20 Cdo 929/2010 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudkyň JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Miroslavy Jirmanové v exekuční věci oprávněného P. D., zastoupeného Mgr. Ivou Dvořákovou, advokátkou se sídlem v Teplicích, Baarova 1594/16, proti povinné J. S., pro částku 83.155,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Mostě pod sp. zn. 21 Nc 8290/2007, o dovolání oprávněného proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem z 15. 1. 2009, č.j. 11 Co 210/2008-62, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Shora označeným rozhodnutím krajský soud změnil usnesení z 19. 11. 2007, č. j. 21 Nc 8290/2007-9, jímž okresní soud nařídil exekuci, tak, že návrh na její nařízení zamítl. Své rozhodnutí odůvodnil závěrem, že – má-li být písemnost, určená do vlastních rukou adresáta, doručena fyzické osobě tzv. náhradním doručením podle § 24 odst. 2 zák. č. 71/1967 Sb., správního řádu – je nezbytné, aby se adresát v místě doručení v době doručování zásilky skutečně zdržoval, tj. zejména se pravidelně vracel do tohoto místa doručení. Povinná však podle jejího názoru prostřednictvím svědeckých výpovědí své matky a bratra, jakož i lékařskou správou, prokázala, že se v době doručování zdržovala na adrese L. č. 50, kde celodenně pečovala o svou těžce nemocnou matku, zatímco do místa svého tehdejšího trvalého bydliště v B., Za Ch. 726 (místa doručování titulu), pouze občasně dojížděla. V dovolání oprávněný ohlašuje dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. a namítá, že se závěrem odvolacího soudu nesouhlasí, neboť ten podle něj nemá oporu v provedeném dokazování. Podle jeho názoru žádný ze svědků přesvědčivě nepotvrdil, že by povinná skutečně právě ve dnech doručování titulu, tedy 31. 8. a 1. 9. 1998, byla u své matky, a to po celé oba tyto dny. Svědci podle něj pouze potvrdili, že povinná o svou nemocnou matku pečovala, že tedy za ní dojížděla, avšak zda tam byla i ve dnech 31. 8. a 1. 9. 1998, uvést přesně nedokázali. Naopak z jejich výslechů vyplynulo, že povinná se v předmětné době zdržovala i ve svém trvalém bydlišti v B. Povinná navrhla – posuzováno podle obsahu jejího vyjádření – zamítnutí dovolání. Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (viz část první, čl. II Přechodná ustanovení, bod 12. zákona č. 7/2009 Sb.). Dovolání, přípustné podle § 238a odst. 1 písm. c), odst. 2 ve spojení s ustanovením § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., není důvodné. Jelikož vady podle § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a/, b/ a odst. 3 o.s.ř., které by řízení činily zmatečným, ani jiné vady řízení (§ 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), k nimž je dovolací soud – je-li dovolání přípustné – povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), v dovolání namítány nejsou a nevyplývají ani z obsahu spisu, a protože jinak je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.), je předmětem dovolacího přezkumu posouzení, zda je skutečně naplněn dovolací důvod podle ustanovení 241a odst. 3 o. s. ř., podle něhož je-li dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm a) a b), popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§ 238 a 238a), lze dovolání podat také z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které podle obsahu spisu nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, Oprávněný však – ač ohlásil dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. – tento důvod ve skutečnosti neuplatnil. Dovolání totiž v celém svém obsahu brojí proti jedinému, totiž proti hodnocení důkazů; to však dovoláním úspěšně napadnout nelze, a to ani dovolacím důvodem ohlášeným ani dovolacími důvody jinými. Na nesprávnost hodnocení důkazů lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů (§ 132 o.s.ř.) – jen ze způsobu, jak soud hodnocení důkazů provedl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, pak není ani možné polemizovat s jeho skutkovými závěry, například namítat, že soud neměl uvěřit vyslýchanému svědkovi, nebo že měl uvěřit svědkovi jinému, případně že z provedených důkazů vyplývá jiné skutkové zjištění, apod. To znamená, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů dovoláním úspěšně napadnout nelze (viz Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád II., § 201-376. Komentář. 1. vydání. Praha: C.H.Beck, 2009, 1920 s.). S ohledem na výše uvedené lze uzavřít, že se oprávněnému prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu správnost napadeného rozhodnutí zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud tedy bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) dovolání jako nedůvodné podle § 243b odst. 2 části věty před středníkem, odst. 6 o. s. ř. zamítl. Dovolatel zůstal procesně neúspěšný, povinné náklady dovolacího řízení, na jejichž náhradu by jinak měla právo, (podle obsahu spisu) nevznikly; této procesní situaci odpovídá ve smyslu ustanovení § 142 odst. 1, § 224 odst. 1 a § 243b odst. 5 o. s. ř. výrok shora uvedený. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 26. ledna 2012 JUDr. Vladimír Mikušek, v. r. předseda senátu