32 Cdo 2339/2008 U S N E S E N Í Nejvyšší  soud  České  republiky  rozhodl  v  senátě složeném  z   předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc., a JUDr. Hany Gajdziokové  v  právní věci žalobkyně A. L. J.H. s.r.o., proti  žalovanému M. N., zastoupenému JUDr. Š. A., advokátem, o 234 195 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu  v Českých Budějovicích pod sp. zn. 13 Cm 179/2005, o dovolání  žalovaného proti  rozsudku Vrchního soudu  v  Praze  ze  dne  5. dubna 2007, č. j.  2 Cmo 179/2006-76,  ve  znění usnesení ze dne 4. července 2007, č. j. 2 Cmo 179/2006-86, takto: I. Dovolání  se odmítá. II.         Žádný z účastníků  nemá právo  na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Dovolání  žalovaného proti v záhlaví označenému rozhodnutí,  jímž Vrchní soud v Praze    potvrdil rozsudek  Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. července 2005, č. j. 13 Cm 179/2005-43, v napadených výrocích, jimiž bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobkyni 214 828 Kč s příslušenstvím a náklady řízení (výrok I.), a dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.), není přípustné  podle  § 237 odst. 1 písm. b) občanského soudního  řádu  (dále též jen „o. s. ř“),  jelikož podmínky tohoto ustanovení  nebyly  v souzené věci naplněny (ve  věci  nebylo  soudem  prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil). Dovolání, z jehož obsahu (byť je v něm uvedeno, že je jím napadán rozsudek odvolacího soudu  v obou výrocích)  lze  dovodit,  že  jím   dovolatel   brojí proti napadenému rozhodnutí v rozsahu, v němž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ve věci samé, nebylo  shledáno přípustným ani podle  § 237 odst. 1  písm. c) o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím  výroku ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). Dovolatel žádnou právní otázku zásadního významu, na jejímž řešení by odvolací soud své rozhodnutí založil a která by byla pro jeho rozhodnutí určující (srov. shodně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004,  sp. zn.  21 Cdo 541/2004,  uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004,  pod číslem 132), nevymezil. Námitky uplatněné dovolatelem až v dovolání (že se odvolací soud nezabýval rozporem leasingové smlouvy se Všeobecnými obchodními podmínkami týkajícím se pravomoci k rozhodování sporu mezi jejími účastníky, ani rozporem těchto podmínek se zásadami poctivého obchodního styku) nemohou být rovněž důvodem, pro který by dovolací soud dospěl k závěru o zásadním právním  významu napadeného rozhodnutí již proto, že  podle ustanovení § 241a odst. 4 o. s. ř. v dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy ve věci samé. Lze tak uzavřít, že dovolání žalovaného směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud je proto, aniž  nařizoval jednání (§ 243a odst. 1,  věta  první, o. s. ř.),  pro nepřípustnost odmítl  [§ 243b odst. 5, věta první a § 218 písm. c) o. s. ř]. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalovaný, jehož dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu svých nákladů právo a žalobkyni v souvislosti s dovolacím řízením podle obsahu spisu žádné prokazatelné náklady nevznikly. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 20. května 2009 JUDr. Miroslav   Gallus předseda senátu