30 Cdo 877/2011 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobce J. S., zastoupeného Mgr. Pavlem Gécim, advokátem se sídlem v Praze 7, U Studánky 3, proti žalované Maeve, s. r. o., identifikační číslo osoby: 28507975, se sídlem v Praze 8, Zenklova 32/38, zastoupené JUDr. Jitkou Tutterovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Ječná 1, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 9 C 278/2009, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze, ze dne 5. října 2010, č.j. 30 Co 362/2010-117, takto: I. Dovolání žalované se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 6.360,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Pavla Géciho, advokáta se sídlem v Praze 7, U Studánky 3. Stručné odůvodnění (§ 243c odst. 2 o.s.ř.): Obvodní soud pro Prahu 9 (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 12. března 2010, č.j. 9 C 278/2009-95, určil, že „žalobce je vlastníkem nemovitostí – budovy č.p. 513 v části obce H., objekt bydlení, postavené na pozemku parc. č. 430/2, pozemku parc. č. 430/1 – ostatní plocha o výměře 683 m2, pozemku parc. č. 430/2 – zastavěná plocha a nádvoří o výměře 117 m2, pozemku parc. č. 450/1 – trvalý travní porost o výměře 202 m2, pozemku parc. č. 960 – ostatní plocha o výměře 40 m2, to vše zapsané na LV č. 277, vedeném u Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu, Katastrální pracoviště Praha, pro katastrální území H., obec P., okres Hlavní město Praha“ (výrok I.), a současně rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). K odvolání žalované Městský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) v záhlaví uvedeným rozsudkem potvrdil ve výroku I. o věci samé rozsudek soudu prvního stupně (výrok I.) a současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Z odůvodnění potvrzujícího rozsudku vyplývá, že odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a z nich vyvozenými právními závěry. Dovodil, že žalobce je vlastníkem předmětných nemovitostí i poté, co došlo k zápisu vkladu vlastnického práva žalované k těmto nemovitostem do katastru nemovitostí, neboť R. K., jenž se vydával za žalobce a jenž se žalovanou uzavřel smlouvu o úvěru a smlouvu o zajišťovacím převodu práva, nebyl nositelem oprávnění ve smyslu ustanovení § 123 obč. zák. nakládat s předmětnými nemovitostmi a proto nemohlo pro neplatnost podle ustanovení § 39 obč. zák. dojít k jejich převodu na žalovanou, neboť platí, že nikdo nemůže převést právo, jehož není nositelem. Proti tomuto rozsudku podala žalovaná dovolání. Jeho přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a dovolací důvod spatřuje v naplnění předpokladů ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) i b) o. s. ř. V dovolání žalovaná uvedla, že soudy obou stupňů měly zjištěný skutkový stav podřadit pod skutkovou podstatu omylu, jak je upravena v ustanovení § 49a obč. zák. a nikoli pod ustanovení § 39 obč. zák., neboť v předmětném sporu se jedná o omyl v osobě smluvního partnera s tím, že tento omyl, má ve smyslu ustanovení § 49a věty první obč. zák. ve spojení s ustanovením § 40a obč. zák. za následek relativní neplatnost právního úkonu. Jestliže odvolací soud dospěl k závěru, že předmětný právní úkon je stižen absolutní neplatností, není tento právní závěr dle žalované správný. Dovolatelka navrhla zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů a vrácení věci soudu I. stupně k dalšímu řízení. Žalobce se v podaném vyjádření k dovolání ztotožnil s právním posouzením věci soudy obou stupňů a navrhl, aby dovolací soud dovolání žalované odmítl. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) konstatuje, že dovolání není v této věci přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení § 237 písm. c) téhož zákona, neboť rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. Rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je zásadně právně významné, řeší-li právní otázku, jejíž posouzení se promítá nejen do výsledku konkrétního řízení, ale významově zasahuje do širšího kontextu soudní praxe. Takovou otázku s judikatorním přesahem ovšem dovolání vůbec neobsahuje. Rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou judikaturou vyšších soudů (srov. např. právní názor uvedený v rozhodnutích Nejvyššího soudu v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 9. prosince 2009, sp. zn. 31 Odo 1424/2006, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 56/2010 a ve věcech sp. zn. 30 Cdo 1523/2011, 29 Cdo 2015/2011, 30 Cdo 57/2008, 30 Cdo 438/2006 22 Cdo 1836/2002, 22 Cdo 536/2000, jež jsou veřejnosti dostupné na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz). V nich se Nejvyšší soud přihlásil k dosavadní ustálené rozhodovací praxi, podle níž nikdo nemůže nabýt od nevlastníka vlastnictví k nemovitosti, byť jedná v dobré víře v zápis do katastru nemovitostí, a k zásadě, že nikdo nemůže převést na jiného více práv, než měl sám. Odkazuje-li dovolatelka na odlišný názor v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2002, sp. zn. 22 Cdo 981/2001, pak toto rozhodnutí se zabývá odlišným skutkovým stavem než v souzené věci, kdy v době uzavření kupní smlouvy sice prodávající není vlastníkem věci, ale již je zřejmé, že se jím stane, když soud uzavírá, že „Sama skutečnost, že prodávající v době uzavření kupní smlouvy nebyl ani vlastníkem prodávané věci ani neměl právo s ní nakládat, nečiní smlouvu neplatnou, zvláště když účinnost kupní smlouvy byla odložena na řádné nabytí věci prodávajícím“. Rovněž odkaz na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2001, sp. zn. 25 Cdo 228/2001, nemůže zpochybnit uvedený závěr dovolacího soudu. V citovaném rozsudku se dovolací soud zabýval platností právního úkonu učiněného osobou jednající v duševní poruše (§ 38 odst. 2 obč. zák.) a v návaznosti na to rozporem takového úkonu s dobrými mravy (§ 39 obč. zák.). Konečně odkaz na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 1998, sp. zn 2 Cdon 736/97, je nepřípadný, neboť se jednalo o věci skutkově i právně odlišné. Dovolatelka však především v dovolání namítala, že soudy měly zjištěný skutkový stav podřadit pod skutkovou podstatu omylu, jak je upravena v ustanovení § 49a obč. zák. a nikoli pod ustanovení § 39 obč. zák., neboť v předmětném sporu se jedná o omyl v osobě smluvního partnera s tím, že tento omyl má ve smyslu ustanovení § 49a věty první obč. zák. ve spojení s ust. § 40a obč. zák. za následek relativní neplatnost právního úkonu. Dovolatelka na tomto tvrzení a právním názoru vybudovala před soudy obou stupňů svoji procesní obranu, přičemž soud prvního stupně se s takto uplatněnou obranou nevypořádal. Podstatné ovšem je, že odvolací soud – byť stručně – na tuto procesní obranu v odůvodnění svého rozsudku reagoval a zcela správně uzavřel, že právní názor vyjádřený v již shora označeném rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 31 Cdo 135/2007 se na posuzovaný případ nevztahuje. Ostatně na závěru o absolutní neplatnosti smlouvy by (objektivně) nemohla nic změnit ani příp. skutečnost zakládající úvahu, že smlouva je současně postižena další vadou, s níž zákon spojuje neplatnost relativní (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. října 2001, sp. zn. 22 Cdo 1206/2001, in Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu, sv. 11, judikát publikován pod č. C 776); posuzování této otázky by z uvedeného důvodu bylo tudíž neúčelné (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2011, sp. zn. 30 Cdo 4339/2009, in www.nsoud.cz). Kromě toho dovolatelka v tomto smyslu uplatňuje ve skutečnosti dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jenž ovšem není způsobilý založit přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu dle ustanovení § 237 písm. c) o. s. ř. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží. Tento závěr dopadá i na další námitky, kterými dovolatelka uplatňuje výslovně dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243b odst. 5 věty první o.s.ř. ve spojení s § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř., neboť žalobce má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení, které sestávají z odměny za zastupování advokátem za jeden úkon právní pomoci (vyjádření k dovolání) v částce 5.000,- Kč [viz. ustanovení § 5 písm. b), § 10 odst. 3, § 14 odst. 1 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb.] a náhrady hotových výdajů podle ust. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. v částce 300,- Kč, vše navýšeno o 20 % DPH (tj. o částku 1.060,- Kč) podle § 137 odst. 3 a § 47 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů. Celkovou náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 6.360,- Kč je žalovaná povinna zaplatit k rukám advokáta, který žalobce v tomto řízení zastupoval (§ 149 odst. 1 o.s.ř.). Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně 18. ledna 2012 JUDr. Pavel Vrcha, v. r. předseda senátu