4 Tdo 565/2012-17 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. května 2012 o dovolání obviněného A. D., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 8 To 1/2012, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 50 T 95/2011, t a k t o : Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného o d m í t á . O d ů v o d n ě n í : Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 2. 11. 2011, sp. zn. 50 T 95/2011, byl obviněný A. D. uznán vinným ze spáchání pokusu zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 k § 145 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že poté, co ode dne 9. 6. 2011 od 20.00 hodin do 2.54 hodin dne 10. 6. 2011 v P., Č. M., v N. b. na autobusovém nádraží Č. M. konzumoval alkoholické nápoje, po příchodu poškozeného C. P., do baru s jeho kamarádem a ženou jménem V. si k nim po nějaké době přisedl, poté tato žena zjistila, že jí byl odcizen z kabelky mobilní telefon, obviněný z krádeže obvinil poškozeného P., ten se obvinění bránil, začali se vzájemně slovně napadat, přitom obviněný strčil do poškozeného, ten aby zabránil dalšímu napadání z baru odešel na autobusovou stanici, obviněný šel hned za ním, opět do něj strčil a následně ho zezadu bodl zavíracím nožem o délce ostří 6,5 cm do pravého lýtka, z místa chtěl odejít, avšak když viděl, že poškozený vzal do ruky mobilní telefon, tak se k němu vrátil, telefon mu vytrhl, vrátil se zpět do baru, mobilní telefon položil na barový pult, oblékl si černou koženou bundu poškozeného, ve které byl poté zadržen přivolanou policejní hlídkou, svým jednáním tak způsobil poškozeném bodnou ránu pravého lýtka šíře asi 4 cm, kdy bodný kanál probíhal zezadu od místa vbodu do hloubky asi 10 cm, doprovázenu tepenným krvácením, ze soudně lékařského hlediska lze utrpěné poranění posoudit jako ublížení na zdraví, avšak vzhledem k umístění a hloubce bodné rány v oblasti lýtka je třeba zdůraznit, že případné částečné protětí nebo úplné přetětí větší tepny, zejména zadní holenní tepny nebo tepny lýtkové, ke kterému mohlo při bodnutí nožem zezadu do lýtka velmi dobře dojít, by poškozeného mohlo rychle ohrozit na životě tepenným krvácením velkého rozsahu, s rozvojem šoku vlivem značné krevní ztráty či přímo vykrvácením, k čemuž mohlo dojít i přes relativně rychlé poskytnutí odborné léčby. Za uvedené jednání byl obviněný A. D. odsouzen podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 58 odst. 5 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 2 let, podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s dozorem, podle § 80 odst. 1, 2 tr. ř. byl obviněnému současně uložen trest vyhoštění z území České republiky na dobu 6 let a podle § 70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku byl obviněnému rovněž uložen trest propadnutí věci, a to zavíracího nože s dřevěnou rukojetí. Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 2. 11. 2011, sp. zn. 50 T 95/2011, podal obviněný A. D. odvolání, o kterém rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 8 To 1/2012, tak, že ho podle § 256 tr. ř. zamítl. Proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 8 To 1/2012, podal následně obviněný A. D. prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g), l) a h) tr. ř. Obviněný v dovolání uvedl, že v době páchání činu nevěděl, že v lýtkové části nohy se může nacházet důležitá tepna, jejíž poškození by mohlo vážně ohrozit zdraví člověka, proto dle jeho názoru nebyla naplněna skutková podstata trestného činu těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku po stránce subjektivní. K tomu, aby se jednalo o pokus trestného činu těžkého ublížení na zdraví, musel by obviněný mít úmysl způsobit poškozenému těžkou újmu na zdraví. Obviněný v průběhu řízení nepopíral, že mezi ním a poškozeným došlo ke konfliktu a že poškozeného fyzicky napadl, v žádném případě však nejednal v úmyslu způsobit poškozenému těžkou újmu na zdraví a s následkem nebyl ani srozuměn, chtěl pouze odvrátit útok poškozeného na svoji osobu. Obviněný v podaném dovolání uplatnil rovněž dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť mu byl uložen trest vyhoštění, a to za situace, že má v České republice družku a syna a výkonem trestu vyhoštění by byly jeho styky se synem zpřetrhány. Navíc podal v České republice žádost o azyl, která je v současné době předmětem řízení. Obviněný se proto domnívá, že mu byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští. Z uvedených důvodů obviněný závěrem svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky napadené rozhodnutí zrušil a přikázal věc Městskému soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí a aby v souladu s § 265h odst. 3 tr. ř. přerušil obviněnému výkon trestu odnětí svobody. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř. Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.). Obviněný ve svém dovolání uplatnil tři dovolací důvody, a to dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. a dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Nejvyšší soud České republiky připomíná, že většina námitek uváděných obviněným v dovolání byla již uplatňována v předchozích stádiích trestního řízení i v odvolání a odvolací soud se s nimi přesvědčivě vypořádal v odůvodnění svého rozhodnutí. Judikatura vychází z toho, že jestliže obviněný v dovolání opakuje v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz rozhodnutí publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. BECK, svazek 17/2002, č. 408). K tomuto závěru dospěl Nejvyšší soud i v případě obviněného A. D. Podle dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud České republiky se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu České republiky tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek. Nejvyšší soud České republiky po prostudování předloženého spisového materiálu shledal, že obviněný A. D. svým jednáním naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty pokusu zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 21 tr. zákoníku k § 145 odst. 1 tr. zákoníku. Podle ustanovení § 145 odst. 1 tr. zákoníku se zločinu těžkého ublížení na zdraví dopustí ten, kdo jinému úmyslně způsobí těžkou újmu na zdraví. Objektem tohoto trestného činu je lidské zdraví, tj. normální funkce lidského těla včetně řádné funkce všech orgánů, které jsou potřebné k náležité činnosti. Předmětem útoku je živý člověk a je nerozhodné, jakých prostředků bylo při útoku použito. K naplnění subjektivní stránky daného trestného činu musí být prokázáno, že úmysl pachatele směřoval ke způsobení následku těžké újmy na zdraví. Jednal-li pachatel v takovém úmyslu, avšak k těžké újmě na zdraví nedošlo, přichází v úvahu posouzení jednání pachatele jako pokusu trestného činu těžkého ublížení na zdraví. Pro závěr, že těžká újma na zdraví byla pachatelem způsobena úmyslně, není nutné, aby pachatel chtěl způsobit právě takové poranění, které bylo jeho jednáním způsobeno (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421, Komentář. I. vydání. Praha : C. H. Beck, 1360 - 1362 s.). Na základě provedeného dokazování není pochyb o tom, že obviněný, který zaútočil na poškozeného, úmyslně bodl poškozeného, velkou silou nožem do pravého lýtka. Útok obviněného na poškozeného je zjevný z kamerového záznamu, který koresponduje s výpovědí poškozeného a dalších svědků i se závěry vypracovaného znaleckého posudku. Obhajoba obviněného byla bez jakýchkoliv pochybností vyvrácena a v tomto směru je možno beze zbytku odkázat na odůvodnění rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně. Je tedy možno uzavřít, že obviněný se dopustil jednání, které bezprostředně směřovalo k dokonání zločinu těžkého ublížení na zdraví, avšak ke skutečnému způsobení následku těžké újmy na zdraví nedošlo. Je třeba zdůraznit, že pouze náhodou obviněný svým předmětným jednáním neprobodl některou z velkých tepen na noze poškozeného. Obviněný útočil na poškozeného nožem o délce čepele 6,5 cm, bodný kanál vedl do hloubky 10 cm. Z uvedených skutečností je zřejmé, že úmysl obviněného (byť eventuální) vzhledem k okolnostem a intenzitě útoku směřoval ke způsobení těžké újmy na zdraví, útok musel být veden velkou silou a obviněný si musel být vědom toho a srozuměn s tím, že může poškozenému způsobit vážné poranění tepny na noze, zejména když bodl poškozeného takto velkou silou do nohy zezadu. Nejvyšší soud České republiky se ztotožnil s názorem nalézacího i odvolacího soudu v tom, že vzhledem k tomu, že pouze dílem náhody nedošlo u poškozeného k tak závažné poruše zdraví, aby bylo třeba vzniklé zranění považovat za dokonané těžké ublížení na zdraví, bylo jednání obviněného posouzeno jako pokus. Další dovolatelem uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) a g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). K první části dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Nejvyšší soud České republiky uvádí, že tento dovolací důvod má zajišťovat nápravu tam, kde soud druhého stupně měl v řádném opravném řízení přezkoumat určité rozhodnutí napadené řádným opravným prostředkem po věcné stránce, ale místo toho, aniž byly splněny procesní podmínky pro takový postup, opravný prostředek (odvolání nebo stížnost) zamítl nebo odmítl podle § 253 odst. 1 nebo odst. 3 tr. ř. (u odvolání), u stížnosti podle § 148 odst. 1 písm. a), b) tr. ř. Jinými slovy řečeno, obviněnému nesmí být odepřen přístup k soudu druhého stupně, jsou-li splněny podmínky pro meritorní přezkum napadeného rozhodnutí. V dané věci se však o takový případ nejedná. Pro úplnost je třeba dodat, že odvolacím soudem byl rozsudek soudu prvního stupně po věcné stránce přezkoumán a není rozhodující, že při svém rozhodování odvolací soud považoval námitky obviněného uvedené v odvolání za nedůvodné a podané odvolání podle § 256 tr. ř. zamítl. Tím, že odvolací soud postupem podle § 254 odst. 1 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost výroků rozsudku, proti nimž bylo podáno odvolání, je zřejmé že odvolání obviněného podrobil meritornímu přezkumu a obviněnému nebyl přístup k soudu druhého stupně nikterak odepřen. Z tohoto důvodu by obviněný nemohl dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v této první části žádnými námitkami naplnit. Jde-li o druhou alternativu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., Nejvyšší soud České republiky vycházel z toho, že prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu byl uplatněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud České republiky se s touto částí dovolání tedy vypořádal přímo v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a proto na toto odůvodnění (viz. výše) odkazuje. Posledním dovolacím důvodem, který obviněný uplatnil ve svém dovolání, je dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Má-li dojít k jeho naplnění, musí být v dovolání namítána existence jedné z jeho dvou alternativ, tedy že došlo buď k uložení nepřípustného druhu trestu, nebo k uložení druhu trestu sice přípustného, avšak mimo zákonnou trestní sazbu. Obviněný v dovolání namítl, jak již bylo uvedeno výše, že mu byl uložen trest vyhoštění, a to za situace, že má v České republice družku a syna a výkonem trestu vyhoštění by byly jeho styky se synem zpřetrhány. Navíc podal v České republice žádost o azyl, která je v současné době předmětem řízení. Z uvedených důvodů se obviněný domnívá, že mu byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští. K osobě obviněného bylo v průběhu trestního řízení mimo jiné zjištěno, že má syna, se kterým však nežije ve společné domácnosti, jejich kontakt není častý a nelze v tomto případě hovořit o rodinných vazbách. Obviněný nemá žádné trvalé zaměstnání, vydělává si různou brigádní činností a za podstatnou část výdělku si opatřuje OPL, v současné době nemá na území České republiky povolen žádný druh pobytu a nebezpečí vyhoštění začal řešit až v rámci trestního řízení podáním žádosti o azyl, o které zatím nebylo rozhodnuto. Podle ustanovení § 80 odst. 3 písm. b), c) tr. zákoníku soud trest vyhoštění neuloží, jestliže: b) pachateli byl udělen azyl nebo doplňková ochrana podle jiného právního předpisu, c) pachatel má na území České republiky povolen trvalý pobyt, má zde pracovní a sociální zázemí a uložení trestu vyhoštění by bylo v rozporu se zájmem na spojování rodin. Jiným právním předpisem, na nějž odkazuje citované ustanovení § 80 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, je zákon č. 325/1999 Sb., o azylu. Na tomto místě je však třeba podotknout, že probíhající azylové řízení nebrání výkonu trestu vyhoštění. Vznik a existence právních překážek realizace trestu vyhoštění zakládá existenci důvodů, pro které soud upustí od výkonu uloženého trestu vyhoštění podle § 350h tr. ř. (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 879 s.). Vzhledem k tomu, že řízení ohledně žádosti obviněného o azyl dosud nebylo skončeno, nelze jej považovat jako překážku pro uložení trestu vyhoštění. Dovoláním napadené rozhodnutí tedy zjevně netrpí vadami uvedenými v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a dovolací námitky obviněného tak nelze podřadit ani pod tento dovolací důvod. Na základě shora uvedených skutečností je proto možno učinit závěr, že v průběhu daného trestního řízení bylo bez jakýchkoli pochybností prokázáno, že obviněný A. D. svým předmětným jednáním naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty pokusu zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 21 tr. zákoníku k § 145 odst. 1 tr. zákoníku, příslušný skutek byl objasněn, nalézací soud zvolil odpovídající právní kvalifikaci a uložené tresty odpovídají všem zákonným kritériím. Nejvyšší soud České republiky souhlasí se závěry, které učinil v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotně právními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor. Nejvyšší soud České republiky z výše rozvedených důvodů shledal, že napadené rozhodnutí, ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, a proto dovolání obviněného A. D. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. O dovolání rozhodl za podmínek ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný. V Brně dne 29. května 2012 Předseda senátu JUDr. Jiří Pácal