33 Nd 294/2012 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudkyň JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně J. J., proti žalovanému H. J., zastoupenému JUDr. Kamilem Mattesem, advokátem se sídlem v Moravském Krumlově, Smetanova 167, o výživné manželky, vedené u Okresního soudu Brno – venkov pod sp. zn. 8 C 3/2011, o návrhu žalobkyně na přikázání věci jinému soudu, takto: Věc vedená u Okresního soudu Brno – venkov pod sp. zn. 8 C 3/2011 se Okresnímu soudu v Bruntále, pobočce v Krnově, nepřikazuje. O d ů v o d n ě n í: V záhlaví označené věci žalobkyně svým podáním datovaným 18. 1. 2011 navrhla, aby věc byla přikázána Okresnímu soudu v Bruntále, pobočce v Krnově. Svůj návrh odůvodnila tak, že je nezaměstnaná, pobírá pouze sociální dávky v hmotné nouzi a nemá prostředky na cestu k jednání u Okresního soudu Brno – venkov. Žalovaný s přikázáním věci Okresnímu soudu v Bruntále, pobočce v Krnově, nesouhlasil. Uvedl, že žalobkyně může požádat o ustanovení zástupce nebo o výslech u dožádaného soudu. Podle § 12 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“), může být věc přikázána jinému soudu téhož stupně z důvodu vhodnosti. Důvody vhodnosti podle citovaného ustanovení mohou být různé v závislosti na předmětu řízení, postavení účastníků i jiných okolnostech. Jde zejména o skutečnosti, z nichž lze dovodit, že jiným než příslušným soudem bude věc projednána rychleji a hospodárněji. K přikázání věci jinému než příslušnému soudu by však mělo docházet pouze výjimečně, a to ze závažných důvodů, neboť je uplatňováno jako výjimka z ústavně zaručené zásady, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci a že příslušnost soudu a soudce stanoví zákon (čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, publikované pod č. 2/1993 Sb.). Důvody pro odnětí věci příslušnému soudu a její přikázání soudu jinému tedy musí být natolik významné, aby dostatečně odůvodňovaly průlom do výše citovaného ústavního principu. Zákon přitom výslovně zakotvuje právo účastníků vyjádřit se k důvodu delegace i k soudu, k němuž má být věc delegována, aby vhodnost takového postupu mohla být zvážena i z pohledu jejich poměrů; delegací totiž nesmí být navozen stav, který by se v poměrech některého z účastníků projevil zásadně nepříznivě. Okolnosti, pro něž žalobkyně navrhla přikázání věci označenému soudu, neobstojí, je-li k dispozici institut dožádání, a nic nebrání tomu, aby k projednávané věci byla vyslechnuta a s provedenými důkazy byla seznámena prostřednictvím dožádaného soudu (§ 39, § 122 odst. 2 o. s. ř.). Přihlédnuto bylo též k negativnímu stanovisku žalovaného. Nejvyšší soud proto rozhodl, jak je uvedeno ve výroku tohoto usnesení (§ 12 odst. 3, věta první, o. s. ř.). Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně 27. září 2012 JUDr. Pavel K r b e k, v. r. předseda senátu