32 Cdo 5307/2007 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky  rozhodl  v  senátě  složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc., a JUDr. Moniky Vackové  v právní věci žalobce L. M., zastoupeného JUDr. M.S., advokátem, proti žalované Š. M., zastoupené JUDr. V. M.,  advokátem,  o zaplacení 50 000 Kč s příslušenstvím, vedené  u  Městského  soudu v Brně pod sp. zn. 20 C 364/2003,  o  dovolání žalobce  proti  rozsudku Krajského soudu  v Brně ze dne 26. července 2007, čj. 27 Co 133/2006-97, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků  nemá právo  na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Krajský  soud  v Brně v záhlaví označeným  rozsudkem potvrdil rozsudek Městského soudu v  Brně  ze  dne  24. října  2005,  čj.  20 C 364/2003-65,  jímž  byla  zamítnuta   žaloba o zaplacení 50 000 Kč s příslušenstvím a bylo rozhodnuto o nákladech  řízení  (výrok I.). Dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud dospěl k závěru, že žalobci nárok na zaplacení smluvní pokuty nevznikl, neboť ujednání o smluvní pokutě je v účastníky uzavřené smlouvě o spolupráci podle jeho názoru pro neurčitost neplatné; to má ten důsledek, že z neplatného právního úkonu nevznikají žádná práva ani povinnosti. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“). Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje dovolatel v tom, že odvolací soud řešil otázku neplatnosti ujednání o smluvní pokutě, jakož i ustanovení o možnosti odstoupení od smlouvy v návaznosti na podstatné porušení smluvní povinnosti v rozporu s hmotným právem. Dovolatel snesl ze svého pohledu argumenty na podporu jím uplatněného dovolacího důvodu  a navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil. Dovolání v této věci není přípustné. Podle ustanovení § 236 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Jde-li o rozsudek, jímž byl odvolacím soudem potvrzen v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (jak tomu bylo i v posuzovaném případě), je předpokladem  přípustnosti  dovolání  podle   ustanovení   § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., o které lze obecně přípustnost dovolání opřít, skutečnost, že dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění převyšujícím 20 000 Kč a v obchodních věcech 50 000 Kč, přičemž k příslušenství pohledávky se nepřihlíží [srov. § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř.]. V předmětném sporu jde nepochybně o obchodní věc (spor mezi podnikateli                       o zaplacení smluvní pokuty ze smlouvy o spolupráci uzavřené podle § 269 odst. 2 obchodního zákoníku), v níž bylo dovoláním dotčeným potvrzujícím výrokem rozsudku odvolacího soudu rozhodnuto  ve věci samé o peněžitém  plnění  ve výši 50 000 Kč s příslušenstvím, tedy  o plnění  nepřevyšujícím 50 000 Kč. Jedná  se  tudíž  ve  smyslu  § 237  odst. 2  písm. a) o. s. ř. o věc, u níž není dovolání přípustné. Je třeba uzavřít, že dovolání žalobce směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud proto podané dovolání, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), usnesením odmítl pro nepřípustnost [§ 243b odst. 5 věta první a § 218 písm. c) o. s. ř.]. Na   tomto   závěru  nemůže  nic  změnit  ani  nesprávné  poučení   odvolacího   soudu o možnosti podat dovolání, neboť nesprávné poučení odvolacího soudu o tom, že dovolání  je přípustné, přípustnost  dovolání nezakládá.  Podle již citovaného § 236 odst. 1 o. s. ř. lze totiž dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu pouze tehdy, pokud  to  zákon  připouští;  jestliže   tedy   možnost   podat   dovolání   není  v zákoně (v § 237 až 239 o. s. ř.) stanovena, pak jde vždy – a bez zřetele k tomu, jakého poučení se účastníkům řízení ze strany soudu dostalo – o dovolání nepřípustné (shodně srov. též usnesení Nejvyššího soudu zveřejněné pod číslem 51/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. dubna 2002, sp. zn. 26 Cdo 707/2002, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. března 2005, sp. zn. 29 Odo 958/2003). O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 146 odst. 3 a § 151 odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek řízení nemá na náhradu svých nákladů právo a žalované v souvislosti s dovolacím řízením podle obsahu spisu žádné prokazatelné náklady nevznikly. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 25. února 2009 JUDr. Miroslav  Gallus předseda senátu