32 Cdo 996/2009 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc., a JUDr. Pavla Koláře v právní věci žalobce S., k. d. J., zastoupené JUDr. J. V., advokátkou, proti  žalované A., spol. s r.o., zastoupené JUDr. P. R., advokátem, o 500 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 36 Cm 116/2001, o   dovolání  žalobce  proti  rozsudku  Vrchního  soudu  v Praze  ze  dne 17. června 2008, č. j. 4 Cmo 345/2007-114, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků  nemá právo  na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Dovolání  žalobce  proti  v záhlaví označenému  rozsudku,  jímž Vrchní soud v Praze  (poté, co Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 29. března 2007, č. j. 32 Odo 1387/2005-100, zrušil jeho předchozí rozsudek ze dne 9. února 2005, č. j. 4 Cmo 99/2004-78, a věc mu vrátil k dalšímu řízení) potvrdil zamítavý  rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. ledna 2004, č. j. 36 Cm 116/2001-60, a rozhodl o nákladech odvolacího řízení, není přípustné  podle  § 237  odst. 1  písm. b) občanského  soudního řádu  ve  znění účinném do 31.  března  2005 –  dále  též   jen „o. s. ř“ (srov. bod 3. článku II., části první, zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony), jelikož podmínky tohoto ustanovení  nebyly  v souzené  věci  naplněny (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které  by  odvolací  soud  zrušil). Dovolání, z jehož obsahu (byť je v něm uvedeno, že je jím napadán rozsudek odvolacího soudu  ve všech jeho výrocích)  lze dovodit,  že  jím dovolatel brojí ve skutečnosti proti napadenému rozhodnutí v rozsahu, v němž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku ve věci samé, nebylo shledáno přípustným ani podle § 237 odst. 1  písm. c) o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím  výroku  ve  věci samé nemá po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). Vytýká-li dovolatel odvolacímu soudu, že jeho rozhodnutí nemá oporu v dokazování skutečností rozhodných pro zjištění, zda žalovaná provedla volbu nároku a zda šlo o přiměřenou slevu, nejsou tyto jeho námitky, které lze z hlediska jejich obsahu podřadit  pod  dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. (t. j. že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), pro posouzení  přípustnosti  dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. právně relevantní. Je tomu tak proto, že podle cit. ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. lze skutkový základ sporu  v dovolacím řízení napadnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., popřípadě  podle obdobného užití těchto ustanovení (§ 238 a 238a o. s. ř.) a nikoli v případě (jak je tomu i v posuzované věci) přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolatel však nevymezil žádnou otázku zásadního právního významu ani prostřednictvím  jím  uplatněného  dovolacího  důvodu  uvedeného v § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. Z tohoto důvodu může totiž dovolatel napadnout rozhodnutí odvolacího soudu při uvažované přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen za předpokladu, že tvrzená vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí  ve  věci, je bezprostředním  důsledkem  řešení  otázky  procesněprávní  povahy. O takový případ se však v dané věci nejedná, namítá-li dovolatel vadu řízení, jíž se měly dle jeho názoru  dopustit  soudy obou stupňů tím, že se nezabývaly kompenzační námitkou žalované. Vady samy o sobě, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání zásadně nezakládají a dovolací soud k nim přihlíží jen tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.). Pro úplnost je však možné dodat, že neshledal-li odvolací soud (soud prvního stupně) existenci žalobní pohledávky, nebyl naplněn předpoklad pro zohlednění kompenzační námitky žalované. Podle § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. Za situace, kdy dovolací soud z hlediska uplatněných dovolacích námitek nedovodil ani existenci jiných okolností, které by činily napadené rozhodnutí v potvrzujícím výroku ve věci samé zásadně právně významným, lze uzavřít, že dovolání žalobce směřuje  proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek  přípustný.  Nejvyšší  soud   je  proto,  aniž  nařizoval  jednání   (§ 243a   odst. 1 věta  první o. s. ř.), pro nepřípustnost odmítl [§ 243b odst. 5 věta první a § 218 písm. c) o. s. ř]. O nákladech  dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 o. s. ř. a § 146 odst. 3 o. s. ř.  Dovolatel sice neměl se svým dovoláním úspěch, vyjádření žalované k podanému dovolání však nebylo možno zohlednit jako úkon právní služby ve smyslu ustanovení § 11 odst. 1 až 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 18. listopadu 2009 JUDr. Miroslav Gallus předseda senátu