32 Cdo 542/2008 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců  JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Moniky Vackové v právní věci žalobkyně K. F. s.r.o., zastoupené Mgr. D. T., advokátem s, proti žalovaným 1) Ing. P. J, , zastoupenému Mgr. D. Z., advokátem, 2) S. V., , 3) J. L, o zaplacení částky 249.493,80 Kč s příslušenstvím,  vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 7 C 620/97, o dovolání prvního žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. listopadu 2006, č.j.17 Co 69/2003-184, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í: Dovolání prvního žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem v  záhlaví označenému, směřující pouze proti jeho II. výroku, jímž byl změněn rozsudek Okresního soudu v Lounech ze dne 26. 4. 2001, č.j. 7 C 620/97-121 v části týkající se příslušenství pohledávky, není přípustné.   Důvodem změny rozsudku soudu prvního stupně v této části je pouze dispozice žalobou (žaloba byla ohledně příslušenství vzata zčásti zpět), svou podstatou je tedy napadená část rozsudku odvolacího soudu rozhodnutím potvrzujícím, přípustnost dovolání dle § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. je proto vyloučena. Podmínky § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. v dané věci splněny rovněž nebyly, neboť předchozí rozsudek soudu prvního stupně v části týkající se příslušenství byl zrušen pro nepřezkoumatelnost a soud prvního stupně byl upozorněn na zákonnou úpravu výše úroků z prodlení, ke střetu dvou odlišných právních názorů zde však nedošlo. Dovolání konečně není přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.; dovolací soud totiž neshledal, že by napadený rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku ve věci samé mohl mít po právní stránce zásadní význam ( § 237 odst.  3 o.s.ř. ). Dovolatel žádnou otázku, která by mohla založit přípustnost dovolání dle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., nevymezuje. V soudní praxi není pochyb o tom (a potud nelze hovořit o zásadním právním významu rozhodnutí), že vyloučením pohledávky z uspokojení v konkurzním řízení podle § 33 odst. 1 zák. č. 328/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, o konkurzu a vyrovnání (dále též jen ZKV), pohledávka, tedy ani jí odpovídající závazek dlužníka nezaniká, nedochází ani „k omezení rozsahu závazku dlužníka“, jak se domnívá dovolatel. Důsledkem situace předpokládané v uvedeném ustanovení ZKV je pouze skutečnost, že pohledávka  nemůže být uspokojena způsobem, který zákon o konkurzu a vyrovnání upravuje. Vzhledem k uvedenému není v rozporu s hmotným právem (§ 56 odst. 5 věta třetí a odst. 6  obch. zák., § 311 odst. 1 obch. zák.) závěr odvolacího soudu o povinnosti  společníků veřejné obchodní společnosti jako zákonných ručitelů právního předchůdce úpadce zaplatit úroky z prodlení, jichž se po úpadci nelze domoci cestou konkurzu. Dovolací soud, jak z uvedeného plyne, neshledal existenci podmínek daných ustanovením § 237 odst. 3 o.s.ř., ani jiných okolností, z nichž by, s přihlédnutím k obsahu dovolacích námitek, bylo možno zásadní právní význam rozhodnutí dovodit, a proto dle § 243b odst. 5 věta první a § 218 písm. c) o. s. ř. dovolání jako nepřípustné odmítl.   O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto s přihlédnutím ke skutečnosti, že žalobci, který by měl podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1a § 146 odst. 3 o. s. ř. na náhradu nákladů řízení právo, v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 30. března 2009 JUDr. Miroslav G a l l u s předseda senátu