32 Cdo 2552/2008 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z  předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc., a JUDr. Hany Gajdziokové  v právní věci  žalobkyně O. Č.r., s.r.o., , zastoupené JUDr. L. J., advokátem, proti  žalovanému M. D., , zastoupenému JUDr. Z. K.,  advokátem, o 1 848 855,56 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu  v Praze pod sp. zn. 26 Cm 62/2002, o  dovolání žalovaného  proti  rozsudku  Vrchního soudu v Praze ze dne 24. října 2007, č. j. 12 Cmo 239/2007-264, takto: I. Dovolání se odmítá. II.     Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Dovolání žalovaného proti  v záhlaví označenému rozsudku, jímž Vrchní soud v Praze potvrdil rozsudek  Městského  soudu  v  Praze  ze  dne 14. prosince 2006, č. j. 26 Cm 62/2002-236, v napadených výrocích, jimiž bylo uloženo žalovanému zaplatit žalobkyni 999 807,43 Kč s příslušenstvím, byl zamítnut vzájemný návrh žalovaného na zaplacení 2 451 410,50 Kč s příslušenstvím a bylo rozhodnuto o nákladech řízení (výrok I.), a jímž dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.), není přípustné  podle  § 237 odst. 1 písm. b) občanského soudního  řádu  (dále též jen „o. s. ř“),  jelikož podmínky tohoto ustanovení  nebyly  v souzené věci naplněny (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil). Dovolání nebylo  shledáno přípustným ani podle  § 237 odst. 1  písm. c) o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím  výroku ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). Otázky posouzení oprávněnosti nároků vzniklých ze smlouvy o čerpacích stanicích ze dne 30. prosince 1999 uzavřené mezi účastníky řízení, resp. nároků z porušení povinností souvisejících s výkonem činnosti podle této smlouvy, mají význam jen pro tento konkrétní spor, a tudíž postrádají potřebný judikatorní přesah. Za tohoto stavu by proto zásadní právní význam napadeného rozhodnutí mohla založit pouze skutečnost, že by odvolací soud řešil dovolatelem vymezené a zpochybňované právní otázky v rozporu s hmotným právem. K takovému závěru však Nejvyšší soud nedospěl ani v otázce platnosti předmětné smlouvy, ani v otázce práva žalovaného na náhradu škody uplatňovanou vzájemným návrhem proti žalobkyni. Lze proto uzavřít, že dovolání žalovaného směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud je proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a  odst. 1, věta první, o. s. ř.),   pro nepřípustnost odmítl  [§ 243b odst. 5 věta první a § 218 písm. c) o. s. ř]. O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 o. s. ř. a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalovaný, jehož dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů právo a žalobkyni v souvislosti s tímto řízením podle obsahu spisu žádné prokazatelné náklady dovolacího řízení nevznikly. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 3. června 2009 JUDr. Miroslav G a l l u s předseda senátu