28 Cdo 1712/2011 U S N E S E N Í Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobkyně: H. J., zastoupená JUDr. Alešem Pejchalem, advokátem v Čelákovicích, Stankovského 144, proti žalovaným: 1) Česká republika – Ministerstvo vnitra, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, 2) Česká republika – Ministerstvo spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení 1.460.725,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 19 C 114/2006, o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 11. 2008, č. j. 14 Co 380/2008-197, takto: I. Dovolání žalobkyně se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Usnesením Městského soudu v Praze výše označeným byl ve výroku I. potvrzen výrok IV. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 18. 12. 2008, č. j. 19 C 114/2006-179, kterým bylo zastaveno řízení o zaplacení úroku z prodlení ve výši 6,5 % z částky 2.784.185,- Kč od 1. 1. 2002 do 22. 2. 2002 a z částky 1.323.460,- Kč od 23. 2. 2002 do zaplacení. Ve výroku II. usnesení odvolacího soudu bylo rozhodnuto o zrušení výroků I., II. a III. rozsudku soudu prvního stupně a věc mu byla v tomto rozsahu vrácena k dalšímu řízení. Žalobkyně se ve věci domáhala vůči žalovaným zaplacení částky 2.784.185,- Kč s 6,5 % úrokem z prodlení od 1. 1. 2002 do zaplacení. V podání ze dne 23. 10. 2006, které bylo označeno jako částečné zpětvzetí žaloby, bylo uvedeno, že žalobkyně bere žalobu zpět co do částky 1.323.460,- Kč s příslušenstvím a nadále požaduje zaplacení částky 1.460.725,- Kč s příslušenstvím. Soud prvního stupně rozhodl dne 27. 10. 2006 o zastavení řízení v částce 1.323.460,- Kč, avšak nerozhodl o uplatňovaném příslušenství. Žalobkyně dne 14. 11. 2008 (v průběhu jednání o odvolání) vzala žalobu ohledně části příslušenství – úroků z prodlení ve výši 6,5 % z částky 1.460.725,- Kč od 1. 1. 2002 do 22. 2. 2002 zpět. Soud prvního stupně rozhodl o příslušenství žalované částky v návaznosti na pokyn odvolacího soudu ze dne 21. 7. 2008 tak, jak je uvedeno shora (odvolacím soudem potvrzený výrok I. rozsudku soudu prvního stupně). Odvolací soud v tomto rozsahu rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, když dospěl k závěru o správnosti postupu soudu nižší instance podle ustanovení § 96 odst. 1, 2 o. s. ř. Žalobkyně podala proti výroku I. usnesení odvolacího soudu dovolání. Uvedla v něm, že odvolací soud se dostatečně nevypořádal se skutečností, že ve výroku IV. rozsudku soudu prvního stupně je rozhodováno o příslušenství pohledávky, a tudíž se i na tento výrok soudu prvního stupně vztahuje ustanovení § 166 odst. 1, 2 o. s. ř. ohledně formy rozhodnutí. Odvolací soud měl i v případě výroku IV. rozsudku soudu prvního stupně rozhodnout o jeho zrušení a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Na závěr dovolání navrhla zrušení napadeného usnesení a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Žalovaní se k podanému dovolání nevyjádřili. Nejvyšší soud zjistil, že žalobkyně, zastoupená advokátem, podala dovolání v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.). Žalobkyně dovozovala přípustnost dovolání z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a dovolací důvody, které by dovolací soud přezkoumal v případě přípustnosti dovolání, byly uplatněny podle § 241a odst. 2 písm. a), b) o. s. ř. Dovolání není přípustné. Podle ustanovení § 96 odst. 1 o. s. ř. může vzít žalobce za řízení svůj návrh na jeho zahájení zpět, a to zčásti nebo zcela. Podle odst. 2 tamtéž v případě, kdy je návrh vzat zpět, soud řízení zastaví v rozsahu zpětvzetí návrhu. Podle ustanovení § 167 odst. 1, věty druhé o. s. ř. rozhoduje soud mj. o zastavení nebo přerušení řízení a o vzetí návrhu zpět usnesením. Dovolání proti usnesení, jímž odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení pro zpětvzetí žaloby podle § 96 o.s.ř., není podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2001 přípustné (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2002, sp. zn. 29 Odo 459/2002). Přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu upravují ustanovení § 237 až § 239 o. s. ř. Podle ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a/ jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, b/ jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, c/ jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Všem třem případům přípustnosti dovolání v tomto ustanovení vypočteným je společné, že musí jít o rozhodnutí ve věci samé. Usnesení (pozn. v projednávané věci jde o rozsudek, viz níže) o zastavení řízení je sice usnesením, jímž se řízení končí, usnesením „ve věci samé“ však není (shodně srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu uveřejněného pod číslem 53/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), takže dovolání podle § 237 o. s. ř. přípustné není. Pro úplnost lze dodat, že podle § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. nemůže být dovolání v této věci přípustné i proto, že dovoláním napadené unesení nemá povahu měnícího rozhodnutí odvolacího soudu. Ustanovení § 238, § 238a a § 239 o. s. ř. pak nezakládají přípustnost dovolání proto, že napadené rozhodnutí nelze podřadit žádnému z tam vyjmenovaných případů. Zpětvzetí žaloby je jednostranným procesním úkonem účastníka, který je projevem jeho svobodné vůle. Následné rozhodnutí soudu o zpětvzetí žaloby není rozhodnutím ve věci samé, kvůli kterému by bylo snad mělo být nařizováno jednání. Přestože se v projednávané věci zpětvzetí týká příslušenství nároku a bylo o něm rozhodováno rozsudkem, stalo se tak v důsledku rozhodnutí i o dalších nárocích žalobkyně (příslušenství). Pokud by tomu tak nebylo, soud by rozhodoval o částečném zpětvzetí žaloby žalobkyní samostatným usnesením, a to bez jednání. Nejvyšší soud proto podle § 243b odst. 5, § 218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání žalobkyně odmítl. Oproti žalobkyni byli žalovaní v řízení úspěšní a podle § 243b odst. 5 a návazných ustanovení o. s. ř. vzniká stranám, které dosáhly v dovolacím řízení úspěch, právo na náhradu nákladů řízení. Žalovaným však v rámci dovolacího řízení žádné náklady nevznikly a proto bylo o nákladech tohoto řízení rozhodnuto tak, jak ve výroku II. rozsudku uvedeno. Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 11. dubna 2012 JUDr. Ludvík D a v i d, CSc., v. r. předseda senátu