30 Cdo 2367/2007 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobkyně obchodní společnosti A. P., spol. s r.o., zastoupené advokátem,  proti žalované D. K., zastoupené advokátem, o ochranu dobré pověsti právnické osoby, vedené u Městského soudu v Praze pod sp.zn. 15 Cm 94/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. června 2006, č.j. 3 Cmo 51/2006-151, takto:   I.    Dovolání žalobkyně se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Stručné odůvodnění podle § 243c odst. 2 o.s.ř.: Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 20. června 2006, č.j. 3 Cmo 51/2006-151, potvrdil podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) rozsudek Městského soudu v Praze ze dne  22. srpna 2005, č.j. 15 Cm  94/2004-113, kterým byla zamítnuta žaloba podle ustanovení § 19b odst. 3 občanského zákoníku (dále jen „o.z.“), aby žalovaná uveřejnila na své náklady v deníku M. f. D. formou placené inzerce omluvu žalobkyni ve znění uvedeném ve výroku rozsudku a aby jí z titulu přiměřeného zadostiučinění zaplatila částku 750.000,- Kč; ve výroku o náhradě nákladů řízení odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Uvedený rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním. Toto dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení § 237 písm. c) téhož zákona, neboť rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. Otázku výkladu ustanovení § 19b odst. 3 o.z. odvolací soud posoudil v souladu s judikaturou dovolacího soudu (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ČR ze dne   29. července 2000, sp.zn. 30 Cdo 1526/2000 a ze dne 30. listopadu 2004, sp.zn. 30 Cdo 842/2004). Pokud je v dovolání fakticky uplatněn i dovolací důvod podle 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., nesměřuje k podmínce existence  právní otázky zásadního významu, a jestliže z obsahu  dovolání vyplývá  též dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř., nemohlo k němu být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. června 2004, sp.zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, ročník 2004, nebo v usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 7. března 2006, sp.zn.  III. ÚS 10/06,  uveřejněné pod č. 130 v časopise Soudní judikatura, ročník 2006). Podané dovolání bylo proto odmítnuto podle § 243b odst. 5 o.s.ř. ve spojení s § 218 písm. c/ téhož zákona. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s § 224 odst. 1, § 151  o.s.ř., neboť žalobkyně s ohledem na výsledek řízení nemá na náhradu svých nákladů právo a žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 26. března 2009 JUDr. Pavel  Pavlík, v. r. předseda senátu