32 Cdo 4992/2008 U S N E S E N Í Nejvyšší  soud  České  republiky  rozhodl  v  senátě složeném  z   předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Koláře a JUDr. Hany Gajdziokové  v  právní věci žalobkyně I. s. B., spol. s r.o., proti  žalovanému S. M., zastoupenému JUDr. R. Ch., Ph.D., advokátem o 410 000 Kč s příslušenstvím,  vedené  u   Krajského   soudu   v  Brně   pod sp. zn. 35/33 Cm 128/2004, o dovolání  žalovaného  proti   rozsudku  Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. října 2007, č. j. 1 Cmo 58/2007-176, takto: I. Dovolání se odmítá. II.     Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Dovolání   žalovaného   proti   v   záhlaví   označenému   rozsudku,   jímž  Vrchní soud v Olomouci  potvrdil  rozsudek  Krajského  soudu v Brně ze dne 23. listopadu 2006, č. j. 35/33 Cm 128/2004-122, kterým bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobkyni 410 000 Kč s příslušenstvím a náklady řízení (výrok I.), a dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.), není přípustné  podle  § 237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. června 2009 – dále též jen „o. s. ř.“ (srov. čl. II. bod 12. přechodných ustanovení zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony), jelikož podmínky tohoto ustanovení  nebyly  v souzené věci naplněny (ve  věci  nebylo  soudem  prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil). Dovolání, z jehož obsahu (byť je v něm uvedeno, že je jím napadán rozsudek odvolacího soudu  v celém rozsahu)  lze  dovodit,  že jím dovolatel brojí proti napadenému rozhodnutí v rozsahu, v němž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ve věci samé, nebylo  shledáno přípustným ani podle  § 237 odst. 1  písm. c) o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím  výroku ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). Dovolatelem předestřená otázka, zda je řízení zatíženo vadou mající za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jestliže „soud věc projedná a rozhodne bez účasti účastníka řízení, jestliže se tento s dostatečným předstihem omluví z jednání ze zdravotních důvodů, pokud je v řízení prokázáno, že tento účastník má dlouhodobé vážné zdravotní problémy, bývá opakovaně hospitalizován a jestliže se z jednání omluvil s poukazem na plánovanou hospitalizaci, kterou doložil bezprostředně po propuštění z nemocničního ošetřování“, stejně jako otázka, zda „uznání části závazku zaplacením části dluhu má vliv na běh nové promlčecí lhůty, či zda nová promlčecí lhůta začne běžet v případě, kdy dojde k uznání závazku písemnou formou“, nejsou otázkami zásadně právně významnými. Je tomu tak proto, že jejich řešení vyplývá přímo ze zákona, konkrétně z ustanovení § 101 odst. 3, § 323 odst. 2 a § 407 odst. 3 obchodního zákoníku, které odvolací soud správně vyložil a na zjištěný skutkový stav správně aplikoval. Za situace, kdy dovolací soud nedovodil ani žádnou jinou okolnost, pro kterou by shledal, že napadené rozhodnutí má v řešení dovolatelem vymezených otázek zásadní právní význam, lze tak uzavřít, že dovolání žalovaného směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud je proto, aniž  nařizoval  jednání  (§ 243a odst. 1 věta  první o. s. ř.),  pro  nepřípustnost odmítl  [§ 243b odst. 5 věta první a § 218 písm. c) o. s. ř]. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalovaný, jehož dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu svých nákladů právo a žalobkyni v souvislosti s tímto řízením podle obsahu spisu žádné prokazatelné náklady dovolacího řízení nevznikly. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 12. listopadu 2009 JUDr. Miroslav Gallus předseda senátu