32 Cdo 421/2009 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Koláře a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci  žalobkyně  G. R., k.s.,  zastoupené JUDr. Z. M., advokátkou, proti žalovanému J. P. (dříve podnikatel), zastoupenému JUDr. V. P., advokátem, o 1 000 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod  sp. zn. 15 C 220/2004, o dovolání žalovaného proti  rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 31. července 2008, č. j. 17 Co 283/2007-222, takto: I. Dovolání  se odmítá. II. Žalovaný  je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12 360 Kč  do  tří  dnů  od  právní  moci  tohoto  usnesení, k rukám jejího zástupce JUDr. Z. M. O d ů v o d n ě n í : Dovolání  žalovaného  proti  v záhlaví tohoto rozhodnutí označenému  rozsudku,  jímž Krajský soud  v  Ústí nad Labem  potvrdil  rozsudek Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 5. září 2006, č. j. 15 C 220/2004-176, ve výrocích, jimiž bylo uloženo žalovanému zaplatit žalobkyni 1 000 000 Kč s příslušenstvím a náklady řízení a uhradit České republice znalečné (výrok I.), změnil ho ve výroku o nákladech řízení (výrok II.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III.), není přípustné  podle  § 237  odst. 1  písm. b) občanského  soudního  řádu  ve  znění  účinném  do 30. června 2009 – dále též jen „o. s. ř.“ (srov. čl. II. bod 12. přechodných  ustanovení  zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony), jelikož podmínky tohoto ustanovení  nebyly  v souzené věci naplněny (soud  prvního  stupně  rozhodl  oběma rozsudky – ze  dne  21. dubna 2004, č. j. 15 C 220/2004-88, a ze dne 5. září 2006, č. j. 15 C 220/2004-176 – v rozsahu částky 1 000 000 Kč s příslušenstvím stejně – žalobě vyhověl). Dovolání nebylo  shledáno přípustným ani podle § 237 odst. 1  písm. c) o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). Vytýkal-li dovolatel odvolacímu soudu nesprávné právní posouzení povahy rozhodnutí orgánu činného v trestním řízení, nemohla tato jeho námitka zásadní právní význam rozsudku odvolacího soudu a tím i přípustnost dovolání založit. Je  tomu  tak  proto, že  otázku výkladu a aplikace § 135 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s usnesením Policie ČR ze dne 8. září 2005, jímž bylo odloženo trestní oznámení žalovaného pro trestný čin úvěrového podvodu podle § 250b) odst. 1 a odst. 4 písm. b) trestního zákona, řešil odvolací soud v souladu s judikaturou, podle níž je soud v občanském soudním řízení vázán pouze pravomocným výrokem odsuzujícího trestního rozsudku (výrokem o tom, že byl spáchán trestný čin a kdo jej spáchal), a nikoli  jeho odůvodněním (srov. zprávu o rozhodování soudů o náhradě škody ve věcech, jímž předcházelo  adhezní  řízení, Cpj 35/78 Nejvyššího soudu ČSR  ze dne  24. října 1979, jež byla projednána a vzata na  vědomí  plénem  Nejvyššího  soudu ČSR dne 5. prosince 1979, Pls 2/79, uveřejněnou pod číslem 22/1979 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, strana 193, dále též například  usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. března 2009, sp. zn. 30 Cdo 4044/2007). Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí a tím i přípustnost dovolání nemohlo založit ani dovolatelem  tvrzené pochybení při zjišťování skutkového stavu. Dovolatel patrně přehlédl, že dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. (t. j. že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), nemůže  přípustnost  dovolání podle § 237 odst. 1 c) o. s. ř. založit, neboť z tohoto  důvodu lze podat dovolání jen v případě přípustného dovolání podle  § 237 odst. 1 písm. a)  a b) o. s. ř.,  popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§ 238 a 238a o. s. ř.), což případ podaného dovolání není. Podle § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. Za situace, kdy dovolací soud z hlediska uplatněných dovolacích námitek nedovodil ani existenci jiných okolností, které by činily napadené rozhodnutí v potvrzujícím výroku ve věci samé zásadně právně významným, a kdy ani dovolání proti rozsudku odvolacího soudu ve zbývajícím rozsahu, t. j. proti jeho rozhodnutí o nákladech za řízení před soudy obou stupňů, není přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), lze uzavřít, že dovolání žalovaného směřuje  proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný  opravný prostředek  přípustný. Nejvyšší soud  je proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a  odst. 1 věta první o. s. ř.), pro nepřípustnost odmítl [§ 243b odst. 5 věta první a § 218 písm. c) o. s. ř]. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř.  Žalovaný, jehož dovolání bylo odmítnuto,  nemá  na náhradu svých nákladů právo a je povinen uhradit žalobkyni účelně vynaložené náklady dovolacího řízení. Náklady žalobkyně sestávají  ze  sazby  odměny za zastupování advokátem  v  částce  10 000 Kč podle § 3 odst. 1, § 10 odst. 3, § 14  odst. 1, § 15 a  § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších  předpisů, a z paušální  částky 300 Kč  za  jeden  úkon  právní  služby  (vyjádření  k dovolání) podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, při připočtení 20% daně z přidané hodnoty ve výši 2 060 Kč. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí. V Brně dne 12. ledna 2010     JUDr. Miroslav Gallus předseda senátu