29 Cdo 3393/2008 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců Mgr. Filipa Cilečka a JUDr. Petra Gemmela v právní věci žalobkyně V.F., , zastoupené JUDr. D. V., advokátem, , proti žalovanému Ing. J. M., , jako správci konkursní podstaty úpadkyně D. a spol., s. r. o., zastoupenému JUDr. J. D., advokátkou, , o vyloučení nemovitostí ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 4 Cm 255/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. ledna 2008, č. j. 6 Cmo 149/2006-166, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Dovolání žalobkyně proti v záhlaví označenému rozsudku, jímž Vrchní soud v Olomouci potvrdil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 17. srpna 2006,  č. j. 4 Cm 255/2002-136, o zamítnutí její žaloby o vyloučení označených nemovitostí    ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně, Nejvyšší soud odmítl podle § 243b odst. 5  a § 218 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) jako nepřípustné. Dovolací argumentace, již dovolatelka připíná k dovolacímu důvodu uvedenému        v § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., spočívá na tvrzení, že výzva žalovaného ze dne   24. dubna 2002 – v níž je uvedena výše zajišťované pohledávky a cena zástavy – nebyla formulována jako doplnění či dodatek předchozí výzvy ze dne 14. května 2001 (adresované dovolatelce žalovaným ve smyslu ustanovení § 27 odst. 5 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu  a vyrovnání; dále jen „ZKV“), ale šlo o samostatný úkon. Jelikož předchozí výzva právě pro absenci uvedení výše zajišťované pohledávky a ceny zástavy „postrádala právních účinků“, nemohla následná výzva způsobit, že předchozí výzva tímto „nabyla úplnosti   a účinnosti“. Připouštějíc, že obsah výzvy podle § 27 odst. 5 ZKV nemusí být pouze na jedné listině, dovolatelka dovozuje, že je-li její obsah rozvržen do více listin, musí tyto tvořit logický celek a „jejich vzájemnou a předpokládanou spojitostí musí být obecnému adresátovi zřejmé, že všechny tyto listiny mají tvořit celek a mají být také vykládány společně“. Jak výzvu ze 14. května 2001, tak výzvu z 24. dubna 2002, má dovolatelka za neurčité „a tedy právně neúčinné“, neboť mezi zastavené nemovitosti v nich byl zahrnut i pozemek, který nebyl předmětem zástavy. Ačkoli dovolatelka obecně odkazuje i na dovolací důvod obsažený v ustanovení  § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., námitka, že soudy obou stupňů nepřihlédly k závěrům znaleckého posudku Ing. L. B., podle něhož se od ceny zastavených nemovitostí musí odečíst předpokládané náklady spojené s pořízením náhradních bytů pro nájemce bytů nacházejících se v zastaveném domě, je argumentací, jež se nepojí s ohlášeným dovolacím důvodem, nýbrž s dovolacím důvodem dle § 241a odst. 3 o. s. ř., který dovolatelka u dovolání, jež může být přípustné jen podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., nemá k dispozici. V rovině právních argumentů je judikatura Nejvyššího soudu ustálena v závěrech, s nimiž je napadené usnesení v souladu. Tak v rozsudku uveřejněném pod číslem 72/2005 Sbírky soudních rozhodnutí     a stanovisek Nejvyšší soud uzavřel, že smyslem ustanovení § 27 odst. 5 ZKV je, aby zástavní dlužník byl uvědomen o úmyslu správce konkursní podstaty sepsat do konkursní podstaty věci tvořící předmět zástavy (tj. v daném případě věci, jimiž je zajištěno plnění závazků úpadkyně z titulu úvěrové smlouvy věřiteli) a o tom, jakým plněním do konkursní podstaty může zahrnutí předmětu zástavy do soupisu konkursní podstaty zabránit. Tamtéž dovodil, že je li výzva podle ustanovení § 27 odst. 5 ZKV obsažena ve více podáních (zákon o konkursu a vyrovnání v tomto směru žádné omezení neobsahuje), je nutno tato podání posuzovat z hlediska jejich návaznosti a v nich vyjádřeného obsahu a zejména pak s přihlédnutí k jejich (shora uvedenému) účelu. Vysvětlil rovněž, že tvrzení, že částka požadovaná výzvou podle § 27 odst. 5 ZKV neodpovídá výši zajištěné pohledávky nebo obvyklé ceně majetku, kterým je pohledávka zajištěna, je ve sporu o vyloučení majetku z konkursní podstaty právně významné, jen jestliže osoba, které byla výzva určena,  uhradila v určené lhůtě do konkursní podstaty částku, jež výši zajištěné pohledávky nebo obvyklé ceně majetku, kterým je pohledávka zajištěna, skutečně odpovídá. Názor odvolacího soudu týkající se výzvy v této věci a argumentace jinou hodnotou nemovitostí těmto závěrům odpovídá, když odvolací soud v tomto ohledu na označené rozhodnutí výslovně odkazuje. S námitkou, že mezi zastavené nemovitosti byl ve výzvách zahrnut i pozemek, který nebyl předmětem zástavy, se vypořádal již soud prvního stupně, který v odpovídajícím rozsahu žalobě vyhověl, přitom je zcela zřejmé, že tato nesprávnost neurčitost výzvy nezpůsobuje a pro tento triviální úsudek důvod připustit dovolání dán není. Důvod připustit dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. proto Nejvyšší soud neměl a podle jiných ustanovení občanského soudního řádu dovolání přípustné být nemůže. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a žalovanému v dovolacím řízení náklady nevznikly. Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 30. dubna 2009 JUDr. Zdeněk  K r č m á ř předseda senátu