32 Cdo 4090/2010 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobce EXCES SUPER BIKE KLUB v AČR, o.s., se sídlem v Dolních Břežanech, Ke Zlatníkům 343, PSČ 252 41, identifikační číslo osoby 61380482, zastoupeného JUDr. Jiřím Brožem, CSc., advokátem se sídlem v Praze 10, Dykova 17, proti žalované Pojišťovací makléřství INPOL a.s., se sídlem v Praze 4-Braníku, Bezová 1658, PSČ 147 14, identifikační číslo osoby 63998599, zastoupené JUDr. Vlastou Miklušákovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Zelený pruh 1294/50, za účasti vedlejší účastnice na straně žalované Česká pojišťovna a.s., se sídlem v Praze 1, Spálená 75/16, PSČ 113 04, identifikační číslo osoby 45272956, o zaplacení 3 992 121 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 21 Cm 213/2004, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. dubna 2010, č. j. 3 Cmo 147/2009-219, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná a vedlejší účastnice na straně žalované jsou povinny společně a nerozdílně zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12 360 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho zástupce JUDr. Jiřího Brože, CSc. O d ů v o d n ě n í : Žalovaná napadla dovoláním v celém rozsahu v záhlaví označený rozsudek, jímž Vrchní soud v Praze potvrdil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17. prosince 2008, č. j. 21 Cm 213/2004-138, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 16. června 2009, č. j. 21 Cm 213/2004-161, ve vyhovujícím výroku ve věci samé v rozsahu částky 2 150 000 Kč s 3,5% úrokem z prodlení p. a. od 1. února 2003 do zaplacení, dále ho změnil ve zbývající části vyhovujícího výroku ve věci samé tak, že zamítl žalobu o zaplacení 1 842 121 Kč s příslušenstvím (první odstavec výroku), rozhodl o nepřiznání náhrady nákladů za řízení před soudy obou stupňů žádnému z účastníků (druhý odstavec výroku.) a uložil žalované a vedlejší účastnici na straně žalované zaplatit České republice náklady řízení (třetí odstavec výroku). Dovolání v této věci není přípustné. Podle ustanovení § 236 odst. 1 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon (v ustanoveních § 237 až 239 o. s. ř.) připouští. Podle ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. může dovolání podat účastník řízení. Z povahy dovolání jako opravného prostředku přitom plyne, že k dovolání je oprávněna jen ta strana (účastník řízení), které nebylo rozhodnutím odvolacího soudu plně vyhověno, popřípadě které byla tímto rozhodnutím způsobena určitá újma na jejich právech – v konstantní judikatuře se tato legitimace k dovolání označuje též jako subjektivní přípustnost dovolání. Prvním odstavcem výroku napadeného rozsudku v části, v níž odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ve věci samé ohledně částky 1 842 121 Kč s příslušenstvím tak, že žalobu v tomto rozsahu zamítl, nemohla být žalované způsobena žádná újma na jejich právech, kterou by bylo možno zhojit v dovolacím řízení. Napadla-li tudíž dovolatelka dovoláním i první odstavec výroku rozsudku odvolacího soudu v jeho měnící části, bylo dovolání v tomto rozsahu podáno někým, kdo k němu nebyl oprávněn. Nejvyšší soud proto dovolání žalované v této části odmítl [§ 243b odst. 5 věta první a § 218 písm. b) o. s. ř.]. Dovolání žalované však není přípustné ani ve zbývající části. Jde-li o rozsudek, jímž byl odvolacím soudem potvrzen v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (jak tomu bylo i v posuzovaném případě), přichází v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle ustanovení § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. je dovolací soud při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila; proto při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatelka v dovolání označila, případně jejichž řešení zpochybnila. Z vylíčení uplatněného dovolacího důvodu je zřejmé, že dovolatelka nevymezuje žádnou takovou otázku, pro jejíž řešení by mohl Nejvyšší soud dospět k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí ve věci samé při splnění kritérií uvedených v § 237 odst. 3 části věty před středníkem o. s. ř., podle něhož rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Výčet předpokladů, s nimiž ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. spojuje zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu, je sice demonstrativní, Nejvyšší soud ovšem nedospěl k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí ani pro dovolatelkou tvrzený rozpor s hmotným právem, kterého se měl odvolací soud dopustit v řešení otázek předpokladů její odpovědnosti za škodu, resp. otázky případného zavinění žalobce, neboť v právních úvahách a závěrech odvolacího soudu v těchto otázkách neshledal žádné právní pochybení. Za situace, kdy dovolací soud nedovodil z hlediska dovolacích námitek existenci ani žádné jiné okolnosti, která by činila napadené rozhodnutí v potvrzujícím výroku ve věci samé zásadně právně významným, a kdy dovolání ani ve zbývajícím rozsahu, v němž směřovalo do druhého a třetího odstavce výroku rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení, není přípustné (srov. shodně usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), lze uzavřít, že dovolání žalované směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání i ve zbývajícím rozsahu, v němž směřovalo proti potvrzující části prvního odstavce výroku a proti druhému a třetímu odstavci výroku rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení, pro nepřípustnost odmítl [§ 243b odst. 5 věta první a § 218 písm. c) o. s. ř.]. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Žalovaná, jejíž dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu svých nákladů právo a je povinna společně a nerozdílně s vedlejší účastnicí na straně žalované nahradit žalobci účelně vynaložené náklady dovolacího řízení, které sestávají ze sazby odměny za zastupování advokátem v částce 10 000 Kč podle § 3 odst. 1, § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a z paušální částky 300 Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, při připočtení 20% daně z přidané hodnoty ve výši 2 060 Kč. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinné dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí. V Brně dne 14. února 2012 JUDr. Miroslav Gallus předseda senátu