28 Cdo 4611/2010 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobkyně Městské části Praha 11, se sídlem v Praze 11, Ocelíkova 672/1, proti žalované J. V., o zaplacení 39.737,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 27 C 9/2009, o dovolání žalované proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. května 2010, č. j. 54 Co 82/2010-55, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í: Shora označeným usnesením Městský soud v Praze (dále též „odvolací soud“) potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 16. února 2009, č. j. 27 C 9/2009-25, v napadené části o lhůtě k plnění uložené povinnosti; současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Proti usnesení odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Dovolání proti usnesení, kterým odvolací soud potvrdil rozsudek v části, jímž soud prvního stupně rozhodl o lhůtě k plnění uložené povinnosti, není přípustné. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). Z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a), b) a c) o. s. ř. přípustnost dovolání nevyplývá, jelikož usnesení o lhůtě k plnění uložené povinnosti není rozhodnutím ve věci samé. Přípustnost dovolání nelze vyvodit ani z ustanovení § 238, § 238a a § 239 o. s. ř., neboť napadené usnesení nelze podřadit žádnému z případů v nich vypočtených (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. září 2010, sp. zn. 22 Cdo 450/2009, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. května 2003, sp. zn. 28 Cdo 567/2003, publikované v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, pod č. C 1928). Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání odmítl (§ 243b odst. 5 věta první, § 218 písm. c) o. s. ř.). Jeví se vhodným ještě uvést, že žalovaná v projednávané věci není zastoupena advokátem ani netvrdí, že by měla právnické vzdělání, avšak vzhledem k tomu, že dovolání není přípustné, není nedostatek podmínky povinného zastoupení důvodem pro zastavení dovolacího řízení (srov. § 241b odst. 2 část věty za středníkem o. s. ř.). O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 část věty před středníkem a § 146 odst. 3 o. s. ř. Žalovaná, jejíž dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo a žalobkyni v dovolacím řízení žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla proti žalované právo, nevznikly. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 14. prosince 2010 JUDr. Jan E l i á š, Ph.D., v. r. předseda senátu