30 Cdo 4121/2011 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobce A. N., zastoupeného JUDr. Petrem Živělou, advokátem se sídlem ve Vyškově, Puškinova 5, proti žalovanému A. K., o ochranu osobnosti, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 24 C 95/2005, o dovolání žalobce proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. ledna 2009, č. j. 1 Co 234/2008-47, takto: Usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. ledna 2009, č. j. 1 Co 234/2008-47, a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. května 2008, č.j. 24 C 95/2005-40, se zrušují , a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Krajský soud v Brně usnesením ze dne 29. května 2008, č.j. 24 C 95/2005-40, odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) žalobu žalobce podanou v označené věci s odůvodněním, že neobsahovala náležitosti podle § 79 odst. 1, o. s. ř. a žalobce, i když byl usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 7. listopadu 2007, č. j. 24 C 95/2005-37, vyzván podle § 43 odst.1 o.s.ř. k opravě vad žaloby ve lhůtě třiceti dnů a byl poučen, jak mají být tyto vady odstraněny, jakož i o procesních následcích, že tak neučiní, však vady podání neodstranil. Soud prvního stupně též rozhodl o náhradě nákladů tohoto řízení. K odvolání žalobce Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 22. ledna 2009, č. j. 1 Co 234/2008-47, usnesení Krajského soudu v Brně podle § 219 o.s.ř. jako věcně správné potvrdil a současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Ztotožnil se s názorem soudu prvního stupně, že žalobce, ač byl vyzván k odstranění vad žaloby a poučen, jakým způsobem má vady žaloby odstranit, ve stanovené lhůtě v intencích výzvy soudu všechny vady neodstranil. Vrchní soud konstatoval, že žalobce v odvolání sice uvedl, jakého plnění se domáhá ve vztahu ke každému ze žalovaných, avšak vylíčení rozhodujících skutečností, na jejichž základě uplatňuje své nároky, je zcela obecné, nekonkrétní a neurčité. Svoje rozhodnutí velmi podrobně a pečlivě zdůvodnil, přičemž se v zásadě ztotožnil se soudem prvního stupně v tom, že předmětná žaloba je neprojednatelná pro relativní manko rozhodujících skutečností vymezujících protiprávní zásah (resp. zásahy) a pro nedostatek údajů o tom, jaké následky mělo jednání žalovaného pro žalobce a k jaké újmě na jeho straně došlo, jakým způsobem byla ve značné míře snížena jeho důstojnost a vážnost ve společnosti a z jakého důvodu se (mu) nejeví přiměřeným zadostiučinění v nepeněžité újmě. Odvolací soud mimo jiné poukázal na skutečnost, že k řádnému vymezení skutku slouží nejen vymezení obsahové a teritoriální, ale je nezbytné takové skutky vymezit i časově, případně i za pomoci jiných údajů, které k individualizaci skutku přispívají. To však žalobce podle odvolacího soudu přes řádné procesní poučení neučinil. Dovodil proto, že pro nedostatek žaloby spočívající v neúplném vymezení tvrzených zásahů, jichž se měl dopustit žalovaný, a pro částečný deficit petitu, je žaloba v celém rozsahu neprojednatelná. Usnesení odvolacího soudu bylo doručeno zástupci žalobce dne 3. února 2009 a téhož dne nabylo právní moci. Proti tomuto usnesení podal žalobce dne 31. března 2009 včasné dovolání, jehož přípustnost dokládá odkazem na ustanovení § 239 odst. 3 o.s.ř. a má za to, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. Nesouhlasí s tvrzením odvolacího soudu, že je třeba jako nekonkrétní posuzovat žalobní petit, ve kterém žádá po žalovaném omluvu a není ani srozuměn se závěrem, že (z žaloby) není patrno, co má být obsahem požadované omluvy. Ve vztahu ke konstatování odvolacího soudu, že zásah žalovaného není v žalobě vymezen časově, dovolatel připomíná, že slovní útoky žalovaného byly permanentní, opakované, a to v průběhu několika let. Dovolatel proto navrhl, aby napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci bylo zrušeno, a aby věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení. K dovolání nebylo podáno vyjádření. Při posuzování tohoto dovolání dovolací soud přihlédl k ustanovení čl. II bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného do 30. června 2009. Dále konstatuje, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, řádně zastoupenou advokátem podle ustanovení § 241 odst. 1 o.s.ř., ve lhůtě vymezené ustanovením § 240 odst.1 o.s.ř., je charakterizováno obsahovými a formálními znaky požadovanými ustanovením § 241a odst. 1 o.s.ř. a je přípustné podle ustanovení § 239 odst. 3 o.s.ř. Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) poté usnesení Vrchního soudu v Olomouci přezkoumal v souladu s ustanovením § 242 odst. 1 až 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné. Z ustanovení § 242 o.s.ř. vyplývá, že právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu podaným dovoláním. Dovolací soud je přitom nejen vázán rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. Současně je však v případech, je-li dovolání přípustné, povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Podle ustanovení § 43 o.s.ř. předseda senátu usnesením vyzve účastníka, aby bylo opraveno nebo doplněno podání, které neobsahuje všechny stanovené náležitosti nebo které je nesrozumitelné nebo neurčité. K opravě nebo doplnění podání určí lhůtu a účastníka poučí, jak je třeba opravu nebo doplnění provést (odst. 1). Není-li přes výzvu předsedy senátu podání řádně opraveno nebo doplněno a v řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat, soud usnesením podání, kterým se zahajuje řízení, odmítne. K ostatním podáním soud nepřihlíží, dokud nebudou řádně opravena nebo doplněna. O těchto následcích musí být účastník poučen (odst. 2). Žaloba je podání, kterým se zahajuje řízení před soudem. Žaloba musí obsahovat kromě obecných náležitostí podání uvedených v ustanovení § 42 odst. 4 o.s.ř. mimo jiné vylíčení rozhodujících skutečností, označení důkazů, jichž se žalobce dovolává, a musí z ní být patrno, čeho se žalobce domáhá (srov. § 79 odst. 1 větu druhou o.s.ř.). Potvrdil-li odvolací soud usnesení soudu prvního stupně, činí tak pro absenci vylíčení rozhodujících skutečností, které slouží k vymezení předmětu řízení po skutkové stránce. Rozhodujícími skutečnostmi ve smyslu § 79 odst. 1 o.s.ř. se rozumějí údaje, které jsou zcela nutné k tomu, aby bylo jasné, o čem a na jakém podkladě má soud rozhodnout. Žalobce musí v návrhu uvést takové skutečnosti, kterými vylíčí skutek (skutkový děj), na jehož základě uplatňuje svůj nárok, a to v takovém rozsahu, který umožňuje jeho jednoznačnou individualizaci, tj. nemožnost záměny s jiným skutkem. Z obsahu žaloby podle názoru dovolacího soudu vyplývá, že ve své podstatě je oproti závěrům soudů obou stupňů projednatelná, když s dovolatelem je třeba souhlasit, že má postihovat tvrzené relativně dlouhé, údajně několik let opakované jednání, takže požadavek dalšího časového upřesnění skutku se může jevit jako příliš rigorózní. Tato okolnost spočívající v tvrzené dlouhodobosti údajných zásahů proti právu žalobce na ochranu osobnosti pak s sebou nese (resp. může nést) potencionální fakt citelného zásahu osobnostní sféry fyzické osoby, kterou by bylo na místě posoudit optikou zásady, že o snížení důstojnosti a vážnosti postižené fyzické osoby ve společnosti ve značné míře půjde v těch případech, kde za konkrétní situace, za které k neoprávněnému zásahu do osobnostních práv fyzické osoby došlo, jakož i s přihlédnutím k dotčené fyzické osobě, lze dovodit, že by nastalou újmu vzhledem k intenzitě a trvání nepříznivého následku spočívajícího ve snížení její důstojnosti či vážnosti ve společnosti, pociťovala jako závažnou zpravidla každá fyzická osoba, nacházející se na místě a v postavení postižené fyzické osoby. S ohledem na uvedené skutečnosti má proto dovolací soud za to, že dovoláním napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci nelze v uvedených výrocích pokládat za správné. Nejvyšší soud České republiky proto toto rozhodnutí, včetně výroku o náhradě nákladů řízení, zrušil. Protože tytéž důvody platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, bylo zrušeno i toto usnesení a věc byla vrácena posledně zmíněnému soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 a 3 o.s.ř.). K projednání věci nebylo nařízeno jednání (243a odst. 1 o.s.ř.). Odvolací soud (soud prvního stupně) je vázán právním názorem dovolacího soudu (§ 243d odst. 1 věta první o.s.ř. ve spojení s § 226 odst. 1 téhož zákona). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.). Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 31. ledna 2012 JUDr. Pavel Pavlík, v. r. předseda senátu