30 Cdo 1707/2011 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Pavla Vrchy, ve věci žalobce A. Ž., zastoupeného Mgr. Tomášem Potěšilem, advokátem se sídlem v Šumperku, Hlavní třída 283/2, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 15 C 255/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 9. 2010, č. j. 17 Co 116/2010 – 74, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Obvodní soud pro Prahu 2 v rozsudku ze dne 14. 1. 2010, č. j. 15 C 255/2007 – 56, rozhodl tak, že žalované uložil povinnost, aby žalobci zaplatila částku 20.000,- Kč (výrok I.), dále zamítl žalobu, pokud se jí žalobce domáhal, aby mu žalovaná zaplatila částku 74.115,32 Kč a aby byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci částku 2.741,- EUR za každý další den průtahů od 15. 12. 2007 do 19. 11. 2009 (výrok II.). Ve výroku III. rozhodl o náhradě nákladů řízení. K odvolání žalobce odvolací soud potvrdil výrok II. rozsudku soudu prvního stupně v jeho zamítavé části a dále ve výroku o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud také rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Výše uvedeného se žalobce domáhal z titulu náhrady nemajetkové újmy, která mu měla být způsobena v důsledku nepřiměřeně dlouhého řízení vedeného před Krajským soudem v Brně pod sp. zn. 24 C 88/2004, ve věci jeho žaloby na ochranu osobnosti. Tuto žalobu podal u uvedeného soudu dne 31. 5. 2004, přičemž ke dni podání žaloby v předmětném (kompenzačním) řízení, tedy ke dni 15. 12. 2007, nebylo o této žalobě pravomocně rozhodnuto. Průběh zkoumaného řízení byl soudy zjištěn následovně. Řízení bylo zahájeno dne 1. 6. 2004 doručením žaloby Krajskému soudu v Hradci Králové. Ten dne 22. 9. 2004 vyslovil svoji místní nepříslušnost a spis postoupil Krajskému soudu v Brně. Dne 4. 2. 2005 Krajský soud v Brně k návrhu žalobce mu přiznal osvobození od soudních poplatků a ustanovil právního zástupce. Dne 14. 3. 2006 podal žalobce stížnost na průtahy v řízení, na niž mu bylo odpovězeno přípisem ze dne 3. 4. 2006. Dne 9. 8. 2006 žalobce podal návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu a dne 11. 9. 2006 Vrchní soud v Olomouci jeho návrhu vyhověl a určil Krajskému soudu v Brně lhůtu do 28. 2. 2007 k provedení úkonu směřujícího k rozhodnutí. Dne 5. 12. 2006 vyzval Krajský soud v Brně žalobce k odstranění vad žaloby a dne 16. 1. 2007 zprostil funkce ustanoveného zástupce. Dne 5. 2. 2007 ustanovil žalobci právního zástupce jiného. Dne 5. 3. 2007 soud opětovně vyzval žalobce k odstranění vad žaloby. Dne 4. 6. 2007 připustil soud návrh na změnu žaloby a vyzval žalovanou, aby se k žalobě vyjádřila. Dne 9. 11. 2007 se konalo jednání ve věci a soud vyhlásil rozsudek. Proti němu podal žalobce odvolání a spis byl Vrchnímu soudu v Olomouci předložen dne 21. 1. 2008. Jednání ve věci proběhlo dne 17. 9. 2008 a rozsudek soudu prvního stupně byl potvrzen. Žalobce dne 13. 11. 2008 podal proti tomuto rozsudku dovolání a požádal o ustanovení advokáta pro dovolací řízení. Tato žádost byla zamítnuta Krajským soudem v Brně dne 19. 11. 2008, což bylo potvrzeno odvolacím soudem dne 30. 9. 2009. Usnesením ze dne 14. 5. 2009 byl žalobce vyzván ke zvolení si právního zástupce pro dovolací řízení. Žalobce tak neučinil a jeho dovolání bylo Nejvyšším soudem odmítnuto (správně: dovolací řízení bylo zastaveno – pzn. Nejvyššího soudu). Žalobcova ústavní stížnost směřující proti usnesení o nevyhovění návrhu na ustanovení právního zástupce pro dovolací řízení byla odmítnuta. Soud prvního stupně konstatoval, že ve zkoumaném řízení byly shledány průtahy, dospěl však k závěru, že celková délka řízení vzhledem k vývoji věci se jeví jako přiměřená. Ve věci bylo rozhodováno ve dvou stupních soudní soustavy (nepočítaje dovolací řízení a řízení o ústavní stížnosti). Žalobce sám na počátku zavinil prodlevu, když podal žalobu k místně nepříslušnému soudu. Průtah byl shledán v řízení u Krajského soudu v Brně, kam byl spis postoupen dne 21. 10. 2004. První úkon ze strany tohoto soudu spočíval v přiznání osvobození od soudních poplatků v únoru 2005. V dubnu 2005 požádal soudce o připojení přílohového spisu. Až po rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci o určení lhůty k provedení procesního úkonu vydal Krajský soud v Brně usnesení o potřebě doplnění žaloby, a to dne 5. 12. 2006. Soud prvního stupně proto shledal průtah v řízení v délce dvaceti měsíců. Řízení „je zatíženo vadou spočívající v průtazích v řízení“. Celkovou délku řízení shledal soud prvního stupně (bez započtení doby dvaceti měsíců, kdy došlo k průtahům) jako přiměřenou. Jednalo se o složitější věc, poškozený podal v průběhu řízení návrh na určení lhůty a význam předmětu řízení byl pro žalobce zásadnější. Proto nepostačuje pouhé konstatování porušení práva, ale je nutné přiznat náhradu za nemajetkovou újmu v penězích. O její výši rozhodl soud v souladu s konstantní judikaturou Evropského soudu pro lidská práva a rozhodovací praxí český soudů a za přiměřenou shledal částku 20.000,- Kč. Odvolací soud souhlasil se závěrem soudu prvního stupně, že ve zkoumaném řízení vedeném u Krajského soudu v Brně došlo k určitému průtahu v řízení, neboť soud byl nečinný po dobu dvaceti měsíců. Žalobce na to reagoval podáním stížnosti na průtahy v řízení a návrhem na určení lhůty k provedení procesního úkonu. Soud prvního stupně taktéž správně zhodnotil vliv chování žalobce (zejména na počátku řízení) i soudu na celkovou délku řízení. Výše přiznaného zadostiučinění pak odpovídá zákonným kritériím i judikatuře Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“). Pro přiznání nároku v žalované výši nesvědčí podle odvolacího soudu ani charakter sporu, neboť se nejednalo o řízení např. trestní, o osobním stavu, o řízení rodinněprávní či pracovněprávní. Zadostiučinění ve výši 20.000,- Kč odpovídá závažnosti újmy vzniklé žalobci i okolnostem, za nichž k této újmě došlo. K tomu odvolací soud poukázal i na to, že podle judikatury ESLP není nutné přiznávat v kompenzačních řízeních před vnitrostátními orgány zadostiučinění v téže výši jako v řízeních o stížnostech před ESLP. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost staví na tvrzení o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí. Důvodem dovolání je nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem a též částečná nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku. Za otázku zásadního právního významu žalobce považuje, zda při rozhodování o poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za průtahy ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. je třeba vycházet z celkové doby řízení, v němž k průtahům došlo, nebo je třeba vycházet jen z délky průtahů samotných. Je zřejmé, že je to právě celková délka řízení, která je jako jediná, je-li nepřiměřená, způsobilá zasáhnout do práv jeho účastníků. Je tomu tak proto, že samotný (byť neodůvodněný) průtah v řízení, jehož celková délka je přiměřená, zásah do práv účastníka řízení způsobit nemůže. Odvolací soud rovněž pochybil, ztotožnil-li se se závěrem soudu prvního stupně, že řízení bylo skončeno již dnem 17. 9. 2008, aniž do délky řízení započetl délku řízení o dovolání a o ústavní stížnosti. Skutečnost, že obě podání byla odmítnuta, je právně bezvýznamná. To, že žaloba byla podána u místně nepříslušného soudu, nezpůsobilo průtahy v řízení. Žaloba byla podána k soudu, v jehož obvodu měla žalovaná hlášen pobyt, a skutečnost, že se žalovaná zdržuje v jiném místě, nebyla a ani nemohla být dovolateli známa. Oproti odvolacímu soudu je dovolatel též přesvědčen, že řízení ve věcech ochrany osobnosti je řízením zásadního významu, v němž je podstatná právě otázka rychlosti řízení a meritorního rozhodnutí ve věci. Žalobce navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek soudu odvolacího a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Dne 13. 10. 2011 byl Nejvyššímu soudu doručen přípis žalobce, v němž doplňuje své dovolání s poukazem na závěry dosažené ve stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 7. 2009 (viz čl. II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.) – dále jen „o. s. ř.“ Dospěl k závěru, že dovolání není přípustné. V daném případě by dovolání mohlo být shledáno přípustným jen tehdy, jestliže by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je po právní stránce ve věci samé zásadně významné (§ 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.). Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží. Nejvyšší soud se ve svých rozhodnutích vyjádřil k tomu, kterak je třeba postupovat při stanovení přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou (soudního) řízení. V tomto ohledu dospěl mimo jiné k závěru, že „při úvaze o poskytnutí přiměřeného zadostiučinění je třeba přihlížet k celkové době, po kterou řízení trvalo, nikoliv tedy jen k době, po kterou docházelo k průtahům ve smyslu nečinnosti“. Tento právní závěr je obsažen, jak správně poukazuje dovolatel, především ve stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněném pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (veřejnosti dostupném na internetových stránkách www.nsoud.cz; dále jen „Stanovisko“). V daném případě však soud prvního stupně i soud odvolací dospěly shodně k závěru, že doba trvání zkoumaného řízení byla přiměřená. Dovolateli přiznaly přiměřené zadostiučinění za újmu, která mu byla způsobena dvacetiměsíční nečinností Krajského soudu v Brně, tedy zřejmě nesprávným úředním postupem ve smyslu § 13 odst. 1, věty první, zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) – dále jen „OdpŠk“. Jinými slovy řečeno, přiměřené zadostiučinění nebylo dovolateli poskytnuto za nesprávný úřední postup spočívající v nepřiměřeně dlouze vedeném soudním řízení, ale za „jiný“ nesprávný úřední postup soudu, který spočíval v nečinnosti (v tzv. průtazích) po určitou dobu téhož řízení. Kritéria uvedená v § 31a odst. 3 OdpŠk soudy v daném případě hodnotily pro posouzení přiměřenosti celkové doby řízení, nikoliv již ve vztahu ke stanovení přiměřeného zadostiučinění, neboť dospěly k závěru, že celková doba řízení byla přiměřená. Učinily tak v souladu s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu (viz též Stanovisko, bod IV.). Dovolací soud se na tomto místě nevyjadřuje k tomu, zda poskytnutí zadostiučinění za výše uvedený průtah ve zkoumaném řízení, bylo namístě. To přesto, že dovolatel proti tomuto závěru brojil. Je totiž rozhodující, že proti výroku, v němž bylo žalobě vyhověno co do částky 20.000,- Kč, dovolatel logicky odvolání, a tedy ani dovolání, nepodal a i kdyby tak učinil, nebylo by dovolání v této části subjektivně přípustné. I kdyby dovolací soud dospěl k právnímu názoru odlišnému od názoru soudů nižších stupňů, nemohlo by to pro dovolatele přivodit příznivější rozhodnutí ve věci samé. To, že soudy nezapočítaly do celkové délky řízení i řízení o dovolání a řízení o ústavní stížnosti, je také v daném případě zcela v souladu s dosavadní judikaturou Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud sice trvá na tom, že řízení o dovolání, řízení o kasační stížnosti či řízení o stížnosti ústavní je třeba zahrnovat do celkové doby řízení (bod III, 2 Stanoviska), avšak na druhou stranu dospěl k závěru, že „nelze přičítat k tíži státu prodloužení délky řízení v důsledku nutnosti reagovat na návrhy, opravné prostředky nebo námitky účastníků řízení (srov. rozsudek senátu druhé sekce ESLP ze dne 25. 5. 2004, ve věci Dostál proti České republice, stížnost č. 52859/99, odst. 209 a 220), zvláště jde-li o návrhy, opravné prostředky či námitky zjevně nedůvodné“ (viz Stanovisko IV, b). V daném případě bylo řízení o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. 9. 2008, č. j. 1 Co 27/2008 – 109, zastaveno z důvodu absence kvalifikovaného právního zastoupení žalobce ve smyslu § 241 odst. 1 o. s. ř. Ačkoliv žalobce pro účely dovolacího řízení požádal o ustanovení advokáta jakožto právního zástupce, Krajský soud v Brně usnesením ze dne 19. 11. 2008, č. j. 24 C 88/2004 – 134, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 3. 2009, č. j. 1 Co 374/2008 – 144, žalobci právního zástupce z řad advokátů neustanovil, neboť se jednalo ze strany žalobce o zřejmě bezúspěšné uplatňování práva. Ústavní stížnost – o níž se dovolatel také zmiňuje – byla podána právě proti těmto usnesením a byla Ústavním soudem odmítnuta usnesením ze dne 19. 11. 2009. Z právě vyložených důvodů dospěl dovolací soud k závěru, že ani případné připuštění dovolání by nemohlo pro dovolatele přivodit příznivější rozhodnutí ve věci. Proto postupoval podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c/ o. s. ř. a dovolání žalobce jako nepřípustné odmítl. Při rozhodování o náhradě nákladů řízení vycházel dovolací soud z toho, že žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo a žalované v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly. Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné. V Brně 29. února 2012 JUDr. František Ištvánek, v. r. předseda senátu