30 Cdo 4800/2008 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobce  G. B.,  zastoupeného advokátkou, proti žalované Č. t. k., zastoupené advokátem, o ochranu osobnosti, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 37 C 80/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. června 2008, č.j. 1 Co 377/2007-99, takto: I. Dovolání žalobce  se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Stručné odůvodnění (§ 243c odst. 2 o.s.ř.): Městský soud v  Praze rozsudkem ze dne 29. června 2007, č.j. 37 C 80/2006-63, zamítl žalobu, aby žalovaná uveřejnila na svých internetových stránkách omluvu ve znění uvedeném ve výroku, dále, aby omluvu uveřejnila na dalších označených internetových portálech a současně v určených denících, a žalobci též zaplatila částku 2.000.000,- Kč z titulu náhrady nemajetkové újmy v penězích podle § 13 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen „o.z.“). Rozhodl též o náhradě nákladů řízení. K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 3. června 2008, č.j. 1 Co 377/2007-99, rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) ve výrocích ve věci samé potvrdil, změnil jeho výrok o náhradě nákladů řízení a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Dospěl k závěru, že v řízení nebyl prokázán neoprávněný zásah žalované do osobnostních práv žalobce chráněných ustanovením § 11 násl. o.z. Z tvrzení žalované nevyplývá, že by se žalobce dopustil trestného činu nebo přestupku a nebyla jimi porušena zásada presumpce neviny. Nebylo proto možno dovodit odpovědnost žalované podle ustanovení § 13  o.z. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Dovolací důvod spatřuje v naplnění předpokladů ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Zejména poukazuje na to, že informace poskytnuté žalovanou nebyly objektivní a vyvážené, resp. nestranné, a především nebyla respektována presumpce neviny. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a  věc vrátil  k dalšímu řízení. Dovolání není v této věci přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení § 237 písm. c) téhož zákona, neboť rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. Otázku výkladu ustanovení § 11 násl. o.z. odvolací soud posoudil v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu (analogicky srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ČR  ze dne 29. ledna 2002, sp.zn. 28 Cdo 95/2002, rozsudek téhož soudu ze dne 21. prosince 2004, sp.zn. 30 C do 1526/2004, nebo usnesení ze dne 31. ledna 2006, č.j. 30 Cdo 111/2006-130). Dovolání bylo proto odmítnuto jako nepřípustné podle § 243b odst. 5 o.s.ř. ve spojení s § 218 písm. c/ téhož zákona. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s § 224 odst. 1, § 151  o.s.ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek  řízení nemá na náhradu svých nákladů právo a žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 7. května 2009 JUDr. Pavel  Pavlík, v. r. předseda senátu