32 Cdo 833/2009 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse  a soudců JUDr. Pavla Koláře a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci  žalobkyně A. - C. a. s., proti žalovaným 1) M. N., 2) A. N., zastoupené JUDr. J. T., advokátem, 3) B. D., a 4) V. D., oběma zastoupeným JUDr. J. D., advokátem, o  844 709,08  Kč,   vedené   u  Okresního  soudu                      v  Pelhřimově  pod  sp.  zn. 1 C 368/2007, o dovolání  žalované 2) proti  rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 16. září 2008, č. j. 15 Co 491/2008-155, takto: I.         Dovolání  se odmítá. II. Ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou 2) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Dovolání  žalované 2) proti  v záhlaví tohoto rozhodnutí označenému  rozsudku v rozsahu, v němž Krajský soud  v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře potvrdil rozsudek  Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 5. února 2008, č. j. 1 C 368/2007-93, ve výroku, jímž bylo žalované 2) uloženo zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně spolu s ostatními žalovanými částku 844 709,08 Kč a náklady řízení, není přípustné  podle  § 237  odst. 1  písm. b) občanského  soudního  řádu  ve  znění  účinném  do 30. června 2009 – dále též jen „o. s. ř.“ (srov. čl. II. bod 12. přechodných  ustanovení  zákona č. 7/2009 Sb., kterým  se  mění  zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony), jelikož podmínky tohoto ustanovení  nebyly  v souzené věci naplněny (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil). Dovolání, z jehož obsahu lze dovodit, že jím dovolatelka brojí ve skutečnosti proti napadenému rozhodnutí  v  rozsahu, v němž  odvolací  soud  potvrdil ve vztahu k žalované 2) rozsudek   soudu   prvního   stupně ve vyhovujícím výroku  ve  věci samé, nebylo  shledáno přípustným ani podle § 237 odst. 1  písm. c) o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím  výroku ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). Dovolatelka  totiž  žádnou otázku zásadního právního významu výslovně nevymezila, a to ani prostřednictvím námitky, že její povinnost z titulu ručitelského závazku není namístě, neboť hodnota zastavených nemovitostí měla postačovat k uspokojení celé pohledávky žalobkyně. Nejvyšší soud neshledal, že by tyto otázky řešil odvolací soud v rozporu s hmotným právem, přičemž nedovodil z hlediska uplatněných dovolacích námitek ani existenci jiných okolností, které by činily napadené rozhodnutí v potvrzujícím výroku ve věci samé zásadně právně významným. Lze proto uzavřít, že dovolání žalované 2) směřuje  proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný  opravný prostředek  přípustný. Nejvyšší soud  je proto, aniž  nařizoval  jednání (§ 243a  odst. 1 věta první o. s. ř.), pro nepřípustnost odmítl [§ 243b odst. 5 věta první a § 218 písm. c) o. s. ř]. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalovaná 2), jejíž dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu svých nákladů právo a žalobkyni v souvislosti s tímto řízením podle obsahu spisu žádné prokazatelné náklady dovolacího řízení nevznikly. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 3. února 2010 JUDr. Miroslav Gallus                                                                                                                                                                                      předseda senátu