spoluvlastnictví účastníků k obytnému domu čp. 2 na pozemku p. č. 224 (způsob využití -  bydlení), pozemku p. č. 207 o výměře 142 m2 (druh pozemku – zahrada), pozemku p. č. 224 o  výměře 502 m2 (druh pozemku -  zastavěná plocha a nádvoří) a k pozemku p. č. 227/16 o výměře  90 m2 (druh pozemku – zahrada) zapsaných na LV č. 78 v katastru nemovitostí  vedeném Katastrálním úřadem pro K., Katastrální pracoviště K., pro k. ú. D., obec a okres K., se zrušuje“.  Pod bodem II. výroku soud rozhodl, že „nemovitosti se přikazují do výlučného vlastnictví žalované“, a pod bodem III. rozhodl, že „žalovaná je povinna zaplatit žalobci na vypořádání spoluvlastnického podílu částku 2.150.000,- Kč, a to ve lhůtě do 6 měsíců od právní moci tohoto rozsudku“. Pod body IV. a V. rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků a České republiky. Krajský soud v Plzni jako soud odvolací k odvolání žalované rozsudkem ze dne 16. července 2007, č. j. 18 Co 546/2006-291, ve výroku pod bodem I. potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku v odst. I., II., III. a IV. Dále změnil odstavec V. rozsudku soudu prvního stupně, týkající se náhrady nákladů státu a rozhodl  o náhradě nákladů odvolacího řízení  účastníků a státu. Proti rozsudku odvolacího soudu, konkrétně proti jeho výroku pod bodem I. v části, ve které potvrzuje výrok III. rozsudku soudu prvního stupně, a rovněž proti výrokům II., III.  a IV., podává žalovaná dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 odst. 1 písm c)  a odst. 3 občanského soudního řádu („OSŘ“)  a uplatňuje dovolací důvody uvedené v § 241a odst. 2 písm. a) a b) OSŘ. Otázku zásadního právního významu spatřuje v posouzení, zda odvolací soud postupoval v souladu s občanským soudním řádem, když se při rozhodování odchýlil od soudní praxe a judikatury Nejvyššího soudu a svým vlastním uvážením nahrazoval činnost soudního znalce. Obsah rozsudků soudů obou stupňů, obsah dovolání i vyjádření k němu jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud v souladu s § 243c OSŘ odkazuje. Dovolací soud zjistil, že dovolání není přípustné. Dovolání je mimořádný opravný prostředek, kterým  lze napadnout  pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 OSŘ). V dané věci by připadala přípustnost dovolání do úvahy jen podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ, tedy v případě, že by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu  má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo  dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 OSŘ). Nejde o otázku zásadního právního významu, jestliže zákonná úprava je naprosto jednoznačná a nečiní v soudní praxi žádné výkladové těžkosti (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2001, sp. zn. 22 Cdo 1603/99, publikované pod č. C 102 ve svazku 2 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck). Protože dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ je přípustné jen pro řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu, proti   němuž byla přípustnost dovolání  založena  podle tohoto ustanovení, toliko z dovolacího důvodu uvedeného v 241a odst. 2 písm. b) OSŘ; v dovolání proto nelze uplatnit tvrzení, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§ 241a odst. 3 OSŘ). Dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení. Ke tvrzeným vadám řízení lze přihlédnout jen v případě přípustného dovolání. Napadené rozhodnutí otázku zásadního právního významu neřeší. Jádro dovolání je v tvrzení, že ve věci bylo třeba vypracovat revizní znalecký posudek, je namítáno nesprávné hodnocení důkazů a že soud učinil skutková zjištění, která neodpovídají skutečnému stavu. K výtce, že ve věci bylo třeba vypracovat revizní znalecký posudek dovolací soud uvádí, že i kdyby šlo o výtku důvodnou, zakládala by vadu řízení uplatněnou dovolacím důvodem uvedeným v § 241a odst. 2 písm. a) OSŘ, která není důvodem k závěru o přípustnosti dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí. Námitky proti  odborným závěrům znalce nemohou vést k úvaze o zásadním právním významu rozhodnutí. Dovolací soud k této otázce navíc již v usnesení ze dne 17. června 2008, sp. zn. 22 Cdo 1290/2007, uvedl: „Znalecký posudek je možno dát přezkoumat jiným znalcem, vědeckým ústavem nebo jinou institucí (§ 127 odst. 2 OSŘ). Zákon nestanoví předpoklady pro nařízení vypracování revizního znaleckého posudku a ponechává je na úvaze soudu; vypracování revizního znaleckého posudku bude přicházet do úvahy zejména tam, kde soud bude mít pochybnosti o správnosti již vypracovaného znaleckého posudku. Tyto pochybnosti mohou být jistě vyvolány i předložením listinného důkazu – posudku znalce, vypracovaného mimo řízení, nicméně bude vždy záležet na konkrétní situaci a na úvaze soudu, zda (zpravidla po slyšení ustanoveného znalce) bude mít pochybnosti za odstraněné. Nelze tedy stanovit pravidlo pro postup soudu v případě rozporu mezi znaleckým posudkem a listinným důkazem – posudkem jiného znalce, vypracovaným mimo řízení. V případě rozporu mezi dvěma znaleckými posudky lze rozhodnout o přezkoumání těchto posudků dalším znalcem, příp. znaleckým ústavem, ovšem jen v případě, že soud sám tento rozpor po slyšení obou znalců neodstraní (viz R 45/1984 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Jestliže znalec podal posudek mimo řízení na základě žádosti účastníka, nejedná se podle konstantní judikatury o provedení důkazu znaleckým posudkem ve smyslu § 127 OSŘ, nýbrž o důkaz listinou podle § 129 OSŘ; v takovém případě nejde o rozpor ve znaleckých posudcích (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. dubna 2002, sp. zn. 25 Cdo 583/2001, Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu č. C 1186).“ Lze podotknout, že odvolací soud se vypořádal s listinným důkazem – posudkem znalce J. M., který žalovaná uplatnila zjevně v rozporu s § 205a odst. 1 OSŘ. Také pokud jde o ocenění věci není tu nic, co by z napadeného rozsudku činilo rozhodnutí, které má po právní stránce zásadní význam. Rozsudek odvolacího soudu vychází z toho, že ve znaleckém posudku soudem ustanoveného znalce byla použita jak výnosová, tak i porovnávací metoda, přičemž závěry o ceně nemovitosti byly v obou případech obdobné. Námitky, které dovolatelka vyslovuje, včetně námitky nesprávného hodnocení důkazů, mají skutkový charakter a proto k nim nelze přihlížet (viz výše). Ostatně znalecký posudek se týká jen skutkových otázek, a jak bylo vysvětleno výše, je dovolací soud vázán skutkovým stavem zjištěným v předchozím řízení. Vzhledem k tomu, že dovolání v dané věci není přípustné, dovolací soud je podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) OSŘ odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 OSŘ. Odpovídá stavu, kdy dovolání žalované bylo odmítnuto a žalobci náleží náhrada za advokátní zastoupení v dovolacím řízení s vypracováním dovolání; tato náhrada činí podle § 1 odst. 1, § 4 odst. 1, 2 ve spojení s § 3 odst. 1, § 10 odst. 3, § 15 ve spojení s § 14 odst. 1 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění pozdějších předpisů 10.000,- Kč, a dále 300,- Kč jako paušální náhrada hotových výdajů podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve znění pozdějších předpisů, tedy 10.300,- Kč zvýšených o daň z přidané hodnoty ve smyslu § 137 odst. 3 OSŘ na 12.257,- Kč. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z § 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 OSŘ. Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. Nesplní-li žalovaná dobrovolně, co jí ukládá toto rozhodnutí, může žalobce podat návrh na výkon rozhodnutí. V Brně dne 7. dubna 2009 JUDr. Jiří  S p á č i l, CSc., v. r. předseda senátu