22 Cdo 4005/2009 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a JUDr. Zdeňka Pulkrábka, Ph.D., ve věci žalobců: a) K. S., a b) B. S., zastoupených JUDr. Jiřím Zbořilem, advokátem se sídlem v Kroměříži, náměstí Míru 3760, proti žalovaným: 1) V. Z., a 2) L. Z., zastoupeným JUDr. Ladislavou Palatinovou, advokátkou se sídlem v Kroměříži, Vejvanovského 468, o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. 16 C 49/2008, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně ze dne 16. dubna 2009, č. j. 60 Co 8/2009-123, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně nahradit žalobcům jako společně a nerozdílně oprávněným náklady dovolacího řízení ve výši 13.600 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám advokáta JUDr. Jiřího Zbořila. O d ů v o d n ě n í : Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně, jako soud odvolací, rozsudkem ze dne 16. dubna 2009, č. j. 60 Co 8/2009-123, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Kroměříži ze dne 31. října 2008, č. j. 16 C 49/2008-88, který pod bodem I. výroku zrušil „podílové spoluvlastnictví účastníků k budově čp. 769 na pozemku parc. č. 426, k pozemku parcela č. 426 – zastavěná plocha a nádvoří, k pozemku parc. č. 428/1 – ostatní plocha a k pozemku parc. č. 428/2 – trvalý trávní porost, zapsaných na LV č. 82 Katastrálního úřadu pro Zlínský kraj, Katastrální pracoviště Kroměříž, pro obec a katastrální území Hulín“, pod bodem II. výroku přikázal uvedené nemovitosti „do společného jmění žalobců“, pod bodem III. výroku uložil žalobcům povinnost „společně a nerozdílně zaplatit žalovaným k rukám společným a nerozdílným na vypořádání spoluvlastnického podílu částku 1.250.000,- Kč, a to do tří měsíců od právní moci tohoto rozhodnutí“ a pod body IV. až VI. výroku rozhodl o nákladech řízení. Odvolací soud dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost opřeli o § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále „o. s. ř.“) a uplatnili dovolací důvody uvedené v § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Navrhli, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalobci ve vyjádření k dovolání navrhli, aby dovolací soud dovolání žalovaných odmítl, případně zamítl. Podle čl. II. – přechodná ustanovení, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, účinného od 1. 7. 2009 (vyjma ustanovení čl. I bodů 69, 71 a 100, ustanovení čl. XIII a ustanovení čl. XVII bodu 1, která nabyla účinnosti 23. 1. 2009), dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů; užití nového ustanovení § 243c odst. 2 o. s. ř. tím není dotčeno. Nejvyšší soud České republiky (dále „Nejvyšší soud“) proto při projednání dovolání postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. června 2009. Podle § 243c odst. 2 o. s. ř. v usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně vyloží důvody, pro které je dovolání opožděné, nepřípustné, zjevně bezdůvodné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo pro které muselo být dovolací řízení zastaveno. Nejvyšší soud dále vychází z toho, že obsah rozsudků soudů obou stupňů, jakož i obsah dovolání a vyjádření k dovolání jsou účastníkům známy a že uvedené listiny jsou součástí procesního spisu vedeného u soudu prvního stupně. Dovolací soud proto na ně odkazuje. Dovolání není přípustné. V dané věci přicházela v úvahu přípustnost dovolání pouze při naplnění předpokladů uvedených v § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Přípustnost tzv. nenárokového dovolání [§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] může být založena jen v případě, kdy dovolatel v dovolání označí pro výsledek sporu relevantní právní otázku, jejíž řešení odvolacím soudem činí rozhodnutí tohoto soudu rozhodnutím zásadního právního významu. Neuvede-li dovolatel v dovolání žádnou takovou otázku nebo jen otázku skutkovou, nemůže dovolací soud shledat nenárokové dovolání přípustným. K tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2007, sp. zn. 22 Cdo 1217/2006, publikované v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, (dále „Soubor“) jako C 5042. Povinnost formulovat právní otázku, kterou by dovolací soud přezkoumal jako otázku zásadního právního významu, dovolatelé nesplnili a dovolací soud v dovolání neshledal nic, co by z rozsudku odvolacího soudu činilo rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Žalovaní především nesouhlasili se způsobem, jakým odvolací soud rozhodl o vypořádání podílového spoluvlastnictví účastníků, jestliže nemovitosti přikázal do společného jmění žalobců. Dovolatelům lze přisvědčit v tom, že § 142 odst. 1 obč. zák. stanoví nejen možné způsoby zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, ale i závazné pořadí, v němž mohou být tyto jednotlivé způsoby vypořádání použity. Soud prvního stupně opřel své rozhodnutí o právní názor, který dovolací soud vyslovil v rozsudku dne 22. dubna 2004, sp. zn. 22 Cdo 559/2004, publikovaném v Souboru jako C 2846, podle kterého „soud přistoupí k takovému rozdělení (t. j. na jednotky) jen v případě, kdy vztahy mezi účastníky při užívání domu jsou po delší dobu nekonfliktní a jejich neshody nevyžadují rozhodování soudu podle § 139 ObčZ“. Tento názor vychází z toho, že jsou-li příčinou podání návrhu na zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k domu konfliktní vztahy účastníků, není účelné zachovávat jejich existenci. Otázka, jaká míra neshod je ještě únosná pro to, aby bylo možno přistoupit k dělení domu na jednotky, nemůže být řešena obecně pro všechny druhy takovýchto sporů, vždy záleží na individuálním posouzení. Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 6. května 2008, sp. zn. 22 Cdo 539/2007, uveřejněném v Souboru jako C 6060, vyslovil právní názor, že „dovolací soud rozhodující o vypořádání podílového spoluvlastnictví by mohl zpochybnit úvahy nalézajících soudů, komu má být věc přikázána, jen v případě, že by byly zjevně nepřiměřené“. V dané věci odvolací soud vyšel ze skutkového zjištění (v dovolacím řízení nezpochybnitelného), že nemovitost je sice reálně dělitelná, vztahy mezi účastníky jsou však komplikované a ohledně hospodaření se společnou věcí nejsou schopni dohody. Pak ovšem nelze právní úvahu odvolacího soudu o nevhodnosti vypořádání podílového spoluvlastnictví rozdělením domu považovat za zjevně nepřiměřenou a jeho závěry nejsou v rozporu s judikaturou dovolacího soudu ani s hmotným právem. Dovolatelé dále poukazují na nesprávnost znaleckého posudku, ze kterého soudy vycházely při stanovení obecné ceny předmětné nemovitosti. Stanovení obvyklé ceny tvořící základ výše vypořádacího podílu v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví představuje otázku skutkovou, nikoliv právní. Námitka, že soud při stanovení ceny obvyklé chybně akceptoval nesprávné závěry podávající se ze znaleckého posudku znalce, představuje tvrzené pochybení při zjišťování skutkového stavu věci, které nemůže založit přípustnost dovolání opírající se o řešení otázky zásadního právního významu (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 11. prosince 2007, sp. zn. 22 Cdo 3240/2006, uveřejněné v Souboru jako C 5758, nebo usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 6. června 2007, sp. zn. 22 Cdo 3035/2006, uveřejněné tamtéž jako C 5211). Tím, že dovolatelé zpochybňují skutková zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující, uplatňují dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. Tímto důvodem však přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nelze. Žalovaní odvolacímu soudu rovněž vytýkají, že neprovedl doplnění dokazování revizním znaleckým posudkem, čímž uplatnili dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tj., že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K tomu lze pouze uvést, že k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle tohoto ustanovení může být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto pouze za předpokladu, že jde o řešení procesní otázky zásadního významu (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. února 2008, sp. zn. 22 Cdo 3574/2006, uveřejněné v Souboru jako C 5780). Tak tomu však v daném případě není. Z uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání žalobce podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 věty první a § 146 odst. 3 o. s. ř. Náklady žalobců představují odměnu jejich advokátovi za vypracování vyjádření k dovolání, která činí podle § 1 odst. 1, § 4 odst. 1 a odst. 2 písm. a) ve spojení s § 3 odst. 1, bod 5, § 10 odst. 3, § 14 odst. 1 ve spojení s § 15, § 18 odst. 1 a § 19a vyhlášky č. 484/2000 Sb., částku 13.000 Kč, s paušální náhradou hotových výdajů ve výši 2x 300 Kč podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, celkem částku 13.300 Kč. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z § 149 odst. 1, § 160 odst. 1 o. s. ř. a § 167 odst. 2 o. s. ř. Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. Nesplní-li žalovaní dobrovolně, co jim ukládá toto rozhodnutí, mohou žalobci podat návrh na výkon rozhodnutí. V Brně dne 29. února 2012 JUDr. František Balák předseda senátu