32 Cdo 5387/2008 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Koláře a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně A, a.s.,  zastoupené JUDr. R. O., advokátem,  proti  žalovaným 1) J., výrobní družstvo,  zastoupenému JUDr. J. S., advokátem a 2) A. K., , zastoupenému JUDr. A. J.,  advokátem  , o určení existence nájemního vztahu,  vedené  u  Okresního  soudu v Písku pod sp. zn. 9 C 233/2007, o dovolání  žalobkyně  proti  rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. srpna 2008, č. j. 6 Co 1418/2008-119, takto: Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. srpna 2008, č. j. 6 Co 1418/2008-119, a rozsudek Okresního soudu v Písku ze dne 15. dubna 2008, č. j. 9 C 233/2007-83, se zrušují  a věc  se vrací  soudu prvního stupně k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Okresní soud v Písku  rozsudkem ze dne 15. dubna 2008, č. j. 9 C 233/2007-83, zamítl žalobu o určení, že žalobkyně je oprávněna užívat nemovitosti podrobně specifikované ve výroku tohoto rozhodnutí na základě nájemní smlouvy ze dne 1. března 2006, a rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního  stupně vzal na základě výsledků provedeného dokazování za prokázané, že dne 1. března 2006 uzavřela žalobkyně se žalovaným 2) nájemní smlouvu, na základě které žalobkyně užívala nemovitosti, ohledně nichž se domáhala v řízení určení existence nájemního vztahu. Podle jeho názoru je však tato smlouva neplatná podle § 39 občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“), neboť žalovaný 2) předmětné nemovitosti žalobkyni pronajal, ačkoli nebyl jejich vlastníkem. Kromě toho však jde i o neplatnost z důvodu neurčitosti předmětu a rozsahu nájmu a výše nájemného. K tomuto posouzení dospěl  na základě závěru,  že  podle  platné  smlouvy  o  převodu nemovitostí ze dne 30. října 1990 uzavřené mezi žalovaným 1) jako prodávajícím a žalovaným 2) jako kupujícím nedošlo k převodu vlastnictví; žalovaný 2) se tak nestal vlastníkem předmětných nemovitostí, jímž zůstal žalovaný 1). Hodnocení, zda podle této smlouvy došlo k nabytí vlastnického práva nabyvatelem A. K., soud založil na řešení otázky, zda smlouva podléhá režimu občanského zákoníku nebo hospodářského zákoníku. Vycházeje zejména z definice podnikatelské činnosti v ustanovení § 1 odst. 2 zákona č. 105/1990 Sb., o soukromém podnikání občanů, ve znění účinném ke dni uzavření posuzované smlouvy, z ustanovení § 18 odst. 2 téže právní normy a z předmětu podnikání A. K. podle rozhodnutí o registraci, dovodil, že smlouva se řídila občanským zákoníkem, neboť podnikatel A. K. v rozhodné době nepodnikal v oboru nákup a prodej nemovitostí, nýbrž v oboru výroba kamenických výrobků. Opatřoval-li si předmětné nemovitosti, aby je využil pro své podnikání (k provozování kamenické výroby), nelze to považovat za jeho podnikatelskou činnost, ale pouze za vytváření podmínek k takové budoucí činnosti. Řídila-li se smlouva o převodu nemovitosti občanským zákoníkem, pak teprve její registrací státním notářstvím (nešlo-li o převod do socialistického  vlastnictví)  docházelo  podle  § 134  odst. 2 obč. zák. ve znění účinném do 31. prosince 1991 k nabytí její účinnosti a tím i k převodu vlastnictví (event. podle § 133 odst. 2 obč. zák. ve znění účinném od 1. ledna 1992 se vlastnictví k nemovitosti nabývalo vkladem vlastnického práva do katastru nemovitostí). Pakliže předmětná smlouva nebyla registrována státním notářstvím a ani v pozdějším období nedošlo ke vkladu vlastnického práva podle této smlouvy do katastru nemovitostí, nenastaly věcně právní účinky této smlouvy (resp. ve smyslu § 134 odst. 2 obč. zák. účinného do 31. prosince 1991 nedošlo k účinnosti této smlouvy), a proto na základě předmětné smlouvy k převodu vlastnictví nedošlo. K  odvolání žalobkyně  Krajský  soud  v  Českých  Budějovicích  rozsudkem ze dne 14. srpna 2008, č. j. 6 Co 1418/2008-119, potvrdil rozsudek  soudu  prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud označil skutkové i právní závěry soudu prvního stupně za správné. Vycházeje ze znění ustanovení § 134 odst. 2 obč. zák. ve znění účinném do 31. prosince 1991, ustanovení § 133 odst. 2 obč. zák. ve znění účinném od 1. ledna 1992 a ze soudem prvního stupně zjištěného skutkového stavu, ve shodě s ním dovodil, že nenastaly věcně právní účinky smlouvy o převodu nemovitostí ze dne 30. října 1990 uzavřené mezi žalovanými. Žalovaný 2) proto na základě této smlouvy nemohl nabýt vlastnictví k nemovitostem, které jsou předmětem nájemní smlouvy ze dne 1. března 2006. Nebyl-li žalovaný 2) jejich vlastníkem, nemohl je pronajmout žalobkyni a učinil-li tak, je nájemní smlouva neplatná. Na tomto závěru nemohly nic změnit ani další odvolací námitky, a proto se jimi odvolací soud nezabýval. Rozsudek  odvolacího  soudu napadla žalobkyně dovoláním, opírajíc jeho přípustnost o zásadní právní význam napadeného rozhodnutí podle ustanovení § 237 odst. 3 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“). Dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že při posuzování předmětné smlouvy o převodu nemovitostí postupoval v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 29. listopadu 2005, sp. zn. 22 Cdo 1683/2005, a především v rozporu s hmotným právem. Dovolatelka oponuje názoru soudů obou stupňů, podle něhož žalovaný 2) nečinil nákup předmětných nemovitostí v souvislosti s podnikatelskou činností. Má za nesporné, že žalovaný 2) vykonával podnikatelskou činnost, pro jejíž výkon také nemovitosti kupoval a podnikatelskou činnost v nich po mnoho let vykonával. Rovněž tak zdůrazňuje, že charakter celé předmětné nemovitosti vylučuje, aby byla užívána k osobním účelům nesouvisejícím s podnikáním. Založil-li soud svůj závěr o podřízenosti předmětné smlouvy občanskému zákoníku na argumentaci, že předmětem podnikání žalovaného 2) nebyla koupě nemovitostí, jde podle dovolatelky o chybné právní posouzení, které odporuje všem výkladovým pravidlům i pravidlům podnikání stanovených obchodním zákoníkem i účetními a daňovými předpisy. Odvolací soud pak tuto nesprávnou úvahu soudu prvního stupně převzal a vyšel z ustanovení § 134 odst. 2 obč. zák. ve znění účinném do 31. prosince 1991, aniž se však zabýval okolností, že právě v době do 31. prosince 1991 se slučoval pojem převodu do socialistického vlastnictví s pojmem nabývání pro podnikatelské účely a že v daném případě šlo o nabytí hospodářskou smlouvou. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Ve vyjádření k dovolání žalovaný 1) zastává názor, že napadené rozhodnutí nemá zásadní  právní  význam, neboť  otázka  přechodu  vlastnického  práva  ze  smlouvy  ze dne 30. října 1990 uzavřené mezi žalovanými byla soudní judikaturou vyřešena. Ztotožňuje se s právním posouzením věci navrhl, aby dovolací soud dovolání odmítl jako nedůvodné s tím, že mu bude přiznána náhrada nákladů dovolacího řízení. Rovněž tak podle vyjádření žalovaného 2) není dovolání žalobkyně přípustné, neboť  napadené rozhodnutí nemá zásadní právní význam. I když souhlasí s dovolatelkou, že soudy pochybily svým závěrem, že žalovaný 2) nečinil nákup nemovitostí v souvislosti s podnikatelskou činností, nemá podle jeho názoru nesprávné posouzení této otázky na výsledek sporu vliv, neboť se jím nic nemění na dvou podstatných závěrech.,  že žalovaný 2) nemohl poskytnout žalobkyni právo užívat předmětné nemovitosti, neboť takové právo sám neměl a že nájemní smlouva je neplatná pro její neurčitost. Navrhl, aby dovolací soud dovolání žalobkyně odmítl pro nepřípustnost, případně ho zamítl s tím, že mu přizná náhradu nákladů dovolacího řízení. Se zřetelem k době vydání rozsudku odvolacího soudu postupoval dovolací soud v řízení o dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 30. června 2009 (srov. čl. II, bod 12. přechodných ustanovení zákona č. 7/2009 Sb.). Dovolání  je  přípustné podle  § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve spojení s § 237 odst. 3 o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen  v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé a dovolací soud spatřuje zásadní právní význam napadeného  rozhodnutí v otázce, zda smlouva o převodu nemovitostí ze dne 30. října 1990 uzavřená mezi žalovanými podléhala režimu občanského zákoníku nebo hospodářského zákoníku, kterou odvolací soud řešil v rozporu s hmotným právem. Nejvyšší soud přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu  v napadeném rozsahu (srov. § 242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.). Dovolací soud se proto zabýval správností právního posouzení věci zpochybňovaného dovolatelkou [dovolací důvod dle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) právní normy, jež vede k závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná či nikoliv. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu sice správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. Z odůvodnění napadeného rozsudku je zřejmé, že odvolací soud, aniž se výslovně zabýval otázkou, kterému právnímu předpisu (zda občanskému zákoníku nebo hospodářskému zákoníku) byla předmětná smlouva  podřízena, převzal závěr soudu prvního stupně o tom, že předmětná smlouva se řídí občanským zákoníkem, neboť ji A. K. uzavřel v postavení občana a nikoli podnikatele při provozování podnikatelské činnosti. Při  posuzování  této  otázky  vyšel dovolací soud z právní úpravy obsažené v zákoně č. 105/1990 Sb., o soukromém podnikání občanů, v  rozhodném znění, a v zákoně č. 109/1964 Sb., hospodářský  zákoník,  v  rozhodném  znění (t. j. ze znění obou právních norem ke dni 30. října 1990, kdy byla smlouva o převodu nemovitostí mezi žalovanými uzavřena). Podle ustanovení § 18 odst. 2 zák. č. 105/1990 Sb. právní vztahy při uskutečňování podnikatelské činnosti mezi podnikateli a československými právnickými osobami, jakož i mezi podnikateli navzájem se řídí hospodářským zákoníkem s výjimkou ustanovení, jež stanoví bez souhlasu stran vznik povinnosti uzavřít, změnit nebo zrušit smlouvu nebo pravomoc založit, změnit nebo zrušit závazkové vztahy, jakož i těch ustanovení, která svým obsahem neodpovídají  povaze individuálního podnikání fyzických osob nebo jsou v rozporu s postavením podnikatele, vymezeným v zákoně. Podle ustanovení § 1 odst. 1 zák. č. 109/1964 Sb., hospodářský zákoník upravuje vztahy vznikající při podnikatelské  činnosti  právnických  a  fyzických osob (dále jen \"organizace\"), oprávněných k této činnosti podle tohoto zákona a zvláštních právních předpisů,  vztahy   při  hospodářském  styku  právnických  osob  a  majetkovou  odpovědnost v těchto vztazích. V poznámce pod čarou k tomuto ustanovení je jako zvláštní právní předpis v jejich demonstrativním výčtu uveden i zák. č. 105/1990 Sb., o soukromém podnikání občanů. Podle ustanovení § 1 odst. 2 zák. č. 105/1990 Sb. se podnikatelskou činností podle tohoto zákona rozumí trvalé provozování výroby, obchodu nebo poskytování služeb a prací anebo jiných činností za účelem získávání trvalého zdroje peněžních příjmů. Toto ustanovení nelze vyložit úzce tak, že by se za podnikatelskou činnost považovala jen  činnost vymezená jako předmět podnikání v rozhodnutí o registraci (§ 9 zákona č. 105/1990 Sb.), nýbrž uskutečňováním (provozováním) podnikatelské činnosti ve smyslu cit. právních norem je třeba rozumět i činnost s předmětem podnikání související. Jinak řečeno, pod podnikatelskou činnost je třeba zahrnout nejen aktivity, jimiž dochází k přímému (bezprostřednímu) naplňování zaregistrovaného předmětu podnikání, nýbrž i takové závazky, které s podnikáním souvisejí, tedy které vznikají ve vazbě na  podnikání těch podnikatelských subjektů, které dané smlouvy uzavírají.   Z uvedeného vyplývá, že za podnikatelskou činnost A. K. je třeba považovat v dané věci nejen předmět podnikání (výrobu kamenického zboží) vymezený v registraci o podnikání, ale i koupi nemovitostí za účelem provozování tohoto  předmětu podnikání. To má ten navazující důsledek, že i při koupi nemovitosti pořizované za účelem podnikání jde o vztah, který se řídil hospodářským zákoníkem a aplikace občanského zákoníku včetně jeho ustanovení § 134 odst. 2 ve znění účinném do 31. prosince 1991 v dané věci tak byla vyloučena. Odkaz  dovolatelky na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. listopadu 2005, sp. zn. 22 Cdo 1683/2005,  je nepřípadný, neboť toto rozhodnutí se řešením otázky posuzované v tomto dovolacím řízení nezabývá. Pokud odvolací soud vyšel pouze z ustanovení § 134 odst. 2 obč. zák. ve znění účinném do 31. prosince 1991, aniž posuzoval okolnosti rozhodné pro podřízení předmětného vztahu hospodářskému zákoníku, právně pochybil a jeho rozhodnutí není správné. Lze proto uzavřít, že dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl  naplněn. Nejvyšší soud  proto, aniž  nařizoval  jednání  (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu v  potvrzujícím výroku ve věci samé (a v obou souvisejících  výrocích  o  nákladech  řízení) zrušil (§ 243b odst. 2  část  věty  za středníkem o. s. ř.); jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil  Nejvyšší soud i jej v zamítavém výroku ve věci samé (a v souvisejícím výroku o nákladech řízení) a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 o. s. ř.). Právní  názor  dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§ 243d odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř.). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.). Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 12. ledna 2010 JUDr. Miroslav Gallus předseda senátu