29 Cdo 1899/2011 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně doc. JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Petra Šuka v právní věci žalobkyně J. G., správkyně konkurzní podstaty úpadkyně společnosti Nábytek HESPRE, s. r. o., bytem v Roudnici nad Labem, Alej 17. listopadu 1423, PSČ 413 01, zastoupené JUDr. Lubošem Pospíšilem, advokátem se sídlem v Litoměřicích, Osvobození 714/4, PSČ 412 01, proti žalované L. P., zastoupené JUDr. Vojtěchem Krejčířem, advokátem se sídlem v Mostě, Moskevská 12, PSČ 434 01, o zaplacení 1.163.050,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 19 Cm 339/2006, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. prosince 2010, č. j. 7 Cmo 498/2009-157, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í: Napadeným rozsudkem odvolací soud mimo jiné potvrdil výrok II. rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. června 2009, č. j. 19 Cm 339/2006-123, v části, kterou soud uložil žalované zaplatit žalobkyni 1,142.150,- Kč, a ve zbývající části výroku II. a ve výroku III. rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně. Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, a to do výroku, jímž byl potvrzen výrok II. usnesení soudu prvního stupně, jež Nejvyšší soud podle ustanovení § 243b odst. 5, § 218 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), odmítl. Učinil tak proto, že dovolání proti potvrzujícímu výroku usnesení ve věci samé může být přípustné pouze podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. [o situaci předvídanou v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nejde], tedy tak, že dovolací soud – jsa přitom vázán obsahem dovolání (§ 242 odst. 3 o. s. ř.) – dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Dovolatelka přitom Nejvyššímu soudu žádné otázky, z nichž by bylo možno usuzovat na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, k řešení nepředkládá. Z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), je pak možné (z povahy věci) posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. Naopak zde nelze účinně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jestliže tvrzené vady v procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2006, pod číslem 130, a ze dne 15. listopadu 2007, sp. zn. III. ÚS 372/06, jakož i důvody rozhodnutí uveřejněného pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Při respektování shora vymezených kritérií jsou pro řešení otázky přípustnosti dovolání bezvýznamné dovolatelkou předkládané otázky 1) a 2), když je zcela zjevné, že v projednávané věci nedošlo ke vzniku nájemního vztahu, z čehož plyne, že rovněž nevznikla povinnost platit nájemné. Jde-li následně o otázku 3), závěr, že vztah z odpovědnosti za škodu způsobenou statutárním orgánem obchodní společnosti se řídí obchodním zákoníkem, pak vyplývá z ustálené judikatury Nejvyššího soudu (srov. např. odůvodnění rozsudku ze dne 15. září 2010, sp. zn. 29 cdo 2308/2009). Pokud pak dovolatelka odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2010, sp. zn. 29 Cdo 3680/2007, není tento odkaz případný, neboť odkazované rozhodnutí se týká zcela odlišné situace – konkrétně promlčení práva uplatit neúčinnost právního úkonu podle § 14 odst. 1 písm. a) nebo podle § 15 zákona o konkurzu a vyrovnání. Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. proto dovolání přípustné není. Protože dovolací soud neshledal ani jiný důvod přípustnosti, podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. je odmítl. O náhradě nákladů řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť dovolatelka s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalobkyni podle obsahu spisu žádné náklady dovolacího řízení nevznikly. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 19. června 2012 doc. JUDr. Ivana Š t e n g l o v á předsedkyně senátu