32 Cdo 5437/2007 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky  rozhodl  v  senátě složeném  z   předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc., a JUDr. Moniky Vackové   v  právní věci žalobců a) J. R., a b) J. R.,  , obou zastoupených JUDr. P. S., advokátkou, proti  žalovaným 1) K. b., a.s., a 2) N. spol. s r.o., , o určení neplatnosti zástavní smlouvy,  vedené  u  Krajského soudu v Brně   pod  sp. zn. 11 Cm 1/2003, o dovolání žalobců proti rozsudku Vrchního soudu  v Olomouci ze dne 24. května 2007, č. j. 4 Cmo 3/2007-78, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Dovolání žalobců proti rozsudku Vrchního soudu  v Olomouci ze  dne    24. května 2007, č. j. 4 Cmo 3/2007-78, jímž byl  potvrzen  rozsudek ze dne 5. dubna 2006, č. j. 11 Cm 1/2003-47, kterým Krajský soud v Brně zamítl žalobu na určení neplatnosti zástavní smlouvy a rozhodl o nákladech řízení, a jímž bylo dále rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení, není   přípustné podle   § 237  odst. 1   písm. b)  občanského  soudního řádu (dále  též  jen „o. s. ř.“), jelikož podmínky tohoto ustanovení  nebyly  v souzené věci naplněny (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil), a nebylo shledáno přípustným  ani  podle  § 237 odst. 1  písm. c) o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím  výroku  ve  věci samé nemá po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). Je-li dovolací soud při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3, větu první, o. s. ř.), pak při zkoumání, zda  napadené  rozhodnutí  odvolacího soudu  má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může soud posuzovat jen takové právní otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), které dovolatelé v dovolání napadli, resp. jejichž nesprávné řešení v dovolání zpochybnili (srov. shodně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004,  sp. zn.  21 Cdo 541/2004,  uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004,  pod číslem 132). Z vylíčení uplatněného dovolacího důvodu je však zřejmé, že dovolatelé žádnou právní otázku zásadního významu, na jejímž řešení by bylo napadené rozhodnutí založeno, nevymezili, přičemž závěr odvolacího soudu o nedostatku naléhavého právního zájmu žalobců [srov. § 80 písm. c) o. s. ř.] na  určení  neplatnosti  zástavní smlouvy k nemovitosti  ze  dne 15. března 1994 uzavřené žalobci s první žalovanou, na němž je napadené rozhodnutí založeno, je zcela v souladu s konstantní soudní judikaturou (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2003, sp. zn. 21 Cdo 58/2003, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 2/2004, v němž bylo judikováno, že není naléhavý právní zájem na určení, že je neplatná zástavní smlouva, podle níž bylo vloženo do katastru nemovitostí zástavní právo s tím, že k odstranění nejistoty v právním postavení žalobce nebo k zamezení ohrožení jeho práva může v tomto případě vést pouze určení toho, zda tu zástavní právo je či není), od níž Nejvyšší soud nemá důvod se odchýlit ani v této věci. Vytýkají-li dovolatelé soudům obou stupňů, že při rozhodování  nevzaly v potaz neplatnost uzavřené zástavní smlouvy, je třeba uvést, že tyto jejich námitky (tvrzení o uzavření zástavní smlouvy žalobci v omylu vyvolaném úmyslně druhou žalovanou, jakož i tvrzené opomenutí soudů zkoumat, zda byla zástavní smlouva řádně uzavřena k tomu oprávněnými osobami) by mohly být soudy posuzovány pouze za předpokladu existence naléhavého právního zájmu na určení neplatnosti zástavní smlouvy. K takovému závěru soudy však správně nedospěly. Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nemohly založit ani dovolateli tvrzené vady řízení (spočívající v tom, že odvolací soud nevyhověl žádosti žalobců a jednání neodročil a že soudy neprovedly žalobci navržené důkazy), neboť jejich prostřednictvím dovolatelé žádnou otázku, na jejímž řešení by bylo napadené rozhodnutí založeno, nevymezují a k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlédne jen v případě přípustného dovolání (srov. § 242 odst. 3, větu druhou, o. s. ř.), což případ podaného dovolání není. Za situace, kdy dovolací soud z obsahu uplatněných dovolacích námitek neshledal ani existenci jiných okolností, které by činily napadené rozhodnutí v potvrzujícím výroku ve věci samé zásadně právně významným, lze uzavřít,  že dovolání žalobců směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.   Nejvyšší soud proto, aniž  nařizoval  jednání (§ 243a  odst. 1, věta první,  o. s. ř.),  dovolání žalobců pro nepřípustnost odmítl  [§ 243b odst. 5 věta první a § 218 písm. c) o. s. ř]. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 146 odst. 3 a § 151 odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř., neboť žalobci s ohledem na výsledek řízení nemají na náhradu svých nákladů právo a žalovaným v souvislosti s dovolacím řízením podle obsahu spisu žádné prokazatelné náklady nevznikly. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 5. března 2009 JUDr. Miroslav Gallus předseda senátu