25 Cdo 2055/2010 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyně Masarykovy onkologické orofaciální společnosti, s.r.o., ve zkratce MOOS, s.r.o., se sídlem v Brně, Slovinská 40, IČO 60708247, zastoupené JUDr. Zitou Krásnou, advokátkou se sídlem v Brně, Gorkého 11, proti žalovanému Masarykovu onkologickému ústavu, se sídlem v Brně, Žlutý kopec 7, IČO 209805, o náhradu škody, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 38 C 24/2001, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. listopadu 2009, č. j. 44 Co 66/2008-236, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobkyně se domáhala náhrady škody ve výši 737.720,50 Kč, sestávající z různých dílčích nároků, kterou jí měl způsobit žalovaný porušením podmínek smlouvy o nájmu nebytových prostor ze dne 20. 4. 1994 ve znění jejích dodatků č. 1 a 2 tím, že zabránil žalobkyni užívat pronajaté nebytové prostory a jejich zařízení v období od 29. 1. 1996 do 13. 2. 1996 a od 13. 2. 1996 přerušováním přívodu elektrické energie neumožnil žalobkyni provoz stomatologické ordinace v těchto prostorách. Krajský soud v Brně poté, co zrušil zamítavý rozsudek soudu prvního stupně, rozsudkem ze dne 16. 11. 2009, č. j. 44 Co 66/2008-236, potvrdil rozsudek ze dne 26. 9. 2007, č. j. 38 C 24/2001-214, jímž Městský soud v Brně žalobu opět zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení; odvolací soud dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, že mezi účastníky řízení byla platně uzavřena smlouva o nájmu nebytových prostor na dobu určitou do 31. 12. 1995. Žalobkyně měla zájem na pokračování nájemního vztahu i po tomto datu, žalovaný však neakceptoval její požadavek na prodloužení nájmu do 30. 6. 1996 a předal žalobkyni jím podepsaný návrh dodatku č. 2 na prodloužení nájmu do 31. 3. 1996. Žalobkyně tento návrh dne 4. 1. 1996 výslovně odmítla a nebylo prokázáno, že by návrh dodatku č. 2, akceptovaný žalobkyní byl žalovanému doručen. Za situace, kdy přijetí návrhu dodatku č. 2 ke smlouvě nenabylo v souladu s ustanovením § 43c odst. 2 obč. zák. účinnosti, trval nájemní vztah jen do 31. 12. 1995, a to i přesto, že žalovaný toleroval, aby žalobkyně poté, co násilně vnikla do nebytových prostor, fakticky je užívala do 31. 3. 1996 a uhradila nájemné. Odvolací soud upřesnil závěry soudu prvního stupně, že návrh dodatku č. 2 byl žalobkyní odmítnut, žalobkyně učinila návrh nový s prodloužením nájmu do 30. 6. 1996, ten však nebyl žalovaným akceptován, takže i za těchto okolností nájem skončil ke dni 31. 12. 1995. Soudy za této situace nedovodily porušení zákonné či smluvní povinnosti žalovaným, která by byla v příčinné souvislosti se škodou uplatněnou žalobkyní. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a odůvodňuje je podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., neboť má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází z nesprávného právního názoru a věc má zásadní právní význam. Soudu prvního stupně vytýká nesprávný právní závěr o neúčinnosti přijetí návrhu dodatku č. 2 z důvodu nedoručení návrhu dodatku akceptovaného žalobkyní. Odvolací soud podle dovolatelky sice konstatoval, že jednáním žalovaného došlo k zamezení přístupu žalobkyně k jejím movitým věcem, avšak z tohoto skutkového závěru neučinil žádné právní závěry. Naopak závěr, že žalobkyně měla možnost si vyžádat vydání věcí, není podložen výsledky dokazování. Dovolatelka spatřuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí ve výkladu ustanovení § 43c odst. 2 obč. zák., neboť podle ní přijetí návrhu není třeba navrhovateli doručovat, ale právní úkon akceptanta musí pouze „dojít“ do sféry navrhovatele. Dojití souhlasu, a tedy platné uzavření dodatku č. 2, bylo prokázáno listinnými důkazy, konkrétně dodatkem č. 2 podepsaným oběma smluvními stranami, a také faktickým plněním dodatku ze strany žalobkyně i žalovaného, který využíval ordinaci pro své externí spolupracovníky i po 1. 1. 1996 a inkasoval nájemné za měsíce leden až březen 1996. Dále namítá, že se soudy nevypořádaly s rozpory ve výpovědích svědků a s rozpory mezi těmito a dalšími důkazy, a zpochybňuje věrohodnost svědka. Žalobkyně tvrdí, že jí podepsaný návrh dodatku č. 2 doručila zpět žalovanému, a popírá, že návrh dodatku č. 2 výslovně odmítla. Dovolatelka má za to, že bylo prokázáno, že dodatek č. 2 byl platně uzavřen, neboť akceptace návrhu žalovaného na prodloužení nájemní smlouvy do 31. 3. 1996 došla do jeho dispozice, žalovaný tak porušil svou povinnost ze závazkového vztahu s žalobkyní a je také dána příčinná souvislost mezi protiprávním úkonem a škodou. Otázka náhrady škody v případě zabránění řádného užívání předmětu nájmu, popř. i náhrada škody vzniklé v důsledku svépomoci žalovaného, nebyla v praxi dovolacího soudu beze zbytku vyřešena. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalovaný se ve vyjádření k dovolání ztotožnil se závěry soudů obou stupňů a uvedl, že dovolání žalobkyně neobsahuje žádné nové argumenty. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v § 240 odst. 1 o.s.ř., dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Žalobkyně dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby, předcházel mu sice rozsudek, který byl zrušen odvolacím soudem, avšak následně bylo rozhodnuto shodně (žaloba byla zamítnuta), nejde proto o případ tzv. skryté diformity, která by zakládala přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.; dovolání tak může být přípustné pouze podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., a to tehdy, jde-li o řešení právních otázek a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu. Z obsahu dovolání vyplývá, že dovolatelka namítá nesprávnost a neúplnost skutkových zjištění a nesprávné hodnocení provedených důkazů, přitom předestírá vlastní skutkové závěry („že jí podepsaný návrh dodatku č. 2 doručila zpět žalovanému“), na nichž pak buduje své právní posouzení věci (o platném uzavření dodatku č. 2, protiprávním jednání žalovaného a vzniku škody). Tím, že z odlišných skutkových závěrů vyvozuje odlišný právní názor na věc, dovolatelka nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, nýbrž předkládá vlastní verzi skutkového stavu významného pro rozhodnutí ve věci. Nejde tedy o posouzení otázky právní, tím méně pak otázky zásadního právního významu, jak vyžaduje ustanovení § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o.s.ř. Pochybení při hodnocení důkazů a nesprávné skutkové zjištění představují dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř. (rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), jenž lze uplatnit pouze, je-li dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., nikoliv v této věci. Obdobné platí pro namítané vady řízení, které nezakládají přípustnost dovolání podle tohoto ustanovení; k vadám řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, lze v dovolacím řízení přihlížet, jen pokud je dovolání přípustné, nejde-li o procesní otázky zásadního významu. Namítá-li dovolatelka nesprávný výklad ustanovení § 43c odst. 2 obč. zák., poukazuje dovolací soud na rozsudek odvolacího soudu, který se s touto námitkou správně vypořádal a vyložil, že použil-li soud prvního stupně namísto zákonného termínu „kdy návrh dojde“ uvedeného v ustanovení § 43c odst. 2 obč. zák. výraz „je doručen“, šlo bez ohledu na terminologickou nepřesnost o postižení okolnosti, zda se návrh dostal do dispoziční sféry žalovaného (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2004, sp. zn. 32 Odo 442/2003, publikovaný pod C 2437 v Souboru civilních rozhodnutí NS, či rozsudek téhož soudu ze dne 15. 2. 2001, sp. zn. 25 Cdo 368/99, publikovaný tamtéž pod C 201); ta však v řízení skutečně nebyla prokázána. Naopak odvolací soud vyšel ze skutkového zjištění, jehož správnost nemůže být v režimu posuzování přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. podrobena dovolacímu přezkumu, že žalobkyně návrh dodatku č. 2 na prodloužení nájmu do 31. 3. 1996 učiněný žalovaným odmítla, a sama učinila žalovanému protinávrh na prodloužení nájmu do 30. 6. 1996, který nebyl žalovaným akceptován. Mimo jiné z důvodu, že oba návrhy byly protistranou odmítnuty, nelze účinnost přijetí návrhu dodatku č. 2 dovozovat ani z toho, že žalovaný po určitou dobu fakticky respektoval nastalý stav užívání prostor žalobkyní. Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalobkyně směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud je proto podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3, když žalobkyně s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu jejích nákladů právo a žalovanému náklady v dovolacím řízení nevznikly. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 29. února 2012 JUDr. Petr Vojtek, v. r. předseda senátu