20 Cdo 2906/2009 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudkyň JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Miroslavy Jirmanové v exekuční věci oprávněné nezletilé J. M. V., zastoupené matkou H. H., proti povinnému PhDr. J. V., zastoupenému JUDr. Jindřichem Vítkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Nad Petruskou 1, pro dlužné výživné v částce 171.000,- Kč a dále pro běžné výživné, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 33 Nc 1104/2005, o dovolání povinného proti usnesení Městského soudu v Praze z 23. 10. 2008, č. j. 21 Co 352/2008-171, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Shora označeným rozhodnutím městský soud potvrdil v napadeném výroku pod bodem II. (kterým obvodní soud rozhodl, že žádný z účastníků ani soudní exekutor nemá právo na náhradu nákladů řízení o zastavení exekuce) usnesení soudu prvního stupně (výrok I.) a žádnému z účastníků a ani soudnímu exekutorovi nepřiznal náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu napadl povinný dovoláním (jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.). Dovolání není přípustné. Předně nutno zdůraznit, že povinný, vymezuje-li rozsah dovolání tak, že je směřuje proti „usnesení Městského soudu v Praze z 23. 10. 2008, č. j. 21 Co 352/2008-171, kterým bylo potvrzeno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5, č. j. 33 Nc 1104/2005-153, o zastavení exekuce a náhradě nákladů řízení“, specifikuje předmět dovolacího řízení nesprávně, jelikož odvolacímu přezkumu nebylo otevřeno usnesení soudu prvního stupně v plném rozsahu, tedy v obou svých výrocích, nýbrž pouze ve výroku II., tedy o náhradě nákladů řízení (účastníků a soudního exekutora) o zastavení exekuce. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti usnesení upravují ustanovení § 237 až § 239 o.s.ř. Podle ustanovení § 238, § 238a a § 239 o.s.ř. není dovolání přípustné proto, že usnesení o náhradě nákladů řízení ani o nákladech exekuce (a tedy ani usnesení odvolacího soudu takové rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzující) v jejich taxativních výčtech uvedeno není. Přípustnost dovolání nelze dovodit ani z ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř., neboť usnesení o náhradě nákladů řízení ani o nákladech exekuce není rozhodnutím ve věci samé (k pojmu „věc sama“ srov. usnesení Nejvyššího soudu z 2. 12. 1997, sp. zn. 2 Cdon 774/97, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 10/1998 pod č. 61, a – jmenovitě ve vztahu k nákladům exekuce – usnesení téhož soudu z 22. 3. 2005, sp. zn. 20 Cdo 2740/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 5, ročník 2005 pod č. 70). Nejvyšší soud proto dovolání, aniž nařídil jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl. Dovolání bylo odmítnuto, oprávněné, jež by jinak měla právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, takové náklady (podle obsahu spisu) nevznikly; této procesní situaci odpovídá ve smyslu ustanovení § 146 odst. 3, § 224 odst. 1 a § 243b odst. 5 o. s. ř. výrok, že na náhradu nákladů tohoto řízení nemá právo žádný z účastníků. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 27. dubna 2011 JUDr. Vladimír Mikušek, v. r. předseda senátu