32 Cdo 1098/2008 U S N E S E N Í Nejvyšší  soud  České  republiky  rozhodl  v  senátě složeném  z   předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc., a JUDr. Hany Gajdziokové  v   právní   věci    žalobce  M.  P.,  zastoupeného  JUDr.  J.   Š.,   advokátem,   proti  žalovanému Ing. M. H., zastoupenému JUDr. R. J., advokátkou, o 65 574 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 18 C 5/98, o dovolání žalovaného proti  rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 5. září 2007, č. j. 29 Co 378/2007-336, takto: I. Dovolání se  odmítá. II. Žádný z účastníků  nemá právo  na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Dovolání  žalovaného proti  rozsudku ze dne 5. září 2007, č. j. 29 Co 378/2007-336,   jímž Krajský soud v Praze potvrdil rozsudek (v pořadí druhý ve věci) Okresního soudu v Kladně ze dne 19. prosince 2006, č. j. 18 C 5/98-304, v prvním a ve druhém výroku ve znění, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci  částku 65 574 Kč s 19% úrokem z prodlení od 26. 1. 1996 do zaplacení oproti povinnosti žalobce vydat žalovanému roletová garážová vrata, jakož  i  ve  zbývajícím  rozsahu  (vyjma  nenapadených  výroků  III.  a IV.), a rozhodl  o nákladech odvolacího řízení, není - oproti očekávání dovolatele - přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), jelikož podmínky  tohoto ustanovení  nebyly  v souzené věci naplněny (soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším zamítavém prvním rozsudku ze dne 13. května 2004, č. j. 18 C 5/98-163, nikoli z důvodu vázanosti právním názorem odvolacího soudu, jelikož odvolací soud usnesením ze dne 2. března 2005, č. j. 29 Co 690/2004-206, zrušil jeho dřívější rozsudek a věc mu vrátil k dalšímu řízení pro nedostatky při provádění dokazování k rozhodným skutečnostem, aniž ho zavázal právním názorem na posuzovanou věc). Dovolání nebylo  shledáno přípustným ani podle  § 237 odst. 1  písm. c) o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím  výroku  ve  věci samé nemá po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). Je-li dovolací soud při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3, větu první, o. s. ř.), pak při zkoumání, zda  napadené  rozhodnutí  odvolacího soudu  má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může soud posuzovat jen takové právní otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), které dovolatel v dovolání označil (srov. shodně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004,  sp. zn.  21 Cdo 541/2004, uveřejněné  v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod číslem 132),  resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil. Z vylíčení uplatněného dovolacího důvodu je však zřejmé, že dovolatel žádnou právní otázku zásadního významu nevymezil, přičemž Nejvyšší soud ani neshledal, že by odvolací soud řešil otázku práva žalobce z vadného plnění v rozporu s hmotným právem. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí a tím i přípustnost dovolání nemohla založit ani výtka dovolatele, že odvolací soud  při posuzování vadnosti dodaných vrat vyšel ze skutkového zjištění (závěru znalců o nevhodnosti dodaného typu vrat), které podle jeho názoru nemá  oporu  v  provedeném dokazování. Je tomu tak proto, že ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. užití v něm obsaženého dovolacího důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, pod nějž je třeba uvedenou námitku dovolatele podřadit, spojuje výslovně toliko s dovoláním přípustným podle § 237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§ 238 a § 238a), což případ podaného dovolání není.  Dovolatel tak přehlíží, že v případě  přípustnosti  dovolání zvažované dle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se skutkový základ sporu nemůže měnit a že přezkumná činnost dovolacího soudu směřuje k posouzení právní kvalifikace věci včetně procesních aspektů bez toho, že by byl oprávněn zasahovat do skutkového stavu zjištěného v nalézacím řízení soudy nižších stupňů. Za situace, kdy dovolací soud nedovodil z pohledu uplatněných dovolacích námitek ani existenci jiných okolností, které by činily napadené rozhodnutí v potvrzujícím výroku ve věci samé zásadně právně významným, lze uzavřít, že dovolání žalovaného směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud je proto, aniž  nařizoval  jednání (§ 243a  odst. 1, věta první,  o. s. ř.),  pro nepřípustnost odmítl [§ 243b odst. 5 věta první a § 218 písm. c) o. s. ř]. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 146 odst. 3 a § 151 odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř., neboť žalovaný s ohledem na výsledek řízení nemá na náhradu svých nákladů právo a žalobci v souvislosti s dovolacím řízením podle obsahu spisu žádné prokazatelné náklady nevznikly. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 22. dubna 2009 JUDr. Miroslav   Gallus předseda senátu