32 Cdo 940/2008 U S N E S E N Í Nejvyšší  soud  České  republiky  rozhodl  v  senátě složeném  z   předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Hany Gajdziokové  v  právní   věci  žalobkyně S. a.s., \"v likvidaci\", zastoupené JUDr. J. P., advokátem, proti   žalované N., spol. s r.o., zastoupené  JUDr. A. J., advokátem, o zaplacení 1.592.780 Kč s příslušenstvím,  vedené  u Krajského soudu v Praze pod  sp. zn. 47 Cm 68/2002, o  dovolání  žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 31. října 2007, č. j. 1 Cmo 37/2007-179, takto: I.      Dovolání  se odmítá. II.     Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12.257 Kč  do  tří  dnů  od  právní  moci  tohoto  usnesení, k rukám jejího zástupce JUDr. A. J. O d ů v o d n ě n í : Dovolání  žalobkyně proti v záhlaví označenému rozsudku,  jímž   byl   potvrzen  rozsudek  Krajského  soudu  v   Praze  ze  dne 15. listopadu 2006, č. j. 47 Cm 68/2002-147, kterým byla zamítnuta žaloba o zaplacení 1.592.780 Kč s příslušenstvím a bylo rozhodnuto o nákladech řízení, a jímž bylo dále rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení, není přípustné  podle  § 237 odst. 1 písm. b) občanského soudního  řádu  (dále též jen „o. s. ř“),  jelikož podmínky tohoto ustanovení  nebyly  v souzené věci naplněny (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil) a dovolání  nebylo  shledáno přípustným ani podle  § 237 odst. 1  písm. c) o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím  výroku ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). Je-li dovolací soud při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3, větu první, o. s. ř.), pak při zkoumání, zda  napadené  rozhodnutí  odvolacího soudu  má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může soud posuzovat jen takové právní otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), které dovolatelka v dovolání označila (srov. shodně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004,  sp. zn.  21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod číslem 132). Z vylíčení uplatněného dovolacího důvodu je však zřejmé, že dovolatelka žádnou právní otázku zásadního významu nevymezila. Zakládá-li svůj nesouhlas se závěrem odvolacího soudu o nedostatku písemné formy ujednání účastníků o smluvní pokutě na kritice skutkových zjištění odvolacího soudu včetně jím provedeného hodnocení důkazů, ve skutečnosti  tím nezpochybňuje  právní  posouzení  věci,  nýbrž   uplatňuje   dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. (tj. že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování). Dovolatelka  tak přehlíží, že v případě  přípustnosti  dovolání dle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se skutkový základ sporu nemůže měnit a že přezkumná činnost dovolacího soudu směřuje k posouzení právní kvalifikace věci včetně procesních aspektů bez toho, že by byl oprávněn zasahovat do skutkového stavu zjištěného v nalézacím řízení soudy nižších stupňů. Případná neúplnost nebo nesprávnost skutkových zjištění a závěrů, k nimž odvolací soud dospěl a na nichž své rozhodnutí založil, není totiž žádným z dovolacích důvodů uvedených v ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř., nýbrž může být (při  splnění  dalších   předpokladů) dovolacím  důvodem   podle  ustanovení  § 241a odst. 3 o. s. ř., který však není relevantním dovolacím důvodem v případě,  že  přípustnost  dovolání  je  zvažována  podle  ustanovení  § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jak tomu je v předmětné věci [srov. shodně  též  právní  názor  vyjádřený  v  již  cit.  usnesení  Nejvyššího  soudu  ze dne 29. června 2004,  sp. zn. 21 Cdo 541/2004, podle něhož  k  okolnostem  uplatněným  dovolacími důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. nemůže  být  při  posouzení,  zda  je  dovolání  přípustné  podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto].   Přípustnost podaného dovolání nemohla založit ani výtka dovolatelky odvolacímu soudu (a stejně tak soudu prvního stupně), že  žalobní návrh neposoudil jako návrh na náhradu škody z neplatného právního úkonu podle § 268 obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“), čímž dle jejího mínění nepostupoval v souladu s ustanovením § 118a odst. 2 o. s. ř. a zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolatelka totiž přehlíží, že uplatnění nároku na náhradu škody podle § 268 obch. zák. proti tomu, kdo způsobil neplatnost právního úkonu, předpokládá zcela odlišná žalobní tvrzení, než jakými vymezila žalobní skutek ohledně práva na zaplacení smluvní pokuty. Postup podle § 118a odst. 2 o. s. ř., podle něhož „má-li předseda senátu za to, že věc je možné po právní stránce posoudit jinak než podle účastníkova právního názoru, vyzve účastníka, aby v potřebném rozsahu  doplnil  vylíčení  rozhodných  skutečností; postupuje  přitom obdobně podle odstavce 1.“, proto nepřichází v úvahu, neboť soud by se mohl takovým návrhem na náhradu škody zabývat pouze v případě změny návrhu na zahájení řízení podle § 95 o. s. ř., k čemuž však v posuzované věci nedošlo. Kromě toho je třeba uvést, že podle § 242 odst. 3, věty druhé, o. s. ř. lze přihlížet k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jen v případě přípustného dovolání. Za situace, kdy dovolatelka žádnou konkrétní právní otázku zásadního významu v dovolání nevymezuje, na řešení žádné právní otázky zásadního právního významu není napadené rozhodnutí založeno a dovolací soud nedovodil z pohledu uplatněných dovolacích námitek ani existenci jiných okolností, které by činily napadené rozhodnutí v potvrzujícím výroku ve věci samé zásadně právně významným, lze uzavřít, že dovolání žalobkyně směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud je proto, aniž  nařizoval  jednání (§ 243a  odst. 1, věta první,  o. s. ř.),  pro nepřípustnost odmítl [§ 243b odst. 5 věta první a § 218 písm. c) o. s. ř]. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 o. s. ř. a § 146 odst. 3 o. s. ř.  Jelikož žalobkyně z procesního hlediska zavinila (tím, že podala nepřípustné dovolání), že dovolání bylo odmítnuto, vzniklo žalované právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Náklady žalované sestávají  ze  sazby  odměny za  zastupování advokátem v částce 10.000 Kč podle § 3 odst. 1, § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů a z paušální částky 300 Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů,  při připočtení 19 %  daně z přidané hodnoty ve výši 1.957 Kč. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí. V Brně dne 9. dubna 2009 JUDr. Miroslav  Gallus předseda senátu