32 Cdo 329/2009 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Koláře a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobce L. D., zastoupeného JUDr. M. Š., advokátem, proti  žalované K. b., a.s.,  o  uložení  povinnosti  odstranit záznam o žalobci v úvěrovém registru, vedené  u  Obvodního  soudu  pro  Prahu 1  pod  sp. zn. 21 C 204/2006, o dovolání žalobce  proti  rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. července 2008, č. j. 53 Co 145/2008-53, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Dovolání  žalobce  proti  v záhlaví tohoto rozhodnutí označenému  rozsudku,  jímž Městský soud v Praze  potvrdil zamítavý  rozsudek  Obvodního  soudu  pro  Prahu 1 ze dne 12. listopadu 2007, č. j. 21 C 204/2006-42 (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.), není přípustné  podle  § 237  odst. 1  písm. b) občanského  soudního řádu  ve znění účinném do 30. června 2009 – dále též jen „o. s. ř.“ (srov. čl. II. bod 12.  přechodných  ustanovení  zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony), jelikož podmínky tohoto ustanovení  nebyly  v souzené věci naplněny (ve  věci  nebylo  soudem  prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil). Dovolání, z jehož obsahu (byť je v něm uvedeno, že je jím napadán rozsudek odvolacího soudu v obou jeho výrocích) lze dovodit, že jím dovolatel brojí ve skutečnosti proti napadenému rozhodnutí v rozsahu, v němž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku ve věci samé, nebylo  shledáno přípustným ani podle  § 237 odst. 1  písm. c) o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím  výroku ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 27. října 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněném pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, formuloval a odůvodnil právní závěr, podle něhož spočívá-li rozsudek, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu  prvního  stupně, na  posouzení  více  právních  otázek, z  nichž  každé  samo o sobě vede k zamítnutí žaloby, není dovolání  ve  smyslu  ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno, nebo jestliže ohledně některé z těchto otázek není splněna podmínka zásadního právního významu napadeného rozhodnutí ve věci samé. Od tohoto závěru nemá dovolací soud důvod odchýlit se ani v posuzované věci. Odvolací soud sice (ve shodě se soudem prvního stupně) dovodil, že žalobcem přijatý ručitelský závazek nezanikl a trvá dále, svůj závěr o nedůvodnosti žaloby však (jak se podává z odůvodnění napadeného rozhodnutí) založil i na další (druhé) otázce, jejíž řešení dovolatel v rámci uplatněného dovolacího důvodu nijak nenapadal, když pouze namítal, že je v registru klientů žalované veden neoprávněně, neboť jeho závazek ručitele zanikl. Podle názoru odvolacího soudu by však žalobce nebyl úspěšný se svou žalobou ani v případě prokázání zániku tohoto závazku. Vycházeje z úvahy o neexistenci právního nároku na uzavření úvěrové smlouvy uvedl, že žalovaná postupuje v souladu s právem i podnikatelskou logikou, jestliže si s cílem vyhnout se problematickým úvěrům (uzavření smlouvy s takovými žadateli, u nichž není předpoklad řádného plnění) vede registr dlužníků. Není-li dán právní nárok na uzavření úvěrové smlouvy, není podle odvolacího soudu dán ani právní nárok na modifikaci seznamu těch, kteří své závazky řádně neplní, resp. je neplnili v minulosti, seznamu, který slouží žalované k orientaci o platební morálce žadatelů o úvěr. Odvolací soud proto uzavřel, že nelze-li s úspěchem žalovat o uzavření úvěrové smlouvy, nelze s úspěchem žalovat ani o změnu výchozích podmínek, za nichž se úvěrová smlouva uzavírá. Toto posouzení odvolacího soudu však nebylo dovoláním nijak dotčeno, a proto otázka existence ručitelského závazku, do jejíhož řešení odvolacím soudem dovolatel výlučně soustředil své námitky, nemohla přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit. Vzhledem k tomu, že dovolací soud nedovodil ani existenci jiných okolností, které by činily napadené rozhodnutí v potvrzujícím výroku ve věci samé zásadně právně významným, lze uzavřít, že dovolání žalobce směřuje  proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný  opravný prostředek  přípustný. Nejvyšší soud  je proto,  aniž   nařizoval  jednání (§ 243a  odst. 1 věta první o. s. ř.), pro nepřípustnost odmítl [§ 243b odst. 5 věta první a § 218 písm. c) o. s. ř]. O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 o. s. ř. a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu svých nákladů právo a žalované podle obsahu spisu žádné prokazatelné náklady dovolacího řízení nevznikly. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 12. ledna 2010               JUDr. Miroslav Gallus předseda senátu