NEJVYŠŠÍ SOUD ČESKÉ REPUBLIKY 26 Cdo 1801/2009 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobkyně RPG Byty, s.r.o., se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, Gregorova 3/2582, IČ: 277 69 127, zastoupené JUDr. Vladimírem Jirouskem, advokátem se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, Preslova 9, proti žalované S. N., dříve C., o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 54 C 246/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. prosince 2008, č. j. 42 Co 557/2008-50, takto: Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. prosince 2008, č. j. 42 Co 557/2008-50, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: Okresní soud v Ostravě (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 26. května 2008, č. j. 54 C 246/2007-23, vyhověl žalobě a uložil žalované povinnost vyklidit do patnácti dnů od právní moci rozsudku „byt č. 5, II. kategorie, sestávající z 1 pokoje, 1 kuchyně a příslušenství, nacházející se v domě č. p. 375 na ul. H. č. o. 6 v obci O.-M.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“ a „předmětný dům“, resp. „dům“); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků. Z provedených důkazů vzal soud prvního stupně za zjištěno, že žalobkyně je vlastnicí předmětného domu, že ohledně předmětného bytu uzavřely právní předchůdkyně žalobkyně jako pronajímatelka a žalovaná jako nájemkyně dne 13. března 1996 nájemní smlouvu (dále jen „nájemní smlouva“) na dobu určitou od 1. března 1996 do 1. března 1997, že v nájemní smlouvě se zároveň dohodly, že bude-li žalovaná řádně platit nájemné a úhrady za služby spojené s užíváním bytu (tj. nebude mít dluh na nájemném a úhradách za služby v jakékoli výši), prodlouží se nájemní smlouva vždy o dalších dvanáct měsíců (čl. II. bod 1 nájemní smlouvy) a že k 28. dubnu 2007 dlužila žalovaná na nájemném a úhradách za služby spojené s užíváním bytu částku 6.340,- Kč. Naopak tvrzení žalované, že poté, co se v roce 2001 provdala, byt předala „bytmistrovi“, neužívá ho a nic v něm nemá, se podle názoru soudu prvního stupně neprokázalo především s ohledem na to, že z bytu bylo až do roku 2007 běžně placeno nájemné. Z uvedených důvodů soud prvního stupně žalobě vyhověl. K odvolání žalované Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací rozsudkem ze dne 1. prosince 2008, č. j. 42 Co 557/2008-50, citovaný rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu na vyklizení předmětného bytu zamítl a rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů. Odvolací soud především konstatoval, že žalobkyně se domáhala ochrany svého vlastnického práva s odůvodněním, že po skončení nájemního poměru užívá žalovaná předmětný byt bez právního důvodu. Poté se ztotožnil se zjištěným skutkovým stavem vztahujícím se k okolnostem uzavření nájemní smlouvy. Pokud žalovaná tvrdila, že již od roku 2001 v předmětném bytě nebydlí a po vyklizení ho řádně odevzdala tehdejšímu „bytmistrovi“, a žalobkyně tato tvrzení nijak nezpochybnila, vzal odvolací soud tato tvrzení za svá skutková zjištění podle § 120 odst. 4 o.s.ř. (zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. – dále opět jen „o.s.ř.“). Na tomto skutkovém základě pak dovodil, že žalovaná do vlastnického práva žalobkyně neoprávněně nezasahuje, a proto vyhovující rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. Uplatněné dovolací námitky podřadila pod dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. V dovolání odvolacímu soudu vytkla, že v poměrech projednávané věci nesprávně aplikoval ustanovení 120 odst. 4 o.s.ř. Podle jejího názoru se totiž tvrzení účastnic „v zásadě rozcházejí“. Zatímco žalobkyně tvrdila a tvrdí, že žalovaná byt užívá po 28. únoru 2007 bez právního důvodu a do současné doby jí ho nepředala, žalovaná (dodatečně) tvrdila, že již od roku 2001 v bytě nebydlí a nemá v něm žádné věci, že „v bytě bydlí někdo bez jejího vědomí, někdo, kdo podvodně byt pronajímá …“. Navíc se podle dovolatelky naskýtá otázka, kdy a zda vůbec „byla nájemní smlouva ukončena“. V této souvislosti dodala, že „nájemní smlouva skončila teprve k datu 28.2.2007, že po tomto datu disponovala žalovaná s bytem bez právního důvodu a že žádným způsobem neprokázala, že by byt a klíče od bytu …po skončení nájemního vztahu předala“. Nakonec namítla, že v napadeném rozhodnutí není řešena otázka platnosti nájemní smlouvy a jejího prolongačního ujednání a tudíž ani to, na jakou dobu byla uzavřena. Navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Podle čl. II. bodu 12. věty první zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 1. prosince 2008, tedy před 1. červencem 2009, kdy uvedená novela nabyla účinnosti, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací projednal dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.“). Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.) a je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., neboť směřuje proti rozsudku, jímž odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé. Podle § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o.s.ř. (existence uvedených vad nebyla tvrzena a z obsahu spisu nebyly tyto vady zjištěny), jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), i když nebyly v dovolání uplatněny. Dovolací soud dospěl k závěru, že posléze uvedenou vadou je řízení v dané věci postiženo. Zbývá dodat, že dovolatelka uvedenou vadu rovněž namítla a je nerozhodné, že ji nesprávně podřadila pod dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. Podle § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. dovolání lze podat z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. O vadu podle citovaného ustanovení jde i v případě, kdy při zjišťování skutkového stavu nebylo postupováno v souladu s ustanovením § 120 o.s.ř., např. proto, že soud považoval tvrzení účastníků za shodná (ve smyslu § 120 odst. 4 o.s.ř.), ačkoli tomu tak nebylo. Podle § 120 odst. 4 o.s.ř. soud může vzít za svá skutková zjištění též shodná tvrzení účastníků. Citované ustanovení soudu umožňuje, aby činil svá skutková zjištění nejen prostřednictvím důkazních prostředků vyjmenovaných příkladmo v ustanovení § 125 o.s.ř., ale i ze shodných tvrzení účastníků. Shodná tvrzení účastníků jsou prostředkem, na jehož základě soud může učinit zjištění o skutkových okolnostech, které by jinak – kdyby se účastníci ve svých tvrzeních rozcházeli – musel objasňovat dokazováním. Jinak řečeno shodná tvrzení účastníků může soud vzít za svá skutková zjištění, obsahují-li údaje (poznatky) o skutkové stránce věci, které by se jinak musely prokazovat pomocí důkazních prostředků. V projednávané věci dovolatelka svůj žalobní požadavek na vyklizení bytu již v žalobě (v rámci vylíčení rozhodujících skutečností – § 79 odst. 1 o.s.ř.) odůvodnila tvrzením, že žalovaná byt užívá po 28. únoru 2007 bez právního důvodu a do současné doby jí ho nepředala. Uvedené žalobní tvrzení, které je v daném případě nepochybně právně významné pro žalobu na vyklizení bytu, v průběhu řízení (a to ani řízení odvolacího) nijak nezměnila. Naproti tomu žalovaná (zejména v odvolacím řízení) tvrdila, že již od roku 2001 v bytě nebydlí a že po vyklizení ho řádně odevzdala „bytmistrovi“. Dovolací soud zastává názor, že tato tvrzení účastnic vztahující se k užívání předmětného bytu žalovanou a k předání bytu žalobkyni se neshodují; naopak se „v zásadě rozcházejí“, jak správně namítla dovolatelka. Odvolací soud se však dopustil jisté logické anomálie, pokud v odůvodnění svého rozhodnutí přes to uvedl, že jde o shodná tvrzení účastnic ohledně užívání předmětného bytu žalovanou a jeho předání žalobkyni. Tím zatížil řízení vadou ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř., neboť i přes uvedené okolnosti (a nakonec už přes vylíčení rozhodujících skutečností v žalobě) považoval za shodná tvrzení, že žalovaná již od roku 2001 v předmětném bytě nebydlí a že byt po jeho vyklizení řádně odevzdala, a vzal je za svá rozhodná skutková zjištění (ve smyslu § 120 odst. 4 o.s.ř.) při posouzení věci podle § 126 odst. 1 obč. zák. Odvolací soud se nezabýval otázkou platnosti nájemní smlouvy a jejího prolongačního ujednání a tudíž ani tím, na jakou dobu byla uzavřena. Za této situace není oprávněn se k těmto otázkám dovolací soud vyjadřovat, neboť v dovolacím řízení lze přezkoumávat pouze správnost právních závěrů přijatých odvolacím soudem; neexistující právní závěry nelze přezkoumávat. Rozsudek odvolacího soudu tedy není z hlediska skutečně uplatněného dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. a jeho obsahové konkretizace správný. Nejvyšší soud ho proto podle § 243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. zrušil a podle § 243b odst. 3 věty první o.s.ř. vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 o.s.ř.). Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 25. května 2010 JUDr. Miroslav Ferák předseda senátu