32 Cdo 4466/2007 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Moniky Vackové v právní věci žalobce F. T. B.V., zapsaného v obchodním rejstříku Obchodní a průmyslové komory, zastoupeného JUDr. M. B., CSc., advokátem proti žalovaným 1) V., spol. s r.o. v likvidaci, 2) L. z. a.s. K. zastoupené JUDr. J. M., advokátem, 3) M. V., , o zaplacení částky 450.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 8C 162/2003, o dovolání druhého žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. května 2007, č.j. 51 Co 143/2006-148, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Druhá žalovaná je povinna nahradit žalobkyni náklady dovolacího řízení ve výši 27.905,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalobkyně JUDr. M. B., CSc. O d ů v o d n ě n í: Proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě označenému v záhlaví, jímž byl ve vztahu k druhé žalované potvrzen rozsudek Okresního soudu v Přerově ze dne 30. srpna 2006,č.j. 8 C 162/2003-109, kterým byla mimo jiné též druhé žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 450.000,- Kč, není dovolání přípustné. Podmínky dané § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. nejsou splněny, neboť soud prvého stupně v této věci rozhodl pouze jedenkrát, dovolání není přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.; dovolací soud totiž neshledal, že by napadený rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku ve věci samé mohl mít po právní stránce zásadní význam ( § 237 odst. 3 o.s.ř. ). Dovolatelka ostatně žádnou otázku zásadního právního významu neklade: Právní úprava ručení obsažená v obchodním zákoníku je judikaturou Nejvyššího soudu považována za úpravu komplexní, z čehož plyne, že ustanovení § 546 až § 550 obč. zák. pro obchodní závazkové vztahy nelze použít (srovnej důvody rozhodnutí 29 Odo 667/2001, uveřejněného pod číslem 61/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Obecně formulovaná otázka „liknavého přístupu věřitele vůči dlužníkovi“ je v souvislostech konkrétního sporu otázkou skutkovou, nikoli právní. Odvolací soud na základě zjištění učiněných z provedených důkazů dospěl k závěru o standardním, nikoli liknavém postupu žalobce při uplatňování nároků, které jsou předmětem tohoto sporu, a dovolací soud z tohoto skutkového stavu vychází ( 241a odst. 4 o.s.ř. ). Dovolatelčinou výhradou týkající se nedostatku skutkových zjištění v tomto směru se vzhledem k posuzované přípustnosti dovolání nelze zabývat (§ 241a odst. 3 o.s.ř. ). Přechod práv a závazků souvisejících s prodávaným podnikem ( § 476 a násl. obch. zák. ) a s ním související zajištění takových závazků řešil Nejvyšší soud v rozhodnutí 35 Odo 653/2004, které bylo publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 84/2006. (Shodný názor zaujal Nejvyšší soud též v rozhodnutí 29 0do 1604/2005.) Na argumenty týkající se zajištění závazků tam uvedené odkazují ve svých rozhodnutích oba soudy, sdílí je nadále i soud dovolací a jen dodává, že jakákoli forma zajištění závazků, které přešly na třetí osobu na základě smlouvy o prodeji podniku, trvá bez ohledu na souhlas dlužníka. Ani otázku změny v osobách účastníků řízení na straně žalované nepovažuje dovolací oud za zásadně právně významnou. Dovolatel nadále zajišťuje závazek, který prodejem odniku přešel na prvého žalovaného. Z dovolatelova hlediska je proto podstatné pouze to, zda nárok je promlčen vůči prvému žalovanému ( § 310 obch. zák. ). Dovolatel se však mýlí, tvrdí-li, že žalobce vzal vůči prvému žalovanému žalobu zpět. Žalobce pouze, jak se z obsahu spisu podává, uplatnil postup předpokládaný § 107a o.s.ř. vzhledem k tomu, že v průběhu řízení nastala skutečnost, s níž zákon spojuje přechod práva na jiný subjekt. Právní účinky podané žaloby zůstaly, jak přímo ze zákona vyplývá, zachovány i vůči právnímu nástupci původního dlužníka ( § 107a odst. 2 poslední věta o.s.ř.). Dovolací soud, jak z uvedeného plyne, neshledal existenci podmínek daných ustanovením § 237 odst. 3 o.s.ř., ani jiných okolností, z nichž by, s přihlédnutím k obsahu dovolacích námitek, bylo možno zásadní právní význam rozhodnutí dovodit ( § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. ); dovolání proto dle § 243b odst. 5 věta první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. V dovolacím řízení vznikly náklady žalobkyni za zastoupení advokátem. Zástupce žalobkyně učinil v dovolacím řízení pouze jediný úkon ( vyjádřil se k podanému dovolání ), výše odměny činí tedy vzhledem k § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. v platném znění 50% toutéž vyhláškou v § 3 bodu 5 stanoveného paušálu ( 46.300,- Kč ), tj. částku 23.150,- Kč + režijní paušál 300,- Kč + 19% DPH celkem 27.905,- Kč. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li druhá žalovaná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí může oprávněný podat návrh na výkon rozhodnutí. V Brně dne 22. ledna 2009 JUDr. Miroslav G a l l u s předseda senátu