20 Cdo 2466/2010 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Zbyňka Poledny a JUDr. Miroslavy Jirmanové v exekuční věci oprávněného Ing. R. S., zastoupeného JUDr. Petrem Grobelným, advokátem se sídlem v Ostravě, Sokolská tř. 21, proti povinné ZLS Služby, a. s. se sídlem ve Zlíně, Bartošova 5532, identifikační číslo osoby 00530808, pro 1.097.253,30 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 23 Nc 52/2004, o dovolání oprávněného proti usnesení Krajského soudu v Brně z 25.3.2009, č.j. 26 Co 31/2008-212, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Shora označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení z 26.9.2007, č. j. 23 Nc 52/2004-165, jímž okresní soud zastavil exekuci podle § 268 odst. 1 písm. g) o. s. ř. Shodně se soudem prvního stupně dovodil, že účastníci uzavřeli určitou a srozumitelnou, tedy platnou dohodu o narovnání, v důsledku níž zanikly závazky deklarované ve výrocích I. a III. exekučního titulu, k jejichž vydobytí byla v daném případě na majetek povinné nařízena exekuce. Dovozuje-li povinný, že dohoda je neplatná pro její rozpor s dobrými mravy, a to proto, že v souvislosti s jejím uzavřením byla ignorována skutečnost, že oprávněný byl v nalézacím řízení zastoupen JUDr. Václavem Stříbným, advokátem s plnou mocí pro celé řízení, pak tato okolnost sice může být významná z hlediska vztahů mezi oprávněným jako zmocnitelem a advokátem jako zmocněncem, nemůže však mít bez dalšího přímé dopady na vztahy mezi oprávněným a povinnou, např. v tom smyslu, že by měla vést k závěru o neplatnosti předmětné dohody. Okolnost, že oprávněný byl v nalézacím řízení zastoupen advokátem s plnou mocí pro celé řízení, nebránila tomu, aby oprávněný sám činil právní úkony směřující k vypořádání vztahů mezi účastníky. Pokud o těchto úkonech svého zástupce neinformoval, tuto okolnost nelze zohlednit k tíži povinné. V dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., aniž však vysvětluje, v čem konkrétně by napadené rozhodnutí mělo mít zásadní právní význam, povinný ohlašuje dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tedy nesprávné právní posouzení věci. Má za to, že soudy obou stupňů „nesprávně hodnotily provedené důkazy, a že právní argumentace, kterou i odvolací soud posuzoval platnost dohody o narovnání, je nepřesvědčivá, neboť soud nehodnotil důkazy v jejich vzájemné souvislosti.“ Oprávněný popřel pravost a zejména obsahovou správnost soukromé listiny – dohody o narovnání, o níž také tvrdí, že i kdyby byla prokázána její správnost, pak je z jejího obsahu zřejmé, že jde o právní úkon neurčitý, umožňující různé výklady, a tedy neplatný, neboť gramatickým i logickým výkladem nutno dospět k závěru, že „se strany dohodly tak, že podkladový rozsudek nabude právní moci, a že přisouzenou částku povinná oprávněnému zaplatí na základě exekučního titulu, a dále že se dohodly na doplatku, protože v případě úspěchu s případným odvoláním by povinná musela platit smluvně sjednané úroky z prodlení několikanásobně převyšující jistinu.“ Dovolatel nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu o existenci „jednání o uzavření dohody o narovnání a podpisu této dohody“, jež mělo být podle soudu prokázáno svědeckými výpověďmi JUDr. Marie Krupové a Ing. Zdeňka Kutry. Podle dovolatelova názoru měla svědkyně pouze koncipovat návrh dohody, jejímu podpisu však přítomna nebyla, a i kdyby bylo možno připustit, že nějaká dohoda o narovnání podepsána byla, pak tato svědkyně podle oprávněného nepotvrzuje, že „by právě první strana dohody o narovnání byla tou první stranou, kterou účastníci akceptovali“. Totéž platí pro svědka, který jen a pouze uvedl, že byl přítomen podpisu dohody, aniž by ji však viděl a znal její obsah. Oprávněný zdůrazňuje, že v případě „autentičnosti dohody se měly strany dohodnout na doplatku ceny, a to právě s ohledem na pasáž pod článkem II/2 dohody. Právě zde se strany zavázaly, že nebudou podávat odvolání, a že zhotovitel nebude své nároky uplatňovat v dalším soudním řízení,“ z čehož podle oprávněného plyne, že „výklad může být jediný, a to že obě strany předpokládaly, že rozsudek Krajského obchodního soudu v Brně, jímž byla povinna zavázána k zaplacení jistiny s úrokem z prodlení (pouze zákonným, nikoli tedy smluvním, který byl žalován), nabude právní moci, a že nebude podáváno odvolání do dalších, smluvních úroků z prodlení. Odvolací soud právě tuto skutečnost nehodnotil správně v celém kontextu.“ Nejvyšší soud, jenž věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb.), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání a v tomto ohledu dospěl k závěru, že dovolání přípustné není. Podle ustanovení § 241a odst. 2 o.s.ř. lze dovolání podat jen z těchto důvodů: a) řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci b) rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. je-li dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) a b) popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§ 238 a 238a), lze dovolání podat také z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části opru v provedeném dokazování. Oprávněný však – ač ohlásil dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. – tento ani žádný z jiných taxativně vymezených důvodů ve skutečnosti neuplatnil; nebrojí totiž proti nesprávné interpretaci ani aplikaci práva (ostatně ani neuvádí, které ustanovení kterého právního předpisu by mělo být nesprávně vyloženo či použito), neuplatňuje tedy jediný k založení přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. způsobilý dovolací důvod, nýbrž napadá jediné, totiž hodnocení důkazů, a to jak listinných, tak důkazů výpověďmi svědků (srov. výslovné znění pasáží dovolání, v nichž oprávněný uvádí, že „soudy obou stupňů nesprávně hodnotily provedené důkazy“, že „soud nehodnotil důkazy v jejich vzájemné souvislosti“, a že „odvolací soud právě tuto skutečnost nehodnotil správně v celém kontextu“, a dále pasáže, v nichž dovozuje, že svědeckými výpověďmi nebyly prokázány skutečnosti, jež měl za prokázané soud, ale pouze ty, které sám popisuje v dovolání); hodnocení důkazů však dovoláním úspěšně napadnout nelze, a to ani dovolacím důvodem ohlášeným ani důvody dalšími. Na nesprávnost hodnocení důkazů lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů (§ 132 o.s.ř.) – jen ze způsobu, jak soud hodnocení důkazů provedl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, pak není ani možné polemizovat s jeho skutkovými závěry, například namítat, že soud neměl uvěřit vyslýchanému svědkovi, nebo že měl uvěřit svědkovi jinému, případně že z provedených důkazů vyplývá jiné skutkové zjištění, apod. To znamená, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů dovoláním úspěšně napadnout nelze (viz Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád II., § 201-376 Komentář. 1. vydání. Praha: C.H.Beck, 2009, 1920 s.) Z uvedeného plyne, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř., dovolání proti němu podle § 238a odst. 1 písm. c), odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. tudíž přípustné není a Nejvyšší soud je proto podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení odpovídá skutečnosti, že oprávněné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla právo, v tomto stádiu řízení podle obsahu spisu nevznikly (§ 243b odst. 5, věta první, § 224 odst. 1, § 146 odst. 3 o. s. ř.). Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 30. května 2012 JUDr. Vladimír M i k u š e k, v. r. předseda senátu