23 Cdo 913/2009 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Jana Huška v právní věci žalobkyně Č. i. k., a. s., , zastoupené JUDr. R. M., advokátem, proti žalovanému A. R., o zaplacení 2.263,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 14 Ro 1156/2008, o dovolání žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 19. 1. 2009 č. j. 10 Co 18/2009, takto: I.    Dovolání se odmítá. II.   Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Okresní soud v Klatovech usnesením ze dne 20. 11. 2008 č. j. 14 Ro 1156/2008-25 odmítl odpor podaný žalovaným proti platebnímu rozkazu ze dne 15. 8. 2008,č. j. 14 Ro 1156/2008-13, z důvodu jeho opožděnosti. Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 19. 1. 2009 č. j. 10 Co 18/2009 – potvrdil usnesení soudu prvního stupně a současně rozhodl o náhradě nákladů řízení. Proti usnesení odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, v němž požadoval zrušit rozhodnutí soudu obou stupňů. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10 a zákona č. 99/1963Sb., občanský soudní řád ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o. s. ř.“) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Za podmínek ustanovených v ustanovení § 237 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí ve věci samé. Rozhodnutím ve věci samé je rozhodnutí o předmětu řízení, pro něž se řízení vede. Jde-li o spor mezi účastníky, kteří proti sobě stojí v postavení žalobce a žalovaného, je „věcí samou“ nárok uplatněný v žalobě. V posuzovaném případě by rozhodnutím ve věci samé bylo rozhodnutí o žalobkyní uplatněném nároku na zaplacení částky 2.263,- Kč s příslušenstvím. Dovoláním napadeným usnesením však odvolací soud nerozhodoval o žalobkyní uplatněném nároku, nýbrž potvrdil usnesení pro soudu prvého stupně, kterým bylo rozhodnuto o odmítnutí odporu, který podal žalovaný proti platebnímu rozkazu, z důvodu jeho opožděnosti. Protože napadené usnesení odvolacího soudu je svou povahou rozhodnutím nemeritorním, bylo na místě posoudit přípustnost dovolání podle ustanovení § 239 o. s. ř. Toto ustanovení sice přiznává účastníku řízení možnost podat dovolání proti nemeritornímu rozhodnutí odvolacího soudu ovšem pouze v případech, které jsou zde ve výčtu výslovně uvedeny. Usnesení o potvrzení usnesení soudu prvního stupně, jímž byl odmítnut odpor žalovaného do platebního rozkazu, ve výčtu uvedeno není; nelze proto přípustnost dovolání v dané věci podle ustanovení § 239 o. s. ř. dovodit. Lze uzavřít, že dovolání žalovaného není přípustné ani podle ustanovení § 237 o. s. ř., ani podle ustanovení § 239 o. s. ř. či ostatních ustanovení o. s. ř.; Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalovaného podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné bez jednání odmítl. O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. za situace, kdy žalovaný nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení a žalobkyni v souvislosti s tímto řízení náklady nevznikly. Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 27. května 2009 JUDr. Kateřina H o r n o c h o v á předsedkyně senátu