25 Cdo 4813/2010 ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka ve věci žalobkyně obce Prosečné, IČO 002 78 203, se sídlem úřadu Prosečné 13, zastoupené Mgr. Petrem Stejskalem, LL.M., advokátem, se sídlem Hradec Králové, Jeronýmova 814, proti žalované D. H., zastoupené prof. JUDr. Alešem Gerlochem, CSc., advokátem, se sídlem Praha 2, Botičská 4, o zaplacení 150.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 7 C 61/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 1. června 2010, č.j. 26 Co 148/2010-415, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 20.040,- Kč k rukám prof. JUDr. Aleše Gerlocha, CSc., advokáta, se sídlem Praha, Botičská 4, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění: Žalobkyně, jíž byla platebním výměrem Finančního úřadu v Trutnově ze dne 23. 8. 2004 uložena povinnost vrátit dotaci na rekonstrukci bytového domu ve výši 1.600.000,- Kč, se domáhala náhrady škody spočívající v částečném vrácení dotace v rozsahu 150.000,- Kč s odůvodněním, že žalovaná v době, kdy vykonávala funkci starostky obce, svým jednáním znemožnila splnění podmínek, na něž bylo poskytnutí dotace vázáno. Okresní soud v Trutnově rozsudkem ze dne 16. 12. 2009, č.j. 7 C 61/2006-367 (poté, co byl jeho předchozí vyhovující rozsudek ze dne 23. 1. 2008, č.j. 7 C 61/2006-132, zrušen usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 9. 10. 2008, č.j. 26 Co 267/2008-177, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení), uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 150.000,- Kč s příslušenstvím, zamítl žalobu, pokud se žalobkyně domáhala za dobu od 1. 7. 2009 vyššího úroku, než bylo přisouzeno, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobkyni byla rozhodnutím ze dne 27. 9. 1999 na základě žádosti podané žalovanou jako tehdejší starostkou žalující obce poskytnuta státní dotace ve výši 1.600.000,- Kč účelově vázaná na výstavbu bytů v domě č.p. 20 (dále jen „nemovitost“, příp. „předmětná nemovitost“), přičemž podmínkou čerpání dotace byla povinnost obce investovat do stavby vlastní prostředky ve výši 2.350.000,- Kč, dokončit realizaci stavby ve stanoveném termínu (po několikerém prodloužení měla být stavba dokončena ke dni 30. 6. 2003) a po dobu 20 let nepřevést vlastnické právo k předmětné nemovitosti. Žalovaná, ačkoli jí byly uvedené podmínky známy, neoprávněně kupní smlouvou ze dne 4. 2. 2002 převedla vlastnické právo k nemovitosti na I. Ž.; její jednání bylo v trestním řízení posouzeno jako trestný čin. Následně bylo Finančním úřadem v Trutnově shledáno porušení rozpočtové kázně spočívající v nedodržení všech tří podmínek poskytnutí dotace a žalobkyni byla platebním výměrem uložena povinnost dotaci ve výši 1.600.000,- Kč vrátit; žalobkyně do podání žaloby zaplatila 150.000,- Kč. Soud dospěl k závěru, že zaplacením částky 150.000,- Kč došlo na straně žalobkyně ke vzniku majetkové újmy, za níž podle § 420 obč. zák. odpovídá žalovaná, neboť zaviněným porušením právní povinnosti zmařila splnění dotačních podmínek a tím zapříčinila vznik závazku dotaci vrátit. Soud posuzoval vliv protiprávního jednání žalované na nesplnění každé z podmínek samostatně, neboť nesplnění kterékoliv z nich představovalo porušení rozpočtové kázně spojené s vrácením celé dotace, a shledal, že jednáním žalované došlo nepochybně k porušení podmínky nepřevést vlastnické právo k předmětné nemovitosti po dobu 20 let, stejně tak nedokončení stavby do konce června 2003 bylo přímým důsledkem jednání žalované, protože žalobkyně objektivně nemohla s nemovitostí po jejím převodu nakládat. Stran schopnosti žalobkyně investovat do stavebních úprav částku 2.350.000,- Kč dovodil, že bylo objektivně možné, aby žalobkyně vlastní finanční prostředky ve stanovené výši investovala, protože v rozhodné době vlastnila nemovitosti, jejichž hodnota výrazně převyšovala stanovenou částku, a v letech 2003 až 2005 zaplatila (na základě soudního rozhodnutí) stavební společnosti provádějící stavební úpravy předmětné nemovitosti více než dvojnásobek stanovené částky. Nesplnění dotační podmínky spočívající v investování vlastních prostředků tak bylo rovněž přímým důsledkem protiprávního jednání žalované, když žalobkyně měla teoretickou možnost prostředky v požadovaném objemu investovat a důvodem, proč tak neučinila, byl nedostatek vlastnického oprávnění k nemovitosti, do níž mělo být investováno (převod této nemovitosti byl shledán neplatným a vlastnické právo žalobkyně deklarováno až soudním rozhodnutím s právní mocí ke dni 3. 3. 2006). K odvolání žalované Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 1. 6. 2010, č.j. 26 Co 148/2010-415, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že se žaloba zamítá, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud shledal nesprávným závěr soudu prvního stupně, že bylo objektivně možné, aby žalobkyně v rozhodné době investovala do stavby 2.350.000,- Kč z vlastních zdrojů a splnila tak jednu dotační podmínku. Z provedeného dokazování vyplývá, že důvod neinvestování vlastních finančních prostředků a současně nesplnění jedné z podmínek poskytnutí dotace, nespočíval v tom, že žalovaná neoprávněně „převedla“ nemovitost na I. Ž., nýbrž v tom, že žalobkyně neměla v rozhodné době volné finanční prostředky. Odvolací soud vyšel především ze zjištění, že ačkoli cena stavebních úprav měla být stavební společnosti provádějící rekonstrukci předmětné nemovitosti uhrazena nejpozději 29. 3. 2001, uhradila žalobkyně dluh včetně příslušenství až v letech 2003 - 2005, tedy po stanoveném termínu dokončení rekonstrukce, žalobkyně se přitom, jak vyplývá z provedeného dokazování, pokoušela zajistit prostředky na včasné uhrazení ceny díla (zaplacením ceny díla by současně byla splněna dotační podmínka) prostřednictvím úvěru, který se jí však nepodařilo zajistit. Taktéž z dalších důkazů (usnesení zastupitelstva obce ze dne 29. 8. 2001, svědecké výpovědi zastupitelů v trestním řízení) vyplývá, že se žalobkyně v rozhodné době potýkala s nedostatkem finančních prostředků na úhradu rekonstrukce předmětné nemovitosti. Pokud žalobkyně v letech 2003 - 2005 prodala část nemovitého majetku, mohla tak nepochybně učinit i dříve bez ohledu na protiprávní jednání žalované. Odvolací soud konstatoval, že příčinná souvislost mezi protiprávním jednáním škůdce a škodou je dána jen tam, kde by škoda bez protiprávního jednání vůbec nevznikla. Jelikož však žalobkyně nesplnila jednu z dotačních podmínek, byla by povinna vrátit dotaci, i kdyby žalovaná neoprávněně neumožnila I. Ž., aby byl v evidenci katastru nemovitostí zapsán jako vlastník předmětné nemovitosti. Rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), a uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci. Namítá, že v řízení prokázala splnění všech předpokladů vzniku odpovědnosti žalované za škodu. Závěr odvolacího soudu, že sama žalobkyně nebyla schopna v dané době dostát všem dotačním podmínkám, resp. podmínce spočívající v povinnosti investovat do stavby vlastní prostředky, a proto by jí bez ohledu na jednání žalované bylo uloženo dotaci vrátit, nemá dle dovolatelky oporu v provedeném dokazování. Svou solventnost jednoznačně prokázala, když doložila, že by potřebné prostředky mohla získat prodejem nemovitostí, jejichž hodnota v rozhodné době výrazně převyšovala požadovanou částku. Dovolatelka připomíná, že podmínkou poskytnutí dotace nebyla povinnost mít peněžní prostředky po celou dobu k dispozici, ale povinnost investovat do stavebních úprav předmětné nemovitosti v určité době stanovenou částku. Žalobkyně mohla tuto částku získat prodejem části majetku, což také později učinila. Námitka nedostatku času ke zpeněžení majetku postrádá opodstatnění, jelikož v době podvodného převodu dotčených nemovitostí zbývalo obci k získání prostředků ještě téměř jeden a půl roku. Kromě toho disponovala obec i příjmy z daní ve výši 2 milionů ročně. Skutečnost, že dluh u stavební společnosti provádějící stavební úpravy byl uhrazen až na základě soudního rozhodnutí, dlouho po lhůtě splatnosti, nepovažuje za relevantní ve vztahu k posouzení své solventnosti, neboť sama žalovaná ve funkci starostky rozhodla o nezaplacení dlužné částky a k úhradě celého dluhu došlo až po změně ve vedení obce. Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení. Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání uvádí, že skutkové zjištění odvolacího soudu o objektivní neschopnosti žalobkyně splnit dotační podmínku spočívající v investování vlastních finančních prostředků považuje za správné. Poukazuje zejména na to, že zaplacení ceny stavebních úprav by se rovnalo splnění dotační podmínky, a pokud žalobkyně po více než dva roky před stanoveným termínem dokončení rekonstrukce (tj. před 30. 6. 2003) nesplatila svůj dluh u stavební společnosti, je nasnadě, že nebyla reálně schopna splnit dotační podmínku. Úvahy o prodeji nemovitostí, jejichž účetní hodnota převyšovala potřebnou částku, považuje toliko za hypotetické, navíc prodej nemovitostí, z nějž byla nakonec cena rekonstrukce uhrazena, trval delší dobu, takže by se jej v uvedené lhůtě nepodařilo provést. Z daní rovněž částku nebylo možno uhradit, neboť rozpočty obce byly vyrovnané, částka na úhradu ceny rekonstrukce v nich vyhrazena nebyla a tyto příjmy byly beztak potřebné k zajištění provozu obce. Navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání žalobkyně zamítl a přiznal žalované náhradu nákladů dovolacího řízení. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., není však důvodné. Podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. K vadám řízení uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.], je dovolací soud, je-li dovolání přípustné, povinen přihlédnout, i když nebyly v dovolání uplatněny. Existence takových vad v posuzovaném případě tvrzena nebyla a ani z obsahu spisu nebyly tyto vady zjištěny. Dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že jeho závěr, že v rozhodné době nebyla s to investovat do rekonstrukce nemovitosti vlastní finanční prostředky, a proto by jí vznikla povinnost vrátit dotaci pro nesplnění jedné z podmínek jejího poskytnutí, i kdyby se žalovaná nedopustila protiprávního jednání, nemá oporu v provedeném dokazování. Dovolatelka tak ve skutečnosti uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř., jehož prostřednictvím lze soudu vytýkat pochybení při zjišťování skutkového stavu věci námitkou, že skutkový závěr, na jehož základě věc posoudil po stránce právní, nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Za skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu § 241a odst. 3 o. s. ř. pokládat výsledek hodnocení důkazů, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly v řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly v řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor, nebo jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení § 133 až § 135 o. s. ř. Musí se přitom jednat o zjištění právně významné (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1992, sp. zn. 7 Cdo 9/92, uveřejněné pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Neodchýlí-li se soud při hodnocení důkazů od stanoveného postupu vyplývajícího z ustanovení § 132 o. s. ř., tzn. hodnotí-li důkazy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti, přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci, přičemž toto hodnocení odpovídá zásadám logického uvažování, nelze polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že měl vycházet z jiného důkazu, že některý důkaz není ve skutečnosti pro skutkové zjištění důležitý apod.). Dovolací soud však po prostudování spisového materiálu a porovnání odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu s obsahem spisu předpoklady pro naplnění tohoto dovolacího důvodu neshledal. Náležitou oporu v provedeném dokazování (důkazy, z nichž byla jednotlivá skutková zjištění čerpána, jsou v odůvodnění rozsudku odvolacího soudu označeny) má závěr odvolacího soudu, že ještě před převodem nemovitosti byly provedeny stavební práce v hodnotě přesahující částku předepsané vlastní investice obce a nastala splatnost ceny díla, obec závazek k zaplacení ceny za rekonstrukci písemně uznala, teprve následně začala zpochybňovat jeho výši, rozsudek ukládající obci zaplacení ceny díla nabyl právní moci 21. 8. 2002 a do 31. 6. 2003 tak žalobkyně měla dost času dluh splnit, a přesto tak neučinila. Z provedených důkazů vyplývá, že žalobkyně v rozhodné době neměla volné finanční prostředky, usilovně hledala řešení své nepříznivé finanční situace, jež byla opakovaně projednávána zastupitelstvem, a to právě v souvislosti s prováděním rekonstrukce předmětné nemovitosti, obec zamýšlela dotační podmínku vlastní investice splnit prostřednictvím úvěru, který se jí však nepodařilo zajistit, pokoušela se peníze získat i cestou smluv o budoucích kupních smlouvách na byty v předmětném domě. Dovolatelce lze sice přisvědčit v tom, že podmínkou poskytnutí dotace jistě nebyla povinnost mít potřebné finanční prostředky „po celou dobu na svém účtu“, současně však bylo zjištěno, že žalobkyně právě s odvoláním na svou tíživou finanční situaci nezaplatila cenu rekonstrukce nemovitosti, ani její část, tj. neinvestovala do stavby stanovený objem vlastních prostředků, ačkoli splatnost ceny díla nastala více než rok před neoprávněným převodem nemovitosti. Předpoklady pro splnění dotační podmínky vlastní investice tedy byly dány, a jen v důsledku počínání obce, která cenu díla zaplatila až v r. 2005 po proběhlém soudním řízení, vznikla obci povinnost k vrácení dotace. Na nesplnění uvedené dotační podmínky nemělo protiprávní jednání žalované vliv. Žalobkyně přitom v průběhu řízení netvrdila a neprokazovala, že to byla právě žalovaná, kdo měl a mohl zpeněžit majetek obce a zajistit včas splnění dotační podmínky investice vlastních prostředků. Za této situace nelze zpochybnit správnost závěru odvolacího soudu, že mezi jednáním žalované a škodou spočívající ve vrácení dotace není příčinná souvislost. Dovolací soud tedy neshledal dovolání žalobkyně důvodným, a proto jej podle § 243b odst. 2 věty před středníkem o. s. ř. zamítl, aniž by k jeho projednání nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.). Rozsudek odvolacího soudu byl dovoláním formálně napaden rovněž ve výroku o nákladech řízení, aniž by však proti tomuto výroku byly vzneseny jakékoli námitky. Z obsahového hlediska proto dovolací soud považoval za dovoláním napadený jen meritorní výrok rozsudku odvolacího soudu. Pro úplnost lze dodat, že dovolání proti výroku odvolacího soudu o nákladech řízení není přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod č. 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. tak, že žalobkyni, jejíž dovolání bylo zamítnuto, byla uložena povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 20.040,- Kč včetně 20 % DPH (§ 3 odst. 1 bod 4 ve spojení s § 10 odst. 3 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a § 137 odst. 3 o. s. ř.). Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný. Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí. V Brně dne 29. května 2012 JUDr. Robert Waltr, v. r. předseda senátu