20 Cdo 69/2012 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové a JUDr. Vladimíra Mikuška v exekuční věci oprávněného J. H., zastoupeného Mgr. Bc. Ladislavem Kočkou, advokátem se sídlem v Praze 1, Vodičkova 709/33, proti povinnému V. S., pro 27.385,- Kč s příslušenstvím, vedené soudním exekutorem Mgr. Luďkem Němcem, Exekutorský úřad Karlovy Vary, pod sp. zn. 55 Ex 1171/05, o dovolání oprávněného proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 27. května 2011, č. j. 11 Co 270/2011 - 64, takto: Usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 5. 2011, č. j. 11 Co 270/2011 - 64, a usnesení soudního exekutora Mgr. Luďka Němce, Exekutorský úřad Karlovy Vary, ze dne 29. 3. 2011, č. j. 55 EX 1171/05 - 41, se zrušují a věc se vrací soudnímu exekutorovi Mgr. Luďku Němcovi, Exekutorský úřad Karlovy Vary, k dalšímu řízení. Odůvodnění: V záhlaví uvedeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení ze dne 29. 3. 2011, č. j. 55 EX 1171/05 - 41, jímž soudní exekutor Mgr. Luděk Němec, Exekutorský úřad Karlovy Vary, zastavil podle § 55 odst. 5 zákona č. 120/2001 Sb., o exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění účinném od 1. 11. 2009 (dále jen „exekuční řád“), exekuci nařízenou usnesením Okresního soudu v Sokolově ze dne 24. 6. 2005, č. j. 17 Nc 3580/2005 - 5 (výrok I.), a kterým současně uložil oprávněnému zaplatit soudnímu exekutorovi na nákladech exekuce částku 7.800,- Kč (výrok II.). Odvolací soud dospěl k závěru, že „postup soudního exekutora podle § 55 odst. 5 exekučního řádu nelze považovat za chybný“. Námitky oprávněného, jimiž vyjadřoval nesouhlas s postupem soudního exekutora, nemohou být podle názoru odvolacího soudu důvodem pro odepření zaplacení zálohy, neboť „zákon připouští pouze dvě výjimky, pro které oprávněný nemusí zálohu složit, a sice splnění podmínek pro osvobození oprávněného od soudních poplatků podle zvláštního právního předpisu nebo situaci, kdy je vymáháno výživné na nezletilé dítě“. Protože žádná z těchto skutečností v dané věci nenastala, nemohou být „stížnosti“ oprávněného na postup soudního exekutora při přezkoumání odvolání brány v potaz. Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal oprávněný dovolání z důvodu uvedeného v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tedy, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 4376/2010, sp. zn. 20 Cdo 531/2008 a sp. zn. 20 Cdo 609/2008 namítá, že odvolací soud se při posuzování otázky, zda byly splněny podmínky pro zastavení exekuce podle § 55 odst. 5 exekučního řádu, nezabýval tím, zda je dán jiný důvod, pro který lze exekuci zastavit, a to nemajetnost povinného. Poukazuje přitom na skutečnost, že exekuce byla v dané věci nařízena usnesením Okresního soudu v Sokolově ze dne 24. 6. 2005, č. j. 17 Nc 3580/2005 - 5, avšak teprve poté, co se oprávněný koncem roku 2010 domáhal podání zprávy o stavu exekučního řízení, byl exekutorem vyzván k úhradě zálohy na náklady exekuce. Má za to, že za situace, kdy z obsahu spisu nevyplývá, že by exekutor pro oprávněného něco vymohl, nemůže vést nesložení zálohy k zastavení exekuce, je-li dán zjevně jiný důvod, pro který lze exekuci zastavit (nemajetnost povinné osoby). Navrhl, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu a soudního exekutora zrušil a věc vrátil soudnímu exekutorovi k dalšímu řízení. Dovolací soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 7. 2009 (viz čl. II., bod 12., části první zákona č. 7/2009 Sb.); po přezkoumání věci dospěl k závěru, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (jež bylo sice dnem 31. 12. 2012 zrušeno nálezem Ústavního soudu České republiky ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, avšak podle nálezu téhož soudu ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11, zůstává pro posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31. 12. 2012 i nadále použitelné) ve spojení s § 238a odst. 1 písm. c), odst. 2 o. s. ř. a § 130 exekučního řádu, jelikož napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam daný tím, že řeší otázku zastavení exekuce podle § 55 odst. 5 exekučního řádu v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu v obdobných věcech, od jejíchž závěrů nemá dovolací soud důvod se v této věci odchýlit. Dovolání je důvodné. Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. Podle § 90 odst. 3 exekučního řádu, ve znění účinném od 1. 11. 2009, má exekutor, nejde-li o exekuci k vymožení výživného nezletilého dítěte, právo požadovat od oprávněného přiměřenou zálohu na náklady exekuce. Podle § 55 odst. 5 citovaného zákona, v tomtéž znění, nesloží-li oprávněný přiměřenou zálohu na náklady exekuce, exekutor exekuci zastaví. Exekutor exekuci nezastaví pouze tehdy, jsou-li splněny podmínky pro osvobození oprávněného podle zvláštního právního předpisu nebo je-li vymáháno výživné na nezletilé dítě. Nejvyšší soud již v usneseních ze dne 14. května 2009, sp. zn. 20 Cdo 609/2008, ze dne 3. září 2009, sp. zn. 20 Cdo 531/2008, a ze dne 6. ledna 2011, sp. zn. 20 Cdo 4376/2010, konstatoval, že účelem exekuce je uspokojit oprávněného, jestliže povinný nesplnil svou povinnost uloženou mu vykonávaným rozhodnutím nebo jiným titulem, a že podstatou institutu zálohy na náklady exekuce je pak zajištění prostředků pro následné vedení exekuce, resp. úkony exekutora, vedoucí k jejímu úspěšnému ukončení; za tímto účelem je exekutor oprávněn požadovat na oprávněném v rámci exekučního řízení zaplacení zálohy, jejíž výši a lhůtu k úhradě si určuje sám (§ 12 odst 1 vyhlášky č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, o odměně a náhradě hotových výdajů správce podniku a o podmínkách pojištění odpovědnosti za škody způsobené exekutorem, ve znění účinném od 1. 11. 2009). Nejvyšší soud ve výše uvedených rozhodnutích rovněž připomenul, že za situace, kdy z obsahu spisu nevyplývá, že by exekutor pro oprávněnou něco vymohl, nemůže vést nesložení zálohy k zastavení exekuce, je-li zjevně dán jiný důvod, pro který lze exekuci zastavit (nemajetnost povinné osoby). Odvolací soud se však při posuzování otázky, zda byly splněny podmínky pro zastavení exekuce podle § 55 odst. 5 exekučního řádu, nezabýval tím, zda je dán jiný důvod, pro který lze exekuci zastavit, a to nemajetnost povinného. Tato skutečnost přitom vyplývá přímo z obsahu spisu, neboť soudní exekutor v podáních ze dne 3. 2. 2011 (čl. 36 spisu) a ze dne 7. 6. 2011 (čl. 63 spisu) konstatoval, že pohledávka oprávněného je obtížně vymahatelná, jelikož povinný nemá žádný postižitelný majetek; z obsahu spisu rovněž vyplývá, že soudní exekutor pro oprávněného dosud nevymohl ničeho. Právní posouzení věci odvolacím soudem z hlediska smyslu a účelu samotného institutu zálohy, pokud uzavřel, že „postup soudního exekutora podle § 55 odst. 5 exekučního řádu nelze považovat za chybný“ a že „zákon připouští pouze dvě výjimky, pro které oprávněný nemusí zálohu složit, a sice splnění podmínek pro osvobození oprávněného od soudních poplatků podle zvláštního právního předpisu nebo situaci, kdy je vymáháno výživné na nezletilé dítě“, je tak neúplné a tudíž nesprávné a dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. tak byl naplněn. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Z obsahu spisu vyplývá, že řízení je postiženo vadou, která v dané věci měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., neboť nebylo rozhodnuto o žádosti oprávněného o změnu exekutora (viz č.l. 33 a 45 spisu) podle § 44 odst. 9 exekučního řádu, jež byla podána již před rozhodnutím soudního exekutora o zastavení exekuce. Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu není správné; Nejvyšší soud je proto podle § 243b odst. 2, části věty za středníkem o. s. ř. zrušil. Protože první z důvodů, pro něž bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudního exekutora, jež se, stejně jako soud odvolací, nezabýval z hlediska smyslu a účelu samotného institutu zálohy tím, zda je dán jiný důvod pro zastavení exekuce, a to nemajetnost povinného, zrušil i toto rozhodnutí a vrátil věc soudnímu exekutorovi k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 o. s. ř.). Dovolací soud dále uvádí, že není třeba, aby výzva k úhradě zálohy na náklady exekuce měla formu usnesení, musí z ní však být patrno, že se jedná o zálohu (tuto otázku již Nejvyšší soud řešil například v usnesení ze dne 18. 4. 2012, sp. zn. 20 Cdo 700/2011). Na tom nic nemění skutečnost, že někteří exekutoři pro tuto výzvu volí formu usnesení, v němž oprávněného zároveň poučí o následcích spojených s nezaplacením zálohy. Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud i pro soudního exekutora závazný (§ 243d odst. 1, část první věty za středníkem o. s. ř.). V novém rozhodnutí bude rozhodnuto nejen o nákladech dalšího řízení, ale znovu i o nákladech řízení původního, tedy i dovolacího (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.). Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 20. června 2012 JUDr. Olga Puškinová předsedkyně senátu