20 Cdo 1946/2010 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Olgy Puškinové ve věci výkonu rozhodnutí oprávněného statutárního města Ostravy, Městský obvod Ostrava-Jih se sídlem v Ostravě - Hrabůvce, Horní 3, proti povinné M. L., pro 26.840,- Kč s příslušenstvím srážkami ze mzdy, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 48 E 532/2007, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 10. 2009, č. j. 66 Co 1123/2009-88, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : V záhlaví označeným usnesením krajský soud potvrdil usnesení ze dne 20. 2. 2009, č. j. 48 E 532/2007-61, jímž soud prvního stupně podle § 208 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, odmítl jako opožděné odvolání povinné proti usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 23. 9. 2008, č. j. 48 E 532/2007-50 (kterým nebylo povinné přiznáno osvobození od soudního poplatku a ani jí nebyl ustanoven zástupce z řad advokátů). Rozhodnutí odvolacího soudu, ač správně poučena o jeho nepřípustnosti, napadla povinná dovoláním. Dovolací soud věc projednal a rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 7. 2009 (Čl. II Přechodných ustanovení, bod 12. zákona č. 7/2009 Sb.), dále jen „ o. s. ř.“. Dovolání není přípustné. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). Přípustnost dovolání proti usnesení upravují ustanovení § 237 až § 239 o. s. ř. Podle ustanovení § 238, § 238a a § 239 odst. 1 a 2 o. s. ř. dovolání přípustné není, neboť se nejedná o žádný ze zde taxativně vyjmenovaných případů. Přípustnost dovolání nelze dovozovat ani z § 239 odst. 3 o. s. ř., neboť napadeným usnesením nebylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí žaloby nebo jiného návrhu na zahájení řízení podle § 43 odst. 2 o. s. ř., nýbrž usnesení o odmítnutí odvolání pro opožděnost (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 1124/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 5, ročník 2003 pod č. 41). Dovolání není přípustné ani podle § 237 odst. 1 o. s. ř., neboť usnesení, jímž soud prvního stupně odmítl odvolání jako opožděné, a tudíž ani rozhodnutí, jímž odvolací soud takové usnesení potvrdil, není rozhodnutím ve věci samé (k pojmu „věc sama“ srov. též usnesení Nejvyššího soudu z 2. 12. 1997, sp. zn. 2 Cdon 774/97, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 10, ročník 1998 pod č. 61, případně usnesení téhož soudu z 28. 8. 1997, sp. zn. 2 Cdon 484/97, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 11, ročník 1997 pod č. 88). Nejvyšší soud proto, aniž musel zkoumat splnění podmínky povinného zastoupení v dovolacím řízení (§ 241b odst. 2 o. s. ř.), dovolání bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.) jako nepřípustné odmítl (§ 243b odst. 5, věty první, a § 218 písm. c/ o. s. ř.). Protože dovolání bylo odmítnuto, vzniklo oprávněnému podle ustanovení § 142 odst. 1, § 224 odst. 1 a § 243b odst. 5, věty první, o. s. ř. právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení; jelikož mu však v této fázi řízení (podle obsahu spisu) žádné nevznikly, dovolací soud žádnému z účastníků náhradu nákladů dovolacího řízení nepřiznal. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 7. července 2010 JUDr. Miroslava J i r m a n o v á , v. r. předsedkyně senátu