26 Cdo 3704/2010 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Pavlíny Brzobohaté ve věci žalobkyně M. H. o nejasném podání, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 23 Nc 2/2010, o dovolání žalobkyně proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. června 2010, č. j. 1 Co 76/2010-44, takto: Dovolání se odmítá. O d ů v o d n ě n í : Krajský soud v Ostravě (soud prvního stupně) usnesením ze dne 6. 4. 2010, č. j. 23 Nc 2/2010-13, odmítl podání žalobkyně ze dne 11. 1. 2010; současně rozhodl o nákladech řízení. Vrchní soud v Olomouci (soud odvolací) usnesením ze dne 16. 6. 2010, č. j. 1 Co 76/2010-44, odmítl – podle § 43 odst. 2 ve spojení s ustanovením § 211 o. s. ř. – odvolání žalobkyně proti citovanému usnesení soudu prvního stupně. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že v odvolacím řízení nebylo možno pokračovat pro vady odvolání, které žalobkyně neodstranila ani přes řádné poučení ze strany soudu prvního stupně. Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně (nezastoupena advokátem) dovolání, v němž vyjadřuje nesouhlas s napadeným rozhodnutím. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas a subjektem k tomu oprávněným – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.). Poté se zabýval otázkou přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku. Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu je upravena v ustanoveních § 237, § 238, § 238a a také v § 239 o.s.ř. Přípustnost dovolání podle § 237 o.s.ř. není dána, neboť napadeným usnesením odvolacího soudu nebylo změněno (§ 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.) či potvrzeno (§ 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř.) rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o věci samé. Dovolání není přípustné ani podle § 238, § 238a odst. 1 a § 239 odst. 1 a 2 o.s.ř., protože nejde o žádný z případů v citovaných ustanovení uvedených. Přípustnost dovolání není možno dovodit ani z ustanovení § 239 odst. 3 o. s. ř., neboť podle tohoto ustanovení je dovolání přípustné (za obdobného použití ustanovení § 237 odst. 1 a 3 o.s.ř.) proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí návrhu (žaloby), nikoli proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo odmítnuto odvolání. Z uvedeného vyplývá, že přípustnost dovolání nelze opřít o žádné v úvahu přicházející ustanovení. Lze proto uzavřít, že dovolání proti usnesení, jímž odvolací soud ve smyslu § 43 odst. 2 a § 211 o.s.ř. odmítl odvolání pro vady, které brání jeho projednání, není přípustné; mimořádným opravným prostředkem proti takovému rozhodnutí je podle § 229 odst. 4 o. s. ř. žaloba pro zmatečnost (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2005, sp. zn. 29 Odo 837/2003). Za této situace Nejvyšší soud dovolání podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. pro nepřípustnost odmítl, aniž se zabýval nedostatkem povinného advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 4 o.s.ř.). Jelikož jediným účastníkem tohoto dovolacího řízení byla pouze žalobkyně, nepřichází výrok o náhradě nákladů mezi účastníky pojmově v úvahu. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 8. března 2012 Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc. předsedkyně senátu