28 Cdo 1576/2009 ROZSUDEK Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petra Krause o dovolání dovolatelky J. Č., zastoupené JUDr. MUDr. Martinem Kalistou, advokátem, 110 00 Praha 1, Panská 1, proti rozsudku Krajského soudu v Praze z 9. 10. 2008, sp. zn. 27 Co 249/2008, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 3 C 273/2006 (žalobce Meta Servis, s. r. o., IČ 2561 6757, Černošice, U Vodárny 1450, zastoupeného Mgr. Petrem Pytlíkem, advokátem, 180 00 Praha 8, Sokolovská 200, o uložení povinnosti rekultivace pozemku), takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žádný z účastníku řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání. O d ů v o d n ě n í : O žalobě žalobce, podané u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 3 C 273/2006, bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu Praha-západ z 5. 3. 2008, č. j. 3 C 273/2006-168. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalobce Meta Servis, s. r. o., domáhajícího se uložení povinnosti žalované J. Č. strpět rekultivaci pozemku parc. č. 352 v katastrálním území K., a to tak, aby tento pozemek mohlo sloužit svému původnímu účelu – zemědělské výrobě, s tím, že „obnovením tohoto stavu povinnost žalované zaniká“. Žalobci bylo uloženo zaplatit žalované náhradu nákladů řízení 11.300,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. O odvolání žalobce proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Praze z 9. 10. 2008, sp. zn. 27 Co 249/2008. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Okresního soudu Praha – západ z 5. 3. 2008, č. j. 3 C 273/2006-168, změněn tak, že žalované byla uložena povinnost strpět rekultivaci pozemku parc. č. 352 v katastrálním území K., tak, aby tento pozemek mohlo sloužit svému původnímu účelu – zemědělské výrobě. Náhrada nákladů řízení nebyla žalobci přiznána. V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení § 212 a násl. občanského soudního řádu a shledal odvolání žalující Meta Servis, s. r. o., důvodným. Odvolací soud vycházel z nepochybných zjištění soudu prvního stupně v této právní věci, že totiž žalovaná má vlastnické právo k pozemku parc. č. 352 v katastrálním území K., okres Praha-západ, avšak žalobce měl podle rozhodnutí bývalého Okresního národního výboru Praha-západ (odbor výstavby a územního plánování) z 25. 4. 1978, č. j. 328/2-145/78/Kr./Dr., přiznáno právo těžby nerostu – štěrkopísku ve vymezeném dobývacím prostoru, tvořeném i pozemkem parc. č. 352 v katastrálním území K., o nějž jde v tomto soudním řízení, přičemž měl uloženou povinnost po skončení těžby provést rekultivaci pozemku, na němž těžil. O tomto právu těžby bylo rozhodnuto v době, kdy byl pozemek ve vlastnictví státu a stát, jako vlastník, dal souhlas k těžbě; právo těžby pak přešlo z uživatelského subjektu Pražského průmyslu kamene, n. p., Praha, přes Fond národního majetku na nabyvatele privatizovaného majetku K. T. a dále (na základě smlouvy uzavřené 31. 12. 1997) na žalobce Meta Servis, s. r. o. Odvolací soud dovozoval, že v době vzniku povinnosti provést rekultivaci pozemku tu nebyla tato povinnost vázána na souhlas žalované vlastnice pozemku parc. č. 352 v katastrálním území K. Odvolací soud je toho názoru, že uložená povinnost rekultivace nebyla dosud splněna, nedošlo k jejímu zániku a tudíž trvá; povinnosti žalobce, rekultivovat pozemek, odpovídá povinnost žalované strpět tuto rekultivaci, která byla stanovena bez ohledu na její souhlas. Z rozhodnutí Okresního úřadu Praha-západ ze 6. 2. 1991, č. j. Zem.201/2-453/91-Ča, a z rozhodnutí téhož úřadu z 20. 8. 1998, č. j. Zem. 201/2-1622/394/98-Ha, jimiž bylo rozhodnuto o dočasném odnětí pozemku žalované, vyplývá, že tak bylo učiněno za předpokladu následné rekultivace pozemku, jako pozemku určeného k zemědělské výrobě. Odvolací soud měl za to, že povinnost rekultivovat pozemek parc. č. 352 v katastrálním území K., zasaženého těžbou štěrkopísku, vyplývá i z rozhodnutí Ministerstva životního prostředí ČR ze 3. 12. 2007, které ukládá rekultivaci tohoto pozemku žalobci, dále i z rozhodnutí Krajského úřadu Středočeského kraje z 18. 12. 2004, Zp 48325/02-06, a z rozhodnutí Ministerstva životního prostředí ze 7. 3. 2007, č. j. 500/2285/50520/06; jde o povinnost vyplývající z ustanovení § 5 vyhlášky č. 175/1992 Sb. Pokud šlo o oprávnění provádět rekultivaci i na pozemku, o nějž jde v tomto řízení, přešlo toto oprávnění na žalobce z předchozího nabyvatele privatizovaného majetku Karla Tatara, což je zřejmé ze smlouvy o prodeji privatizovaného majetku z 1. 9. 1997. Odvolací soud dále dovozoval, že povinnost provést rekultivaci pozemku po skončení těžby štěrkopísku byla uložena uvedenými správními rozhodnutími a vyplývá i ze zákona č. 44/1988 Sb; není-li rekultivace po skončení těžby provedena tím, kdo těžbu provedl, hrozí mu sankce; jde tedy na straně žalobce o uloženou povinnost rekultivovat pozemek, který užíval, a tato povinnost není dosud splněna. Již v rozhodnutí Okresního úřadu Praha-západ ze 6. 2. 1991, č. j. Zem 201/2-453/91-Ča, byl schválen plán rekultivace pozemků včetně pozemku parc. č. 352 v katastrálním území K. Také v rozhodnutí Okresního úřadu Praha-západ z 20. 8. 1998, č. j. Zem 201/2-1622/394//98-Ha, byla připomenuta právnímu předchůdci žalobce – K. T. povinnost následné rekultivace pozemků, včetně pozemku, o nějž jde v tomto soudním řízení. Odvolací soud proto z těchto uvedených důvodů změnil rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení § 220 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu poté, když při posouzení této právní věci zaujal odvolací soud jiný právní názor než soud prvního stupně. Výrok o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů odvolací soud odůvodnil ustanovením § 150 občanského soudního řádu, a to zejména s přihlížením k právní povaze projednávané právní věci, právně složité, a k rozdílnému posouzení věci soudem prvního stupně a soudem odvolacím. Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalovanou v řízení zastupoval, dne 9. 12. 2008 a dovolání ze strany této dovolatelky bylo dne 30. 1. 2009 podáno u soudu prvního stupně, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu. Dovolatelka navrhovala, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatelka poukazovala co do přípustnosti jejího dovolání na ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu a jako dovolací důvody uplatňovala, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na skutkovém zjištění, které nemá podle obsahu spisu v opodstatněné části oporu v provedeném dokazování, a že toto rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolatelka především připomínala, že povinnost rekultivovat pozemek vznikla v daném případě v době, kdy ona vlastnicí pozemku nebyla, a to proto, že byla v rozhodné době (25. 2. 1948 – 1. 1. 1990) tohoto pozemku protiprávně zbavena; je proto toho názoru, že posouzení vzniku povinnosti rekultivovat pozemek bez jejího souhlasu nelze v uvedeném kontextu brát jako splatné. Dovolatelka dále poukazovala na to, že na pozemku, o nějž jde v tomto soudním řízení, dosud nedošlo ke skončení těžby štěrkopísku a bánský úřad zde v této oblasti registruje ještě asi 160.000 m2 zásob štěrkopísku, který je třeba vytěžit (§ 19 odst. 4 zákona č. 61/1988 Sb. o hornické činnosti, výbušninách a o státní báňské správě). Podle názoru dovolatelky dokud tento štěrkopísek nebude vytěžen, nemůže na pozemku probíhat jakákoli rekultivace, neboť tím by došlo k znehodnocení suroviny, což je v rozporu s báňskými předpisy; ze žádného žalobcem uváděného správního rozhodnutí nevyplývá právo na těžbu na pozemku ve vlastnictví žalované bez jejího souhlasu. V daném případě se jedná o nevýhradní ložisko a proto tu není stanoven dobývací prostor (jak je tomu u výhradního ložiska (viz § 25 zákona č. 44/188 Sb., horního zákona). Při privatizaci pozemku, o nějž jde v tomto řízení, nebylo a nemohlo být převedeno žádné právo stavby, protože takové právo na ložisku nevyhrazeného nerostu ze zákona neexistuje; povolení těžby si musel nový nabyvatel znovu zajistit a získat i souhlas majitele pozemku, na němž chce těžit s následnou rekultivaci provádět. Žalobce také pozemek, o něž jde v tomto soudním řízení, užíval k provozování skládky jako součásti jemu dosud nepovolené rekultivace. Dovolatelka vytýkala také, že odvolací soud z citovaných správních rozhodnutí vyvozoval závěry, které v nich obsaženy nejsou. Např. v rozhodnutí Krajského úřadu Středočeského kraje z 18. 2. 2004, Žp 48 325/02-06, není obsaženo žádné uložení povinnosti k rekultivaci pozemku. V rozhodnutí Ministerstva životního prostředí ČR ze 7. 3. 2007, č. j. 500/2285/50521/06, je např. uvedeno, že Meta Servis, s. r. o., „nemůže bez souhlasu majitelky pozemku předmětný pozemek vytěžit a následně rekultivovat“. Odvolací soud pak pominul rozhodnutí Obvodního báňského úřadu Kladno z 18. 2. 2002, č. j. 4536/I/02/810.3/ULL, STŘ., v němž byla i stanovena povinnost (žalobce v této soudní právní věci), že likvidací pískovny nesmí být dotčeny nevytěžené zásoby štěrkopísku na pozemku parc. č. 352 v katastrálním území K. a že likvidace vytěžené části pozemku je podmíněna souhlasem vlastníka pozemku. Dovolatelka vytýkala rovněž, že odvolací soud nevzal do úvahy, že žalované vznikne prováděním rekultivace v současné době značná škoda, neboť v uvedeném ložisku je stále nevytěžena převážná zásoba štěrkopísku, která se v případě provedení rekultivace stane nedobytná. Dovolatelka posléze vytýkala, že odvolací soud „nesprávně aplikovat ustanovení horního zákona (zákona č. 44/1988 Sb.) a také nesprávně dal přednost rozhodnutím správních orgánů (také nesprávně aplikovaným) před ochranou vlastnického práva vlastnice pozemku, které je právem ústavním“. Přípustnost dovolání dovolatelky je tu dána ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé. Ohledně přípustného dovolání dovolatelky bylo třeba v dovolacím řízení posoudit dále, zda je toto dovolání také dovoláním důvodným. Pokud dovolatelka uplatňovala jako dovolací důvod (ve smyslu ustanovení § 241a odst. 3 občanského soudního řádu), že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na skutkovém zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, vycházel dovolací soud v právních závěrů uveřejněné judikatury soudů (ze Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem), zabývajících se výkladem ustanovení § 241a odst. 3 občanského soudního řádu. Např. v rozhodnutí uveřejněném pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek bylo vyloženo: Rozhodnutí soudu vychází ze skutkového zjištění, jež nemá v podstatné části oporu v dokazování, jestliže soud vzal za zjištěno něco, co ve spise vůbec není, ale také jestliže soud nepokládal za zjištěnou podstatnou skutečnost (právně významnou), která bez dalšího z obsahu spisu naopak vyplývá. Dovolacím důvodem nemohou být vady či omyly při hodnocení důkazů (§ 132 občanského soudního řádu), které je soudům svěřeno k realizaci procesní zásady volného hodnocení důkazů soudem. Pokud dovolatelka uplatňovala jako dovolací důvod, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu), bylo třeba v dovolacím řízení posoudí, zda tu odvolací soud posoudil projednávanou právní věc podle správného či nesprávného předpisu, nebo zda si aplikovaný právní předpis nesprávné nevyložil (srov. k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, text na str. 13 /45/). V tomto případě rozhodoval o žalobě Meta Servis, s. r. o., proti žalované J. Č. už i dovolací soud, který v rozsudku z 27. 6. 2006 (28 Cdo 2748/2009 Nejvyššího soudu), uvedl i právní závěr: „jak vyplývá ze spisu předmětný pozemek (parc. č.352 v katastrálním území K.) byl odňat ze zemědělského půdního fondu k účelům těžby na dobu od 1. 1. 1990 do 30. 9. 1998, do kdy měl být opětovně rekultivován“. – Tímto právním závěrem dovolacího soudu byl i v daném případě odvolací soud v dalším řízení vázán ve smyslu ustanovení § 243d odst. 1 a § 226 občanského soudního řádu. V daném případě odvolací soud posoudil projednávanou právní věc (jak vyplývalo z jeho rozsudku z 9. 10. 2008, sp. zn. 27 Co 244/2008 Krajského soudu v Praze) zejména podle ustanovení § 123 občanského zákoníku se sřetelem i k ustanovení § 135 odst. 2 občanského soudního řádu a s přihlížením i k ustanovením zákona č. 44/1988 Sb. (horního zákona) i zákona č. 61/1988 Sb. (o hornické činnosti a o státní hornické správě). Podle ustanovení § 123 občanského zákoníku je vlastník v mezích zákona oprávněn předmět svého vlastnictví držet, užívat, požívat jeho plody a užitky a nakládat s ním. Ve veřejném zájmu lze věc nebo vlastnické právo omezit na základě zákona, jen pro tento účel a za náhradu (§ 128 odst. 2 občanského soudního řádu). Podle ustanovení § 135 odst. 2 občanského soudního řádu, bylo-li o otázce, o níž přísluší rozhodovat jinému orgánu, vydáno příslušným orgánem rozhodnutí, soud z něho vychází. V rozhodnutí uveřejněném pod č. 11/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, bylo vyloženo, že není soud mimo rámec správního rozhodnutí oprávněn zkoumat věcnou správnost správního aktu; vždy zkoumá jen, zda jde o správní akt (zda nejde o paakt), zda je správní akt vydán v mezích pravomoci příslušného správního orgánu a zda je pravomocný nebo vykonatelný. Vzhledem k těmto uvedeným právním předpisům i vzhledem k citovaným právním závěrům z uveřejněné judikatury soudů (ze Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), z nichž dovolací soud vychází i v daném případě, nemohl dovolací soud dospět přesvědčivě k závěru, že by odvolací soud ve svém rozsudku z 9. 10. 2008 (sp. zn. 27 Co 249/2008 Krajského soudu v Praze), v němž měl na zřeteli v podstatě tatáž právní ustanovení i tytéž právní závěry, posoudil projednávanou právní věc podle nesprávného právního předpisu, anebo že by si aplikované právní předpisy nesprávně vyložil (zejména v rozporu s publikovanou judikaturou obecných soudů). Nemohl proto dovolací soud dospět k závěru, že by toto rozhodnutí odvolacího soudu, napadené dovoláním dovolatelky, bylo nesprávné tak, že by bylo na místě je zrušit, jak to stanoví § 243b odst. 2 občanského soudního řádu. Nezbylo proto dovolacímu soudu než toto dovolání dovolatelky zamítnout podle téhož ustanovení občanského soudního řádu svým rozsudkem (§ 243b odst. 6 o. s. ř.), a to jako dovolání sice přípustné, nikoli však důvodné. Dovolatelka nebyla v řízení o dovolání úspěšná a žalobci v dovolacím řízení náklady nevznikly. Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu. V Brně dne 20. října 2011 JUDr. Josef Rakovský, v. r. předseda senátu