32 Cdo 2019/2009 U S N E S E N Í Nejvyšší  soud  České  republiky  rozhodl  v  senátě složeném  z   předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc., a JUDr. Hany Gajdziokové  v  právní   věci  žalobkyně M. r. spol. s r.o., zastoupené Mgr. J. A., advokátkou, proti  žalovanému doc. PhDr. E. V., CSc. (dříve podnikatel, IČ), zastoupenému JUDr. E. S.,  advokátem, o 671 000 Kč s příslušenstvím,   vedené   u   Městského  soudu   v   Praze   pod  sp.  zn. 18 Cm  110/2002, o  dovolání  žalovaného  proti  rozsudku Vrchního  soudu  v  Praze  ze dne 8. října 2007, č. j. 3 Cmo 68/2007-149, takto: I.         Dovolání  se odmítá. II.       Žádný z účastníků  nemá  právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Dovolání žalovaného proti v záhlaví označenému rozsudku, jímž Vrchní soud v Praze potvrdil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 4. října 2006, č. j. 18 Cm 110/2002-117, ve vyhovujícím výroku ve věci samé a ve výroku o nákladech řízení, a dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení, není přípustné  podle  § 237 odst. 1 písm. b) občanského soudního  řádu  (dále též jen „o. s. ř“),  jelikož podmínky tohoto ustanovení  nebyly  v souzené věci naplněny (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil). Dovolání  nebylo  shledáno přípustným ani podle  § 237 odst. 1  písm. c) o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím  výroku ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). Námitku dovolatele, že daň z přidané hodnoty, kterou soudy obou stupňů žalobkyni rovněž přiznaly, odvedl příslušnému finančnímu úřadu a zaplatil, a že odvolací soud při zjišťování této skutečnosti vycházel z nesprávného hodnocení důkazů, lze podřadit pod dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. (t. j. že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu  v provedeném dokazování), který  však  přípustnost  dovolání  podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nemůže (srov. shodně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004,  sp. zn.  21 Cdo 541/2004,  uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004,  pod číslem 132, nebo též usnesení Ústavního soudu  ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné  v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2006, pod číslem 130). Zásadní  právní  význam  napadeného  rozhodnutí  a  tím i přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nemohla založit ani výhrada dovolatele, že při posouzení promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení získaného plněním bez právního důvodu v rámci  obchodního  závazkového  vztahu měl odvolací soud aplikovat ustanovení § 107 odst. 1 občanského zákoníku. Vyšel-li  totiž  odvolací  soud při posuzování uvedené otázky z právní úpravy obsažené v obchodním zákoníku, řešil ji v souladu s konstantní soudní judikaturou (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu uveřejněný pod číslem 26/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále též jeho rozsudek ze dne 21. srpna 2003, sp. zn. 29 Odo 383/2001, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 11, ročník 2003, pod číslem 198) a Nejvyšší soud nemá důvodu odchýlit se od ní ani v této věci. Za situace, kdy ani dovolání proti rozsudku odvolacího soudu ve zbývajícím rozsahu, tj. proti jeho rozhodnutí o nákladech za řízení před soudy obou stupňů, není přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), lze uzavřít, že dovolání žalovaného směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud je proto, aniž  nařizoval  jednání (§ 243a  odst. 1 věta první o. s. ř.), pro nepřípustnost odmítl [§ 243b odst. 5 věta první a § 218 písm. c) o. s. ř]. O nákladech  dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 o. s. ř. a § 146 odst. 3 o. s. ř.  Protože dovolání bylo odmítnuto, je dovolatel povinen nahradit žalobkyni její náklady. Vyjádření žalobkyně k podanému dovolání však nebylo možno zohlednit jako úkon právní služby ve smyslu ustanovení § 11 odst. 1 až 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 19. srpna 2009 JUDr. Miroslav Gallus předseda senátu