25 Cdo 3958/2011 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce A. S., zastoupeného Mgr. Martinem Pisarovičem, advokátem se sídlem Břeclav, nám. T. G. Masaryka 17, proti žalované Vězeňské službě České republiky, Věznici Břeclav, se sídlem Břeclav, Za Bankou 3087/3, o neurčitý předmět řízení, vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 5 C 195/2010, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. 1. 2011, č. j. 14 Co 319/2010-23, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Okresní soud v Břeclavi usnesením ze dne 4. 8. 2010, č. j. 5 C 195/2010-7, ve znění opravného usnesení ze dne 29. 11. 2010, č. j. 5 C 195/2010-15, odmítl žalobu podanou dne 16. 6. 2010, neboť žalobce ani přes výzvu soudu a poučení o procesních následcích jejímu nevyhovění neodstranil ve stanovené lhůtě vytčené vady žaloby. Žaloba tak není projednatelná pro neurčitost a pro nevykonatelnost žalobního petitu. Jelikož podání žalobce trpí takovými nedostatky, pro které nelze v řízení pokračovat, a ani po výzvě nebyly tyto nedostatky odstraněny, soud žalobu dle § 43 odst. 2 o. s. ř. odmítl. K odvolání žalobce Krajský soud v Brně usnesením ze dne 27. 1. 2011, č. j. 14 Co 319/2010-23, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dovodil, že podání žalobce postrádá základní náležitosti (§ 79 odst. 1 o. s. ř.). Žalobce ani přes výzvu soudu řádně neoznačil žalovaného a nedoplnil údaj o tom, čeho se domáhá. S ohledem na obsah jeho podání nelze učinit závěr o tom, že měl skutečně v úmyslu domáhat se ochrany svých práv v občanském řízení sporném. Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání z důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. a namítá, že v době podání žaloby a při činění dalších procesních úkonů s řízením souvisejících, byl umístěn ve vazební věznici Břeclav, neměl tak k dispozici finanční prostředky ani na pokrytí zdravotnických poplatků, což vyplývá z obsahu jeho podání i z obsahu soudního spisu. Soudy obou stupňů jej nepoučily podle § 30 odst. 1 o. s. ř. o právu žádat o osvobození od soudních poplatků a o ustanovení zástupce k ochraně jeho zájmů. V té době byl omezen na osobní svobodě a neměl volný přístup k získání potřebných informací pro doplnění svých podání a soudy obou stupňů měly pečlivěji zvážit, zda v jeho případě nejsou dány podmínky pro ustanovení zástupce z řad advokátů. Byl tak zkrácen na svém právu na spravedlivý proces. Navrhl, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu, jakož i rozhodnutí soudu prvního stupně a vrátil mu věc k dalšímu projednání. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání proti usnesení odvolacího soudu není podle § 239 odst. 3 o. s. ř. přípustné. Podle § 239 odst. 3 o. s. ř. je dovolání přípustné proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí návrhu (žaloby). Ustanovení § 237 odst. l a 3 platí obdobě. Podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Z hlediska § 237 odst. 3 o. s. ř. nelze připisovat rozhodnutí odvolacího soudu zásadní právní význam. Napadené usnesení vychází ze závěru, že v řízení nelze pokračovat pro vady žaloby, spočívající zejména v chybějícím vymezení toho, čeho se žalobce domáhá (žalobní návrh - tzv. žalobní petit) a tomu odpovídající skutkové tvrzení a řádné označení žalovaného. Podle ust. § 79 odst. 1, věty první a druhé, o. s. ř. se řízení zahajuje na návrh. Návrh musí kromě obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) obsahovat jméno, příjmení a bydliště účastníků, popřípadě též jejich zástupců, vylíčení rozhodujících skutečností, označení důkazů, jichž se navrhovatel dovolává, a musí z něj být patrno, čeho se navrhovatel domáhá (§ 79 odst. 1 o. s. ř.). Žalobce musí vylíčit skutek (skutkový děj), na jehož základě uplatňuje svůj nárok v takovém rozsahu, který umožňuje jeho jednoznačnou individualizaci. Neuvede-li v žalobě všechna potřebná tvrzení významná podle hmotného práva, musí vylíčit alespoň takové rozhodující skutečnosti, kterými je předmět řízení vymezen po skutkové stránce. Neobsahuje-li žaloba vylíčení rozhodujících skutečností nebo je jejich vylíčení natolik neúplné, neurčité nebo nesrozumitelné, takže nelze bez dalšího stanovit, jaký skutek má být předmětem řízení, jde o nedostatek náležitostí žaloby, jež brání jejímu věcnému projednání a pokračování v řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2002, sp. zn. 21 Cdo 370/2002, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 11, ročník 2002, pod č. 209, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2003 sp. zn. 25 Cdo 973/2002, publikované v časopise Soudní judikatura č. 8, ročník 2003, pod č. 135). Právě o takový případ se v dané věci jedná. Pokud jde o tzv. žalobní petit, vymezení práv a jim odpovídajících povinností musí být provedeno tak přesně a srozumitelně, aby po jeho převzetí do výroku soudního rozhodnutí mohl být nařízen a proveden výkon rozhodnutí, neboť soud nemůže účastníkům přiznat jiná práva a uložit jim jiné povinnosti, než jsou navrhovány. Ani v tomto směru podání žalobce ani po jeho doplnění nesplňovalo základní požadavky. Podle ustanovení § 43 odst. 1 o. s. ř. předseda senátu usnesením vyzve účastníka, aby bylo opraveno nebo doplněno podání, které neobsahuje všechny stanovené náležitosti nebo které je nesrozumitelné nebo neurčité. K opravě nebo doplnění podání určí lhůtu a účastníka poučí, jak je třeba opravu nebo doplnění provést. Podle § 43 odst. 2 o. s. ř. není-li přes výzvu předsedy senátu podání řádně opraveno nebo doplněno a v řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat, soud usnesením podání, kterým se zahajuje řízení, odmítne. K ostatním podáním soud nepřihlíží, dokud nebudou řádně opravena nebo doplněna. O těchto následcích musí být účastník poučen. Odvolací soud uzavřel, že na základě podání žalobce ani po jeho doplnění nelze v řízení pokračovat pro vady žaloby, spočívající především v nedostatečném označení žalovaného, v neurčitosti vymezení skutku, který má být předmětem řízení, a dále v chybějícím údaji o tom, čeho se žalobce domáhá (tzv. žalobního petitu). Žaloba postrádá tvrzení o skutečnostech, jimiž je vylíčen skutek (skutkový děj), na jehož základě je uplatněn nárok, tedy údaje zcela nutné k tomu, aby bylo jasné, o čem a na jakém základě má soud rozhodnout, a především chybí údaj o tom, čeho se žalobce domáhá (tzv. žalobní petit), tj. označení povinností, které mají být žalovanému uloženy rozhodnutím soudu. Ani dodatečně v celém průběhu řízení až do vydání rozhodnutí odvolacího soudu žalobce vady svého podání neodstranil. Vzhledem k tomu, že ze žaloby ani z jejího doplnění a ostatně ani z obsahu odvolání nelze dovodit, z jakých důvodů, na jakém skutkovém základě a čeho se žalobce na nejasně označeném žalovaném domáhá, nemůže být vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí, jestliže soud v souladu s procesními předpisy odmítl jeho nejasné podání, aniž by ho poučil o možnosti požádat o ustanovení zástupce pro řízení nebo by mu ustanovil z vlastní iniciativy zástupce. Postup podle § 30 odst. 2 o. s. ř. nebyl totiž v dané věci na místě, jelikož nešlo o řízení, v němž je povinné zastoupení advokátem, a ochrana zájmů účastníka řízení by mohla vyžadovat ustanovení zástupce za situace, že lze dovodit, že podmínky ust. § 138 o. s. ř. účastník splňuje, tedy především, že z jeho strany nejde o zřejmě bezdůvodné uplatňování práva. Jak vyplývá z výše uvedeného, není důvodu pro závěr, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu mělo po právní stránce zásadní význam ve smyslu ust. § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. Vady řízení uvedené v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., ani jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nebyly tvrzeny a ani z obsahu spisu nevyplývají. Dovolání do výroku rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení není přípustné. Nákladový výrok, ač je součástí rozsudku, má povahu usnesení, jímž se nerozhoduje o věci samé, proto dovolání proti němu není přípustné podle ust. § 237 odst. 1 o. s. ř. a jeho přípustnost nezakládá ani žádné z dalších ustanovení občanského soudního řádu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 22 Cdo 231/2000, publikovaný v časopise Soudní rozhledy, č. 1, roč. 2002, str. 10). Protože dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné. Nejvyšší soud dovolání žalobce odmítl podle § 243b odst. 5 věty první, a § 218 písm. c) o. s. ř. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto s ohledem na výsledek dovolacího řízení podle § 243b odst. 5 věty prvé, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalované náklady v dovolacím řízení nevznikly. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 12. ledna 2012 JUDr. Marta Škárová, v. r.předsedkyně senátu